Největší past současného trhu s bydlením je v tom, že všichni vidí problém, ale nikdo nechce nést náklady řešení. Před patnácti lety se přitom průměrný nový byt v Praze prodával zhruba za 55–60 tisíc korun za metr čtvereční, starší byty se často pohybovaly ještě níž, kolem 38–40 tisíc. Dnes se průměr Prahy blíží 150 tisícům korun za metr čtvereční a v atraktivních lokalitách jde klidně ještě výš – růst o desítky procent, který mzdy ani zdaleka nekopírují.
Nájemné prošlo podobným skokem. Kolem roku 2010 se tržní nájemné v Praze pohybovalo přibližně mezi 100 a 150 korunami za metr čtvereční měsíčně, dnes se průměrně dostáváme zhruba k 450 korunám za metr čtvereční. Mladá domácnost tak často nedosáhne ani na hypotéku, ani na důstojný nájem bez toho, aby bydlení spolklo většinu čistého příjmu – místo „startu do života“ se z bytu stává finanční závazek, který definuje všechno ostatní.
Bydlení zdražilo rychleji než život samotný
Politická mantra „musíme víc stavět“ je správná, ale zároveň nedostatečná. Česká bytová výstavba dlouhodobě zaostává, povolovací procesy jsou pomalé a počet dokončených bytů na 1 000 obyvatel patří k horším v EU. Jenže pocit nedostupnosti bydlení nevzniká jen z nedostatku novostaveb. Domácnosti zároveň vidí, že byty se staly finančním aktivem, na které běžná mzda prostě nestačí, zatímco stát i obce přenechaly hlavní roli trhu.
Česko je extrémně „vlastnická“ země – kolem 78–80% domácností bydlí ve vlastním, nájemní bydlení je spíš doplněk než rovnocenná alternativa. Masivní privatizace obecních bytů v devadesátých letech krátkodobě pomohla tisícům rodin, ale z měst stáhla nástroj, kterým by dnes mohla tlumit nájemní šoky a cíleně pomáhat skupinám, které trh vytlačuje.
Dnes, kdy se potkává růst sazeb, investiční poptávka a nedostatek nových bytů, nemá veřejný sektor téměř žádný „polštář“. Krize se přenáší přímo na nájemníky a kupující.
Stát odešel z trhu — a trh zůstal sám
Do toho vstupuje oblíbený jednoduchý recept: zdanit prázdné investiční byty. Na první pohled to vypadá lákavě: „statisíce bytů někdo drží prázdné, tak je přinutíme jít na trh“. Jenže detailnější pohled na data přináší studenou sprchu. Dlouhodobě neobydlených bytů je v bytových domech v celé ČR kolem 200 tisíc, ale v Praze se u investičních projektů pohybujeme už jen kolem přirozené neobsazenosti v jednotkách procent, dle dat energetiků lze odhadovat, že bytů s minimální spotřebou elektrické energie je v celé Praze méně než 10 000. U institucionálních nájemních projektů (BTR) klesla neobsazenost přibližně z 15 na 6%, což je standardní „volná kapacita“ – byty mezi nájemci, v rekonstrukci nebo v převodu. Jinými slovy, skutečných „mrtvých“ bytů, které někdo nechává z rozmaru prázdné, je mnohem méně, než by odpovídalo politickým sloganům. Zdanění těchto jednotek může mít symbolický efekt a v individuálních případech něco pohnout, ale systémovou úlevu dostupnosti bydlení pravděpodobně nepřinese. Objem je prostě příliš malý. Vztek na „zlého investora“ je pochopitelný, ale funguje hlavně jako únik od nepříjemného faktu, že skutečný problém je kombinace mála bytů, slabého veřejného sektoru a politické neochoty něco z toho skutečně změnit.
Mýtus prázdných bytů jako politická zkratka
Současný trh s bydlením tak stojí na třech vratkých nohách. První je nedostatečná výstavba, která nedokáže držet krok s migrací do měst ani s proměnou domácností – těch je víc a jsou menší. Průměrná velikost domácnosti v roce 1990 byla 2.6 obyvatel na domácnost, dnes se v Praze pohybujeme na hodnotě 1.9 obyvatel v domácnosti. Druhou je extrémně vysoký podíl vlastnického bydlení a slabý nájemní sektor, který neumí nabídnout dlouhodobé, právně jisté a dostupné nájmy pro střední třídu. Třetí nohou je vnímání bytu jako investičního aktiva a „pojistky na důchod“, což žene poptávku dál nahoru v zemi, kde chybí jiná bezpečná dlouhodobá investice
Pokud chceme s dnešním stavem trhu s bydlením něco udělat, neobejdeme se bez nepohodlných rozhodnutí. Rychlejší a předvídatelné povolování, větší role obcí v nájemním bydlení, podpora dlouhodobých nájmů s jasnými pravidly i masivní obnova stávajícího fondu. Nic z toho není jednoduché ani populární. Jedno je ale jisté: pokud budeme dál spoléhat na to, že stačí „zdanit prázdné byty“ a trh se zázračně srovná, skončíme jen u dalšího zklamání, zatímco ceny a nájmy si půjdou vlastní cestou.
Jan Chabr český manažer a politik, zabývající se energetikou, majetkovou politikou samospráv i s dopadem na městské společnosti. Působí v komunální politice v Praze a v institutu Solvo
Hospodářská strategie je postavena na ekonomicky správných principech. Opírá se o růst produktivity práce, vyšší přidanou hodnotu, inovace a konkurenceschopnost. To jsou klíčové determinanty dlouhodobého růstu reálných mezd i životní úrovně.
Vývoj české ekonomiky je třeba interpretovat přesně. V období, kdy byla Česká republika nákladově levnější ekonomikou, rostla produktivita práce velmi rychle. Růst byl tažen přílivem zahraničního kapitálu, modernizací výrobních kapacit a integrací do globálních hodnotových řetězců. Šlo o typickou konvergenční fázi, kdy nižší výchozí úroveň umožňuje rychlé dohánění vyspělejších zemí. Tento model byl funkční.
Současná situace je odlišná. Česká ekonomika již není levnou výrobní základnou. Prostor pro další konvergenci prostřednictvím rozšiřování montážních kapacit je omezený. Další růst produktivity musí vycházet z vyšší technologické náročnosti, vlastního vývoje, kapitálové intenzity a kvalitnější organizace práce.
Strategie správně identifikuje dlouhodobé strukturální faktory. Jedním z nich je demografický trend stárnutí populace. Jde o systematický posun věkové struktury směrem k vyššímu podílu osob v poproduktivním věku. Výsledkem je nižší podíl ekonomicky aktivní populace a rostoucí tlak na důchodový a zdravotní systém.
Stárnutí má přímé makroekonomické důsledky. Snižuje potenciální tempo růstu, pokud nedochází ke zvýšení produktivity práce nebo ke změně struktury pracovní síly. Vyrovnat se s tím vyžaduje dvě paralelní politiky. Systematické zvyšování produktivity prostřednictvím technologií, inovací a vyšší kapitálové vybavenosti. Současně řízenou pracovní migraci ekonomicky aktivních osob s odpovídající kvalifikační strukturou, které se integrují do trhu práce i společnosti a dlouhodobě přispívají do veřejných rozpočtů.
Veřejné finance je třeba hodnotit přesně. Stabilizace veřejných financí neznamená jednorázové snížení deficitu. Stabilizace znamená udržení poměru veřejného dluhu k HDP v dlouhodobě bezpečném pásmu a zabránění jeho strukturálnímu růstu. To vyžaduje kontrolu mandatorních výdajů a realistické nastavení dlouhodobých trendů příjmů a výdajů.
Vzdělávací politika musí reagovat na demografický vývoj. Klesající počet žáků mění logiku financování systému. Relevantním ukazatelem je výdaj na žáka a kvalita výsledků, nikoli podíl výdajů na HDP. Demografický pokles vytváří prostor pro zvýšení kvality vzdělávání na jednoho studenta a efektivnější práci s lidským kapitálem.
Institucionální prostředí zůstává klíčovým faktorem. Stabilní daňový rámec, předvídatelná legislativa a efektivní správní procesy jsou podmínkou investiční aktivity. Časté změny pravidel a pomalá povolovací řízení zvyšují transakční náklady a oslabují konkurenceschopnost.
Energetická politika musí zajistit nákladovou konkurenceschopnost v porovnání s hlavními exportními trhy a současně bezpečnost dodávek. Strukturální transformace je nutná. Její provedení nesmí dlouhodobě zhoršit cenovou pozici průmyslu bez odpovídajícího růstu produktivity.
Největší slabinou strategie je absence jasné hierarchie priorit a pevné vazby mezi cíli a fiskální realitou. Transformace ekonomiky vyžaduje sekvenční postup. Stabilní dluhový rámec je předpokladem prorůstových investic. Funkční institucionální prostředí je předpokladem soukromého kapitálu. Růst produktivity je předpokladem zvládnutí demografického zpomalení. Strategie obsahuje správné směry, méně zřetelně však stanovuje, co je podmínkou a co je důsledkem.
Politický cyklus představuje další omezení. Hospodářská transformace má horizont delší než jedno volební období. Stabilita priorit je podmínkou důvěry investorů a dlouhodobých investic.
Strategie je analyticky správně ukotvená a pojmenovává podstatné problémy české ekonomiky. O jejím úspěchu rozhodne schopnost udržet veřejný dluh v bezpečném pásmu, dlouhodobě zvyšovat produktivitu práce rychleji, než roste mzdová hladina, reagovat na demografický trend kombinací vyšší efektivity a pracovní migrace a současně posilovat institucionální stabilitu. Pokud se podaří tento rámec udržet napříč volebními obdobími, může strategie představovat realistický nástroj modernizace ekonomiky. Bez této kontinuity zůstane její dopad omezený.
Demokracie v praxi: proč ve Sněmovně často nesedí ti, které bychom si přáli
Teorie racionální volby říká, že volíme racionálně. Anthony Downs ji popsal už v 50. letech minulého století ve své knize An Economic Theory of Democracy.
Pro mnohé je však zcela nepochopitelné, jak se ten či ona mohli rozhodnout pro tu či jinou politickou stranu. Teorie přitom v zásadě říká jednoduchou věc: volba musí dávat smysl především tomu, kdo volí. Mohu volit svou stranu, i když nemá šanci na úspěch. Mohu volit tak, abych oslabil(a) nejsilnější konkurenci. Mohu volit strategicky nebo protestně. Možností je celá řada – a všechny mohou být racionální, pokud dávají smysl konkrétnímu voliči.
Politika je plná „racionálních“ rozhodnutí, která mnohým nedávají smysl a pochopitelná jsou jen určité skupině lidí. Zároveň ale v praxi očekáváme, že zvolení zástupci budou hájit a respektovat zájmy všech.
Oblíbeným zaklínadlem se proto stává spolupráce – spojování, shoda nad tématy. Chodník přece nemá politické přesvědčení, je potřeba ho opravit. Budoucnost našich dětí nemá být ohrožena politickými neshodami. Politika je fascinující řemeslo plné malicherností i klišé. Politik má být průbojný, ale zároveň konstruktivní; má umět naslouchat, ale také tvrdě obhájit svůj názor.
Při přípravě volební strategie testujete různé koncepty, návrhy postojů a sledujete, jak na ně budou respondenti reagovat. Z mnoha výzkumů opakovaně vychází, že voliči chtějí, aby politické strany spolupracovaly, aby po volební kampani dokázaly najít shodu a začaly pracovat na konkrétní agendě. Chtějí, aby je zastupovali vzdělaní, čestní, pracovití, jazykově vybavení a principiální politici schopní hledat kompromis.
Voliči mají jasnou představu o tom, které problémy se jich dotýkají – rozhodně nejsou nečitelnou masou bez názoru.
Jedno ze základních pravidel kampaně říká: každý občan, kterého potkáte, je zajímavý a chytrý a je třeba mu naslouchat. Toto pravidlo však zdaleka ne vždy platí i po volbách. Většinová populace nerozporuje, že se mění klima. Velké většině Čechů je lhostejné, zda je manželství uzavíráno mezi osobami stejného či opačného pohlaví. Přesto se tyto postoje často neodrážejí ve složení Poslanecké sněmovny ani v rétorice politických stran.
Jedním z důvodů je, že nakonec vždy rozhoduje ekonomika nebo téma, které volič vyhodnotí jako zásadní. A klidného, konstruktivního a vzdělaného politika ve Sněmovně nahradí směs různě výrazných – či naopak nevýrazných – individualit, někdy frackovitých, jindy lépe či hůře vykonávajících svou práci. Chceme soulad, ale často volíme konflikt.
Kde se tedy stala chyba? Ve stranách, v politicích, nebo ve voličích? Vše přece tvoří jedna společná masa, čili obyvatelé České republiky.
Úspěch ve volbách neznamená, že jste lepší či horší než ostatní. Měl by především znamenat větší odpovědnost za vlastní fungování a práci pro občany, které zastupujete.
Měla by ale v tomto klimatu šanci na úspěch politická strana s hypotetickým názvem Soulad, Harmonie či Spolupráce? V některých aspektech jistě ano. Je přirozené, že většina chce, aby se politici dokázali domluvit. Na druhou stranu je konflikt přirozenou součástí politiky. Pokud se strana uzavře do obrazu čistě konstruktivní, konsenzuální síly, nemůže efektivně kritizovat ani ostře vymezovat své postoje. Snadno zůstane v rohu. Se svou morálkou, se svým přesvědčením o vlastní pravdě a postupně i se svou zatrpklostí.
Politika je o konfliktu a neustálém zpochybňování moci. A to je správně. Je to řetězec často konfliktních událostí a sporů, které ji posouvají dál. Zároveň je však i mistrovskou disciplínou kompromisu a hledání řešení. Spojování tedy ano… ale i konflikt ano. Strana či kandidát, kteří vše postaví na dokonalé konsenzuálnosti, dříve či později narazí na realitu politického střetu.
Politika je také o tom, akceptovat „racionální volbu“ někoho jiného. Voliči i poražené strany musí být schopny fungovat, i když vládnou strany, které nevolily, či s nimi nechtějí spolupracovat. A tady se vracíme k tomu, že v politice musíme do velké míry akceptovat, jaká je nabídka na trhu. Často nás budou zastupovat jedinci, u kterých je nepochopitelné, že našli odvahu či přímo „chucpe“ kandidovat, a že byli zvolení.
Politika a z demokratických voleb vzešlí kandidáti totiž nejsou často ti nejlepší z nás, ani ti nejvzdělanější, ani ti nejmorálnější. Co možná mají, je větší sebevědomí, nedostatek sebekritičnosti, velkou vůli, ale i odvahu kandidovat a pak říkat, co si myslí, či za čím stojí jejich strana. Nikde za městem u lesa není farma, kde by se kultivovali ti nejlepší z nás, budoucí politické hvězdy. Jsou to stejní lidé, které potkáváte cestou do práce.
V posledních letech se globální i národní studie stále více zaměřují nejen na ekonomickou výkonnost, ale také na psychologickou a sociální pohodu jednotlivců a společností. V tomto kontextu vystupují do popředí dva důležité výzkumné směry:
World Happiness Report: dlouhodobě zavedený globální ukazatel subjektivní životní spokojenosti napříč zeměmi.
Index individuální resilience (Index of Individual Resilience, IIR) Institutu Solvo: nový přístup zkoumající, jak jednotlivci a společnosti zvládají nejistotu, stres a změny.
Společně tyto dva výzkumné přístupy poskytují komplementární pohled na to, jak lidé prožívají svůj život a jak se vyrovnávají s výzvami, a zároveň naznačují, jak mohou společnosti posilovat podmínky podporující jak štěstí, tak odolnost.
Co nám říká World Happiness Report
World Happiness Report je každoročně publikovaná, mezinárodně uznávaná studie, která porovnává země podle toho, jak šťastní se cítí jejich obyvatelé. Vychází z dat průzkumu Gallup World Poll. Mezi klíčové ukazatele patří:
hodnocení životní spokojenosti (na škále 0–10),
faktory spojené se štěstím, jako jsou HDP na obyvatele, sociální opora, očekávaná délka zdravého života, svoboda rozhodovat o vlastním životě, štědrost a vnímání korupce,
dlouhodobá data umožňující sledovat vývoj v čase.
Výsledky ukazují, že celkovou životní pohodu neurčuje pouze příjem, ale také pocit sounáležitosti, důvěra ve společnosti a osobní svoboda.
Hodnocení životní spokojenosti (tříletý průměr) v roce 2024:
Slovensko: 6,221 (50. místo)
Švédsko: 7,345 (4. místo)
Česko: 6,775 (20. místo)
Německo: 6,753 (22. místo)
Na rozdíl od pouhého měření subjektivní spokojenosti se tento přístup zaměřuje na to, jak dobře jsou lidé schopni zvládat stres, přizpůsobovat se změnám a udržovat stabilitu i v obtížných situacích. Tyto schopnosti jsou v dnešní turbulentní době stále důležitější. Index odolnosti (IIR) je založen na dotazníkových odpovědích jednotlivců v jednotlivých zemích, přičemž národní skóre představují průměr těchto individuálních hodnocení. Mezi sledovanými zeměmi se objevují výrazné rozdíly. Respondenti ve Švédsku vykazují v průměru vyšší úroveň odolnosti než respondenti v Německu, na Slovensku a v České republice.
Proč je důležité tyto dva pohledy spojovat
Štěstí i odolnost jsou důležitými ukazateli prosperující společnosti, ale odpovídají na odlišné otázky. Zatímco World Happiness Report se zaměřuje na to, jak lidé hodnotí svůj život a jak se subjektivně cítí, Index odolnosti sleduje zdroje a schopnosti, které lidem umožňují zvládat stres a životní výzvy. Spojení těchto perspektiv umožňuje jít nad rámec jednoduchého měření životní spokojenosti a lépe pochopit nejen to, jak jsou lidé šťastní v současnosti, ale také nakolik jsou připraveni udržet si svou životní pohodu v podmínkách nejistoty a změn.
Trendy subjektivní pohody lze analyzovat pomocí dat World Happiness Report, zejména při srovnání hodnot životní spokojenosti v letech 2011, 2019 a 2024 ve Švédsku, České republice, na Slovensku a v Německu. Tyto výsledky lze interpretovat ve spojení s poznatky Indexu odolnosti, což umožňuje komplexnější hodnocení životní spokojenosti i odolnosti společnosti. Ve sledovaném období – zahrnujícím období před krizemi, těsně před pandemií i období po ní – se mezi jednotlivými zeměmi objevují odlišné trajektorie vývoje životní spokojenosti.
Švédsko vykazuje dlouhodobě vysokou a mimořádně stabilní úroveň životní spokojenosti, která se mezi roky 2011 (7,379), 2019 (7,354) a 2024 (7,345) téměř nezměnila. Tento vývoj naznačuje vysokou stabilitu subjektivní pohody v čase. Česká republika vykazuje odlišný trend: mezi lety 2011 (6,360) a 2019 (6,911) došlo k výraznému zlepšení, následovanému mírným poklesem na hodnotu 6,775 v roce 2024. Slovensko vykazuje podobný vývoj – zlepšení z hodnoty 5,657 v roce 2011 na 6,281 v roce 2019, následované mírným poklesem na 6,221 v roce 2024. Přestože pokles po roce 2019 není výrazný, mezinárodní umístění Slovenska se výrazně zhoršilo, když země klesla z 37. na 50. místo. To naznačuje, že jiné země zaznamenaly rychlejší zlepšení. Nejvýraznější pokles po roce 2019 zaznamenalo Německo. Po růstu z hodnoty 6,572 v roce 2011 na 7,076 v roce 2019 kleslo hodnocení životní spokojenosti v roce 2024 na 6,753.
Souhrnně lze vývoj po roce 2019 chápat jako přibližný ukazatel toho, co lze označit jako „odolnost štěstí“ v rámci metodiky World Happiness Report. Tímto pojmem zde označujeme schopnost udržet stabilní úroveň subjektivní životní spokojenosti i v období významných společenských otřesů, jako byla pandemie COVID-19, energetická krize nebo období zvýšené inflace. Podle tohoto kritéria se jako nejodolnější jeví Švédsko, zatímco Německo vykazuje největší pokles. Česká republika a Slovensko se nacházejí mezi těmito dvěma póly.
Faktory rozdílů ve štěstí a odolnosti Pro lepší pochopení rozdílů v životní spokojenosti je užitečné zaměřit se na jednotlivé vysvětlující faktory uváděné ve World Happiness Report. WHR rozkládá hodnocení životní spokojenosti na několik složek, mezi které patří HDP na obyvatele, sociální opora, očekávaná délka zdravého života, svoboda rozhodovat o vlastním životě, štědrost a vnímání korupce. Mezi sledovanými zeměmi se nejvýraznější kontrast objevuje mezi Českou republikou a Slovenskem.
Přestože obě země sdílejí podobný historický vývoj i ekonomickou strukturu, data WHR ukazují výrazné rozdíly v přínosu svobody a zdraví k celkovému hodnocení životní spokojenosti. V roce 2024 byl příspěvek vnímané svobody rozhodovat o vlastním životě výrazně vyšší v České republice (0,916) než na Slovensku (0,704). Podobně očekávaná délka zdravého života přispívala hodnotou 0,658 v České republice oproti 0,547 na Slovensku. Naopak rozdíly v HDP na obyvatele a sociální opoře jsou mezi oběma zeměmi relativně malé. Tyto výsledky naznačují, že rozdíl v subjektivní životní spokojenosti mezi Českou republikou a Slovenskem je dán méně materiálními podmínkami a více souvisí s pocitem osobní autonomie a zdravotními faktory.
Výsledky Indexu odolnosti poskytují k tomuto zjištění doplňující perspektivu. Slovensko dosahuje ze čtyř sledovaných zemí nejnižšího celkového skóre odolnosti (průměr IIR = 97) a vykazuje slabší výsledky zejména v oblasti sociální soudržnosti a důvěry. Pouze 14 % respondentů na Slovensku souhlasí s tvrzením, že „většině lidí lze důvěřovat“, zatímco v České republice je to 27 %, v Německu 30 % a ve Švédsku 39 %.
Tyto rozdíly v sociální důvěře a soudržnosti odpovídají zjištěním WHR: nižší vnímaná svoboda a osobní autonomie často souvisejí s nižší důvěrou v ostatní lidi i instituce a s nižším pocitem kontroly nad vlastním životem.
Navzdory velmi podobným hodnotám životní spokojenosti v roce 2024 (6,775 v České republice a 6,753 v Německu) vykazují tyto dvě země odlišné profily odolnosti. Podle analýzy IIR kombinuje Česká republika relativně příznivou úroveň fyzické aktivity a materiálního zabezpečení s nižší úrovní obecné i institucionální důvěry. Tento profil může podporovat strategie individuální soběstačnosti, které posilují schopnost jednotlivců zvládat obtížné situace, ale mohou zároveň omezovat koordinovanou kolektivní reakci během systémových krizí.
Rozdíly ilustrují také ukazatele životního stylu. Podíl respondentů, kteří sportují alespoň třikrát týdně, dosahuje v České republice 44 %, což je hodnota blízká Švédsku (46 %) a výrazně vyšší než na Slovensku (31 %). Německo se nachází mezi těmito hodnotami s 37 %. Zdravý životní styl tak může v českém prostředí představovat důležitý kompenzační zdroj resilience.
Ze všech analyzovaných zemí vykazuje Švédsko nejsilnější soulad mezi vysokou životní spokojeností a vysokou úrovní odolnosti. V rámci WHR dosahuje velmi dobrých výsledků zejména v oblasti očekávané délky zdravého života, vnímané svobody rozhodování a nízkého vnímání korupce. Tyto faktory odrážejí širší společenské prostředí charakterizované stabilními institucemi, vysokou sociální důvěrou a efektivní správou.
IIR tento obraz potvrzují. Švédsko dosahuje nejvyššího celkového skóre odolnosti (průměr IIR = 104) a vyniká zejména v oblasti institucionální důvěry a adaptačních dovedností. Výrazným příkladem je znalost angličtiny, kterou jako „dobrou“ uvádí 85 % respondentů ve Švédsku, ve srovnání s 54 % v Německu, 33 % v České republice a 27 % na Slovensku. Tyto kompetence lze chápat jako indikátory kognitivní flexibility, globální propojenosti a schopnosti přizpůsobit se měnícím se ekonomickým a sociálním podmínkám.
Německo vykazuje poněkud odlišný profil. Podle rozkladu faktorů ve World Happiness Report dosahuje dobrých výsledků v oblasti ekonomické výkonnosti, zdraví i kvality institucí. Přesto však mezi sledovanými zeměmi zaznamenalo největší pokles životní spokojenosti po roce 2019.Data o odolsnoti naznačují možné vysvětlení v oblasti duševního zdraví. Podíl respondentů s psychologickou či psychiatrickou diagnózou vyžadující léčbu dosahuje v Německu 14 %, zatímco ve Švédsku 12 %, v České republice 7 % a na Slovensku 6 %. Tyto rozdíly mohou částečně souviset s odlišnou dostupností zdravotní péče či diagnostickými postupy, přesto však zdůrazňují význam duševní pohody jako důležité složky resilience i subjektivní životní spokojenosti.
Srovnání výsledků World Happiness Report a Indexu individuální odolnosti ukazuje komplementární charakter obou přístupů. WHR primárně měří výsledky a makrostrukturální souvislosti životní pohody, zatímco IIR zachycuje mikroúroveň schopností jednotlivců zvládat stres a přizpůsobovat se změnám.
Mezi oběma přístupy lze identifikovat několik koncepčních paralel. Materiální zabezpečení v IIR odpovídá ekonomickému pilíři HDP ve WHR. Fyzické zdraví a životní styl souvisejí s ukazatelem očekávané délky zdravého života. Sociální soudržnost a podpůrné sítě odpovídají dimenzi sociální opory, zatímco důvěra v instituce souvisí s vnímáním korupce a kvalitou správy. Adaptabilita a dovednosti pak přispívají k pocitu osobní svobody a schopnosti orientovat se v měnícím se světě.
Přestože tyto ukazatele nejsou totožné, odrážejí překrývající se dimenze společenské pohody a odolnosti.
Ještě nedávno byla obezita jedním z těch problémů, o nichž se mluví podobně jako o klimatu: všichni vědí, že je to průšvih, všichni cítí vinu, a přesto se v jádru nic moc nemění. Doporučení se opakují, diety střídají diety, lidé hubnou a tloustnou v rytmu joja. Posilovny se plní v lednu „předsevzákama“, aby se v únoru zase vyprázdnily. Trochu to vypadá jakoby společnost dýchala: nádech naděje, výdech rezignace. …A pak přišlo Mounjaro. A spolu s ním zvláštní ticho. Ne mediální. Biologické.
Poprvé v moderních dějinách totiž nečelíme obezitě moralizováním ani disciplínou, ale technologií, která se elegantně vyhne celé debatě o vůli. Léky ze skupiny GLP-1 totiž dělají něco znepokojivě prostého: vypnou hlad. Nebo přesněji, v podstatě přepíší jeho intenzitu. Člověk jí méně, ne proto, že by měl silnější vůli, ale proto, že už prostě víc nechce. Bez boje, bez vyjednávání, bez toho vnitřního hlasu, který večer vyčítá další tajně snědenou tabulku čokolády.
Fascinující je, že tohle téma nemá v médiích zdaleka tak silné zastoupení jako AI. Přitom nejde o drobnou inovaci, nýbrž o změnu paradigmatu.
Biologie poráží charakter
Po desetiletí jsme obezitu rámovali jako osobní selhání maskované statistikami. Každý graf byl zároveň morálním soudem. Tloušťka nebyla nemoc, ale důkaz slabosti. GLP-1 léky tento příběh rozbíjejí s chladnou elegancí laboratorního experimentu. Ukazují, že hlad není abstraktní pojem, ale chemický signál. A že něčí „žravost“ může být prostě jinak nastavený mozek.
V tu chvíli se bortí celé kulturní lešení. Pokud je obezita biologický stav, přestává dávat smysl stud. Přestává dávat smysl hrdinství. A především přestává fungovat obří průmysl založený na tom, že lidé selžou, aby to mohli zkusit znovu. Když jídlo přestane křičet, není třeba ho umlčovat.
Ekonomika po injekci
Není náhodou, že téma obezity se najednou objevuje v ekonomických analýzách. Konzultanti z McKinsey & Company mluví o GLP-1 lécích jako o „game changeru“, a nemyslí tím zdravotnictví. Myslí tím svět, kde miliony lidí jedí méně. A jinak. A s menší emocionální investicí.
To je pro ekonomiku šok srovnatelný s nástupem internetu, jen obráceným směrem. Ne víc spotřeby, ale méně. Ne hlad po produktech, ale jeho tiché vyhasínání. Potravinářský průmysl, fast foody, výrobci sladkostí a „funkčních snacků“ najednou čelí technologii, která nesoupeří reklamou, ale chemií. A chemie, jak víme, má v lidském těle poslední slovo.
A zároveň se otevírá druhá strana rovnice. Méně obezity znamená méně cukrovky, méně infarktů, méně nákladů na chronickou péči. V dlouhém horizontu by pak zdravotní systémy mohly dokonce poprvé v historii opravdu ušetřit. Otázka zní: kdo ten přechod zaplatí a kdo na něj bude mít nárok.
Česká realita: revoluce na příděl
V českém kontextu má tahle globální revoluce velmi přízemní podobu. Léky existují, lékaři o nich vědí, pacienti o ně stojí, ale systém váhá. Pojišťovny se dívají na cenu, ne to, co bude v horizontu deseti let. Obezita je sice oficiálně nemoc, ale pořád tak trochu podezřelá. Jako by si ji člověk měl nejdřív „odžít“, než si zaslouží moderní léčbu.
Výsledkem je zvláštní přechodná fáze. Ti, kteří mají peníze, hubnou tiše a rychle. (Pro představu ty dražší jako Mounjaro mohou Čecha vyjít na okolo 6 000 za menší dávku, a okolo 12 000 korun za dávku silnější). Ti ostatní (chudší) sledují, jak se zázrak odehrává na Instagramu a v čekárnách soukromých klinik. Pokud se tenhle rozdíl nevyřeší systémově, zanedlouho vznikne nová forma nerovnosti: štíhlost jako privilegium. A obezita jako stigma chudoby.
Je to paradox. Léky, které ruší stud, ho mohou zároveň znovu vyrobit, jen jinak rozdělený.
Možná nejméně probádaný dopad GLP-1 revoluce se netýká těla, ale smyslu. Jídlo bylo vždy víc než kalorie. Byla to odměna, rituál, anestetikum proti úzkosti. Když tenhle mechanismus zeslábne, nezmizí jen kila. Zmizí i jedna z nejdostupnějších forem útěchy.
Lidé na těchto lécích často popisují zvláštní klid. Jídlo je přestane vzrušovat a co víc, přestane strukturovat den. A s tím klidem přichází otázka, kterou jsme si dlouho nemuseli klást: co vlastně řešíme, když nejíme? Jaké emoce zůstávají, když je už nelze zapít ani zajíst?
V tomhle smyslu nejde jen o farmakologii, ale o antropologii. O přepis vztahu k tělu, kontrole a potěšení. A možná i o tiché přiznání, že mnoho našich „slabostí“ nebylo morálních, ale neurochemických.
Takže konec obezity znamená i konec iluzí
Mounjaro a jemu podobné léky obezitu nezruší. Ale zruší spoustu lží, které jsme si o ní vyprávěli. O vůli, o lenosti, o charakteru. A zároveň otevřou nové, mnohem nepohodlnější otázky. Co udělá společnost, která ztratí hlad, ale ne prázdnotu? Co udělá ekonomika, která byla postavená na nadbytku? A co uděláme my sami, až zjistíme, že technologie umí opravit i to, co jsme považovali za podstatu své identity?
Možná největší změna není v tělech lidí, ale v tom, že se poprvé díváme na obezitu bez moralizujícího filtru. A to je revoluce, která bolí víc než injekce.
Dnes ráno jsem si v metru přečetla další článek o tom, že děti v Praze mají úzkosti. A nemyslím si, že je to jen Praha. O psychických problémech dětí mluvíme od covidu pořád dokola. Statistiky. Přetížené poradny. Čekací lhůty. Sebepoškozování. Sebevraždy. Víme, že situace není dobrá. Ale co s tím?
V Solvo Institutu pro rozvoj potenciálu se věnujeme odolnosti. Zkoumáme ji, testujeme, rozebíráme do detailu. Víme, že není jen o psychice. Má víc vrstev – fyzickou i duševní kondici, schopnost přizpůsobit se změně, soudržnost, dovednosti, zázemí, důvěru v hodnoty a instituce. Každý ji má poskládanou jinak. A hlavně, odolnost není vrozená. Buduje se. Celý život.
A pak přijdu domů. Známka z matematiky. Hádka s kamarádkou. Neúspěch u holky. Prohraný zápas. Strach z prezentace. A já cítím, jak rychle chci zasáhnout. Uklidnit. Opravit. Vysvětlit. Vyřešit.
Ne proto, že by děti měly „víc vydržet“ nebo že by jejich potíže byly méně skutečné. Naopak. Když vidím vlastní děti v napětí, bolí to. Jenže možná jsme jim jako společnost vzali prostor, kde se odolnost přirozeně získává – v obyčejné nudě, v překonávání drobných neúspěchů, v čekání, v konfliktu, který se musí vyřešit bez zásahu dospělých.
Ani ne proto, že by dnešní děti byly slabší. Ale proto, že jsme jim svět obrousili dohladka. Vyplnili jsme každou volnou hodinu, zahladili každé riziko, předběhli každý konflikt. Když se objeví překážka, rychle ji odstraníme. Když přijde nuda, okamžitě ji zaplníme. Když hrozí selhání, nabídneme záložní plán.
Jenže děti nežijí v lehčím světě. Žijí ve světě rychlém, srovnávacím, permanentně hodnotícím. Každý výkon je vidět, každý omyl zůstává online. Možná jsme jim chtěli ulevit. Ale zároveň jsme zvýšili laťku téměř všeho.
A když to neunášejí, mluvíme o jejich křehkosti.
Možná je ale křehký systém, který jsme nastavili. Systém, kde je málo místa na obyčejné „zkus to znovu“. Kde i dětství někdy působí jako projekt.
Odolnost přitom není tvrdost. Není to vzkaz „vydrž“. Je to schopnost fungovat i ve chvíli, kdy je nám těžko. A tu si dítě nemůže osvojit bez zkušenosti, že něco bylo nepříjemné a přešlo to. Že se něco nepovedlo a hodnota zůstala. To neznamená, že si mají zvyknout na tlak. Znamená to, že jim potřebujeme vytvářet prostředí, kde mohou stres, změnu a neúspěch zažít v bezpečné míře a projít jimi.
Jako máma se to učím i já. Nezasahovat hned. Nevyhlazovat každý zádrhel. Být nablízku, ale ne před nimi. A je to těžké. Často mnohem těžší než cokoliv jiného.
Možná bychom se tedy neměli ptát jen, kolik dětí má úzkosti. Ale také: kde si dnes mohou budovat svou odolnost?
Austrálie, Dánsko a Portugalsko už schválily zákaz přístupu dětí na sociální sítě, Francie, Norsko, Slovinsko a Spojené království ho chystají, u nás se pro zákaz v dojemné shodě vyjadřují premiér i prezident. Znamená to ale, že naše děti budou méně ohrožené? Pochybuji, neboť se obávám, že podstatně významnější hrozbu pro naše děti – totiž jejich interakci s umělou inteligencí – mezitím dost „úspěšně“ přehlížíme.
Nejprve ale k zákazu používání sociálních sítí. Jsem liberál, navíc z generace těch, kteří navzdory všem zákazům vykouřili první cigaretu někdy během svého desátého roku, aby o pár let později dost pravidelně chodili na pivo. Jenže instinkt velící mi k odporu vůči zákazům, mimo jiné s vědomím, že se ne zas tak obtížně obejdou, mi dost nahlodali moji potomci. Jednomu je 16, druhému 25, zeptal jsem se jich dost návodnou, k odporu k zákazu vedoucí otázkou. Přesto se oba shodli, že jim sítě v dětství nepřinesly nic pozitivního, respektive v jednom případě naopak něco vcelku negativního, o čem mě mrzí, že jsem se to nedozvěděl v době, kdy bych to snad mohl ovlivnit. A že ani argument o technologických možnostech obcházení neznamená, že to všechny děti umějí a budou dělat. Současně jsem se dozvěděl, že limitem toho, co zákaz může ovlivnit, je příchod puberty. Pak už i nešťastníkům s mobily, do nichž úzkostlivý rodič nainstaluje cenzuru a sledování, pomohou empatičtí soucitní vrstevníci – zapůjčí starší přístroje, které sami už nepoužívají. No jo, jako vždy i v případě zákazů sociálních sítí není nad konzultaci s experty.
Jenže jak se rozšiřuje používání AI, poslouchám stále častěji příběhy o tom, jak ji děti – a nejen ty – využívají coby kamaráda, „vztahového guru“, prostě jako náhradu živé osoby. A nejde jen o anekdotické příběhy. Studie – mimo jiné od MIT, Pew Research, Centra pro demokracii a technologie a Common Sense Media – se shodují nejen na tom, že většina teenagerů má zkušenost s AI, ale že zhruba třetina ji používá pravidelně. Nezanedbatelná část mládeže navíc připouští, že si s AI lze vytvořit nejen přítele, „kterému se dá věřit“, ale i „romantický vztah“. A příběhy o tom, jak i někdo dospělý začne využívat – často firemní – AI ke konzultaci svých životních problémů, taky nejsou zrovna vzácné.
To mi připadá podstatně horší než jakákoliv sociální síť. AI postavená na jazykových modelech má jako vestavěný cíl něco zcela jiného než skutečná pomoc „lidskému příteli“. Je to jazykový model – vytváří reakci, která má komunikujícího uspokojit. A na rozdíl od situací, kdy AI pomáhá něco vyhledat, zpracovat či ověřit, v okamžiku, kdy jde o primárně emotivní potřeby, bude její odpověď nepochybně vycházet hlavně z potvrzování a souhlasu. I tam, kde by bylo rozumnější ponouknout k revizi chování toho, kdo má problém.
Shakespeare měl pro tohle postavu: Jaga. Ten, kdo vám vždy řekne, co chcete slyšet, a přitom sleduje úplně jiné cíle. Jazykový model funguje podobně, jen bez zlého úmyslu, což ho možná dělá ještě nebezpečnějším. Odborníci to říkají střízlivěji. Z akademie T. Sun (Rice University): „Dospívající si budují základní emocionální a sociální dovednosti – k tomu chatboti samozřejmě neslouží. Pokud mladí lidé začnou svěřovat AI své vztahy a životní rozhodnutí, místo aby se svěřovali lidem, jejich rizikem není jen dezinformace, ale především postupná proměna toho, co od vztahů, emocí a pomoci vůbec očekávají.“ A od těch, kteří podobné dopady už řeší, V. Wright (Asociace amerických psychologů): „Lidské spojení AI nikdy nenahradí. Na to prostě není stavěna.“ Navíc chatboti jsou navrženi tak, aby udržovali pozornost co nejdéle – protože tak jejich tvůrci vydělávají.
Jako ekonom musím dodat ještě jednu rovinu: očekávání je, že AI nás bude vytlačovat od rutinních činností – a právě tam, kde je potřeba lidské interakce.
A jsem si jist, že nejhorší přípravou našich potomků, kteří už dnes do značné míry nahrazují reálný svět virtuálním, na takové role je situace, kdy si komunikaci s lidmi nahrazují „AI parťáky“. Nejde tedy jen o emoční rizika. Jde o to, že se nenaučí něco, co by jim mohlo pomoci ekonomicky se uplatnit ve světě, který právě přichází.
Nejsem právník ani ajťák – byť jsem se během studií včetně doktorandského v USA právě v této oblasti živil –, ale nepřipadá mi nemožné definovat pro AI „komunikátory“ požadavky, které by je nutily rozpoznávat, zda komunikují s dítětem, nebo adolescentem, a být velmi restriktivní v komunikaci nahrazující lidského důvěrníka řešícího vztahy. A jsem přesvědčen, že situacemi, kdy AI konzultuje „lidi pro lidi“ (a ještě více „lidi pro děti“) bychom se měli zabývat podstatně více než tím, jak děti chránit před sociálními sítěmi.
Debata o důchodovém věku se v Česku vrací téměř pravidelně s každým volebním obdobím. Jedna vláda hranici upraví, další ji chce zastropovat. Teď se znovu ptáme, zda má zůstat na 65 letech. Než odpovíme, je fér si připomenout, jak se sem vlastně dospělo.
Na počátku devadesátých let odcházeli muži do důchodu zpravidla v 60 letech, ženy ještě dříve podle počtu dětí. Průměrná délka života mužů tehdy byla kolem 68 let, u žen přibližně 75 let. Průměrná doba pobírání důchodu byla výrazně kratší než dnes.
Dnes se muži dožívají zhruba 76 až 77 let, ženy kolem 82 až 83 let. Život se prodloužil přibližně o osm až deset let. Důchodový věk mezitím vzrostl přibližně o pět let a nyní se podle ročníku narození pohybuje kolem 64 až 65 let. Platná úprava počítá s dalším postupným zvyšováním tak, aby reagovala na další prodlužování života.
Zastropování na 65 by znamenalo, že další růst délky života už do věku odchodu do důchodu nepromítneme.
A právě tady je podstata věci.
Za poslední tři dekády se změnil nejen konec pracovního života, ale i jeho začátek.
Podíl mladých lidí ve vysokoškolském vzdělávání výrazně vzrostl, vstup na stabilní trh práce se posunul do vyššího věku. V posledních letech zároveň výrazně přibylo předčasných důchodů. Skutečný počet let, kdy lidé přispívají do systému, tak není samozřejmostí.
Máme tedy situaci, kdy:
žijeme výrazně déle než před třiceti lety,
do práce vstupujeme později,
a část lidí z ní odchází dříve než zákonný věk.
Průběžný důchodový systém funguje jednoduše: současní pracující financují současné důchodce. Pokud se prodlužuje doba čerpání a současně neroste doba přispívání, rovnováha systému se mění.
Spor o 65 let proto není jen otázkou toho, zda si někdo zaslouží odpočinek. Je to rozhodnutí, zda má věk odchodu reagovat na prodlužování života, nebo zda ho zmrazíme bez ohledu na další vývoj.
Růst směrem k 67 letům není návrh na práci do vysokého věku bez omezení. Je to mechanismus, jak alespoň částečně zachovat poměr mezi dobou, kdy do systému přispíváme, a dobou, kdy z něj čerpáme, v podmínkách delšího života.
A to je závěr, který se v debatě často ztrácí:
Pokud dnes žijeme v průměru o osm až deset let déle než generace před námi, nemůže zůstat poměr mezi prací a důchodem stejný, aniž by se to někde projevilo. Buď v délce práce. Nebo ve výši odvodů. Nebo ve výši dluhu. Nebo ve výši důchodů.
O tom by měla být skutečná debata. Ne o tom, které číslo nám zní lépe.
Evropa dnes nepůsobí jako kontinent v krizi. Spíš jako kontinent v čekárně. Čekáme, až skončí válka. Čekáme, až se vrátí levná energie. Čekáme, až se Německo znovu nadechne. Čekáme, až inflace definitivně odejde. Čekáme, až někdo jiný přijde s řešením.
Čekání ale není strategie. Je to tichá forma rezignace.
Česko má zvláštní talent: přežít všechno. Monarchii, okupaci, normalizaci, transformaci. Jsme národ, který vydrží. Ale vydržet nestačí. Vydržet je pasivní ctnost. Teď potřebujeme aktivní odolnost.
Odolnost není jen psychologický pojem ale má mnoho podob. Může být chápána jako politicko-ekonomická disciplína. Může znamenat schopnost jednat dřív, než nás k tomu donutí okolnosti nebo investovat, když ostatní váhají. Přestat omlouvat vlastní nečinnost složitostí světa.
Válka na Ukrajině není jen zahraniční událost. Je to test, zda Evropa ještě umí jednat jako civilizace, která chce přežít v konkurenci světa. A pro Česko je to test, zda chceme být subdodavatel dějin, nebo jejich spoluautor.
Nečekejme na “novou stabilitu”. Stabilita se nevyskytuje v přírodě. Vyrábí se.
Vyrábí se rozhodnutím, že energie je priorita číslo jedna – ne téma na další kulatý stůl. Vyrábí se tím, že stát zrychlí povolování investic, místo aby je dusil formuláři. Vyrábí se tím, že školy připravují děti na svět umělé inteligence, ne na svět, který končí. Vyrábí se tím, že si přiznáme, že obrana a demografie nejsou abstraktní čísla, ale otázka přežití.
Jenže existuje ještě hlubší rovina.
Odolnost země začíná u odolnosti jednotlivce. Každý z nás dnes stojí před stejnou volbou jako stát: rezignace, nebo iniciativa. Rezignace má tisíc podob – cynismus, věčné nadávání, sdílení dalšího rozhořčení na sociálních sítích.
Iniciativa je méně viditelná, ale silnější: vzdělávat se, podnikat, zvyšovat kvalifikaci, vychovávat děti k odpovědnosti, investovat do svého zdraví, nebýt závislý jen na státu.
Stát může vytvořit rámec. Ale charakter společnosti tvoří lidé.
Možná jsme si zvykli na pohodlný model posledních třiceti let: svět byl relativně bezpečný, energie dostupná, globalizace výhodná. Teď žijeme v éře, kdy je všechno dražší – energie, bezpečnost, stabilita. A dražší je i budoucnost. Musíme si ji znovu zasloužit.
Je snadné říkat, že za všechno může Brusel, Moskva, Washington nebo Berlín. Je těžší říct: co uděláme my?
Česko má výhodu, kterou podceňujeme. Jsme malá země. To znamená, že změna je rychlejší, pokud se pro ni rozhodneme. Nemusíme čekat na konsensus 27 států. Můžeme být laboratoří funkční energetiky, rychlé digitalizace, efektivního státu. Můžeme být zemí, která pochopí, že konkurenceschopnost není slogan, ale každodenní práce.
Nejde o hysterii. Nejde o válečnou mobilizaci. Jde o rozhodnutí přestat se chovat, jako by současný stav byl přestupní stanice zpět do minulosti.
Není.
Jsme na prahu dlouhého období, kdy svět nebude levný ani jednoduchý. A právě proto potřebujeme odvahu přestat čekat.
Konec války neovlivníme přímo. Ale to, zda z ní vyjdeme silnější nebo unavenější, ovlivnit můžeme.
V roce 1990 se muži dožívali v průměru zhruba 67,6 roku, ženy 75,4 roku. Dnes jsme přibližně na 77 letech u mužů a 83 letech u žen. To znamená, že žijeme o 8 až 10 let déle než na začátku 90. let.
Současně se prodloužila i doba, po kterou pobíráme důchod. V roce 1990 odcházeli muži do důchodu v 60 letech, ženy často mezi 53 až 57 lety podle počtu dětí. Dnes se důchodový věk pohybuje kolem 64 až 65 let. Jinými slovy, délka života vzrostla výrazně víc než důchodový věk, zejména u mužů.
Ministr Juchelka za ANO nyní navrhuje zastavit nebo zmírnit růst důchodového věku nad 65 let. S tím nesouhlasím. A říkám to i přesto, že zvýšený důchodový věk se týká i mě osobně.
Důchodový systém už dnes jede na hraně. Populace stárne, lidí v produktivním věku ubývá a bez úprav by se systém dostával do trvalých deficitů. V takové situaci slibovat snadnější a dřívější odchody do důchodu, brzdit růst věku a tvářit se, že to „nějak“ vyjde, není odpovědná politika. Je to kupování si hlasů na dluh našich dětí a vnoučat.
Když někdo tvrdí, že se obejdeme bez nepopulárních kroků, buď nerozumí číslům, nebo k nim není upřímný. Dlouhodobá udržitelnost systému musí mít přednost před krátkodobým potleskem.
Ostatně i ve veřejné debatě je vidět, že lidé si realitu uvědomují (viz přiložená anketa na Novinkách). Odpovědná politika není o tom slíbit víc, ale říct pravdu o tom, co je možné.
