Po představení Desatera našeho institutu Solvo se velká část veřejné debaty soustředila na věk odchodu do důchodu, zvýhodnění rodičů nebo postavení bezdětných. Dost lidí se ale pozastavuje nad tím, proč neřešíme bydlení, které je v Česku nedostupné.

A já si dovolím tvrdit, že to není úplně pravda. 

Dovolím si navíc tvrdit, že mezi dostupným bydlením a zvýšením porodnosti není přímá úměra. Vždyť děti se rodily i za války, v troskách měst a vesnic. Za jakýchkoliv podmínek. Kdekoliv. Pokles porodnosti souvisí se změnou způsobu života. S vyspělostí společnosti. S emancipací. A také – hlavně – s možností uspokojovat svoje potřeby, cíle či sny mnoha způsoby.

Jít studovat. Budovat si kariéru. Odejít do zahraničí. Koupit si psa, což je teď hodně moderní. Odhadla bych to na nižší statisíce pejsků ročně. V drogeriích a lékárnách brzy najdeme víc produktů pro psy než pro miminka.

V Česku máme 32,5 % jednočlenných domácností. Nepřijde vám to trochu smutné? Proto jsem si dovolila myšlenku, že kdyby někteří single lidé založili rodinu a žili pospolu, bylo by volných bytů víc.

Myšlenka jistě absolutně nevhodná pro dnešní dobu, kdy mladí lidé chtějí žít svůj nezávislý a svobodný život a hledat svoji identitu, a vhodného životního partnera si chtějí vybrat možná z desítek adeptů a podle mnoha kritérií. 

Chtějí žít single. 

Jasně. Jenom detail… Ten věk dožití. Prodlužuje se, takže pokud jste dočetli až sem, tak si snadno spočítáte, že čím déle budeme žít – což je ale samozřejmě cílem všech politických programů a politiků – tím méně lidí bude možné ubytovat. 

Když kouknu na Prahu, bytů tady rozhodně není málo, ale fatálně se změnily požadavky obyvatel. Jak chtějí bydlet a také, kde. Koeficient ukazující počet lidi bydlících v jednom bytě se snížil z 2,2 osob v domácnosti na 1,88. Především v Praze jsou tudíž byty hůře dostupné, hlavně cenově. Struktura velikosti bytů neodpovídá poptávce obyvatelstva.

Stačilo by si počkat třicet let, říkám si.

Vzhledem k tomu, jak rapidně klesá porodnost, tak za 30 let to s bydlením dopadne stejně jako za 3-4 roky s mateřskými školami. Kde vzhledem k 30 % propadu porodnosti zase začnou být volná místa. A pokud nic neuděláme s porodností či nepovolíme migraci, tak za dalších asi 23 let poklesne poptávka po bydlení.

Takže za současné délky povolovací praxe v Praze – průměr je sedm let a pak dva roky výstavby – si užijeme vyrovnáni nabídky a poptávky po bydleni tak za 10-15 let. Pokud náhodou single mladí lidé nenaznají, že by chtěli žít třeba v tzv. soužití s druhým. Nebo případně v té tzv. rodině.

Navíc se nám k tomu celému díky AI přidává revoluční změna na pracovním trhu, a to nejen zmenšení nároku na kapacitu pracovní síly, ale především možnost pracovat online. S čímž souvisí menší potřeba bydlení v dostupné blízkosti pracoviště. To umožňuje využití bydleni ve vzdálenějších regionech, kde v dnešní době dochází k úbytku lokálního obyvatelstva a nemovitosti jsou mnohem dostupnější než v Praze či dalších velkých centrech.

Tak to bylo k bydlení, a vraťme se k Desateru. Snažíme se v něm namodelovat, jak bude Česká republika fungovat ve chvíli, kdy se nám sbíhají tři trendy. Rodí se méně dětí, prodlužuje se věk dožití, a každým rokem přibývá seniorů. Ti jsou stále víc odkázaní na práci stále menšího počtu ekonomicky aktivních lidí.

Budeme něco dělat, nebo nedělat nic?

Ve scénáři „Nedělat nic“ rostou výdaje na důchody z přibližně 8,7 % HDP v roce 2023 na vrchol kolem 11,1 % HDP okolo roku 2059. Výdaje na zdravotní a dlouhodobou péči rostou z přibližně 7,3 % HDP na zhruba 9,5 % HDP v roce 2070. A to jsou výdaje, které bude muset někdo zaplatit.

Zároveň se zásadně mění poměr mezi těmi, kteří systém financují, a těmi, kteří jsou na něm závislí. Ve scénáři „Nedělat nic“ by v roce 2070 připadalo na sto lidí v produktivním věku téměř 63 seniorů. A to je drsné. Rovnováha mezi generacemi se totálně vychýlí.

Dnes se rodí děti, které budou za dvacet let vstupovat na trh práce. Dnes vzniká generace, která bude za dvacet let financovat zdravotnictví, sociální služby, školy, obranu státu i důchody. Pokud tato generace nebude dostatečně velká, žádná vláda ji už později nedokáže vytvořit.

Proto bych neříkala, že mezi lety 2035 a 2045 „přijde krize“. V tomto období pouze naplno uvidíme důsledky rozhodnutí, která děláme dnes. Proto je zavádějící vést debatu pouze o tom, zda je přijatelné odejít do důchodu v 72 letech. Správná otázka zní jinak. Jak chceme financovat stát ve společnosti, kde bude méně ekonomicky aktivních lidí a více lidí závislých na jejich práci?

Pokud odmítáme delší ekonomickou aktivitu občanů, musíme říci, co místo ní. Vyšší odvody? Nižší důchody? Vyšší zadlužení? Horší dostupnost zdravotnictví, školství a sociálních služeb? Migrace? Nebo otevřenou změnu společenské smlouvy mezi generacemi?

Přesně proto jsme navrhli, namodelovali a spočítali Desatero.

A připadá mi důležité říct, že bude fungovat pouze jako celek. Jinak nezafunguje vůbec. Tak třeba náš návrh reformy vzdělávání nestojí pouze na zkrácení školní docházky na osm let. Opatření týkající se dvouleté povinné mateřské školy a navazující osmileté základní školy je nutné realizovat společně. Dva roky povinné mateřské školy mají děti naučit číst, psát, počítat, a teprve na tento model navazuje osmiletá základní škola.

Největší ekonomický přínos Desatera má zvýšení odchodu do důchodu na 72 let, což přinese do rozpočtu přibližně 128,7 mld. Kč. Dva roky mateřské školy a osmiletá základní škola přinesou zhruba 27,1 mld. Kč atd.

Bod zvratu

Bod zvratu, kdy balíček začne zlepšovat veřejné finance, je zhruba v roce 2043. Celkové saldo balíčku v roce 2050 vychází přibližně +37,1 mld. Kč ročně, a s každým následujícím rokem se zlepšuje. 

To neznamená, že každé opatření je jednoduché nebo bez rizik. Právě naopak. U vyššího důchodového věku je zásadní otázkou délka života ve zdraví a způsob zapojení seniorů na trhu práce.

Nechci, aby si lidé mysleli, že půjde o klasických čtyřicet hodin týdne, jako smysluplné se jeví flexibilní či sdílené úvazky, které využijí znalostí a dovedností našich starších spoluobčanů, jejich organizačních schopností atd.

Největší nedorozumění pak vzniká klasicky kolem rodičovství.

Děti jsou teď populárně nahlíženy jako čistě soukromá záležitost jednotlivce. Jenže žádný průběžný důchodový systém, žádné zdravotnictví, žádné sociální služby ani žádná ekonomika nemohou fungovat bez lidí, kteří se narodí a jednou převezmou odpovědnost za společnost po nás.

Měli bychom prostě pro rodičovství vytvořit takové podmínky, kdy se každý bude chtít stát rodičem. 

A dovolím si dovětek.

Někdy mám pocit, jako by se nedostatek bytů proměnil v užitečný argument generace Z pro žití single, nezakládání rodin, nerealizaci životních plánů a prostě prodlévání v nějakém provizoriu. Jako by žili ve své vlastní bublině, z níž nevidí, co nastane za třicet let. Když nebudou mít děti, nebude je mít kdo živit.

Jako by jim bylo, že okno přirozené fertility ženy trvá pouhých 17 let a pokud je dnes průměrný věk prvorodičky kolem 29–30 let, zbývá na druhé a třetí dítě velmi omezený časový prostor.​ Možná by se mohli alespoň k něčemu odhodlat mezi vším hledáním, experimentováním a snahou o definici sebe sama prostřednictvím nových sociálních konceptů a identit.

Použitá data máme z ČSÚ, IPRu a také naše vlastní, a naše už téměř legendární Desatero najdete případně u nás na www.solvo.cz

Inaugurace nového pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla v katedrále svatého Víta byla na první pohled impozantní ceremonie. Měla jsem tu čest být mezi pozvanými hosty a uvědomila jsem si, že právě tato mimořádná chvíle opět po nějakém čase poodhalila vztah české společnosti k autoritě, víře a smyslu.

Česko je v tomto ohledu zvláštní země. Nejde o to, že by spiritualitu a priori odmítalo. (Náš nejnovější výzkum Česká identita 2026 ukazuje, že jsme mnohem spirituálnější, než si myslíme, ale nedůvěřujeme organizovaným církvím.)

Realitou zůstává, že se víra přesunula z kostelů do soukromí. Do ticha. Do individuálních hledání. A církev zůstala stát. Často s jazykem formovaným pro svět, který už neexistuje. To není kritika. Jen konstatuji.

Jaká je tedy dnešní role církve? Podívejme se na linii pražských arcibiskupů od Josefa Berana přes Františka Tomáška až po Dominika Duku a Jana Graubnera: příběh celé země. Beran a Tomášek? Symboly odporu. V časech, kdy šlo o svobodu, byla církev přirozenou autoritou. Měla jasného protivníka – režim – a jasnou roli. Po roce 1989 přišel čas obnovy. Miloslav Vlk řešil struktury, vztahy a postupný návrat do veřejného prostoru. A pak přišla fáze, kterou žijeme dodnes. Hledání relevance pro společnost.

Problém už totiž není konflikt, nýbrž nezájem. A právě tady začíná nová kapitola, která v sobě nese naději. Stanislav Přibyl nepřichází jako vůdce v době krize. Spíš jako člověk znalý systému, právník a zdatný organizátor. Prostě někdo, kdo rozumí struktuře. V jiných časech by to možná nebylo dost. Dnes to ale může být přesně to, co církev potřebuje. Ne proto, že by to samo o sobě stačilo. Ale bez „dobře naolejovaného stroje“ se stejně žádná změna neudrží.

Dokáže se církev znovu přiblížit lidem, kteří už nemají pocit, že ji potřebují? To je mnohem těžší úkol, než jaký řešili jeho předchůdci. V zemi, kde většina lidí nežije náboženský život, se církev nemůže opřít o tradici. Spoléhat na automatickou autoritu. Ani vstupovat do konfliktu a čekat, že ji to posílí. Jediné, co může udělat, je být znovu pochopitelná. A možná znovu užitečná. Ne v institucionálním smyslu, ale v lidském.

V době, kdy roste tlak na výkon, nejistota i osamělost, vzniká prostor, který není politický ani ekonomický. Prostor, kde lidé nehledají odpovědi, ale smysl. Pokud církev tento prostor nenaplní, naplní ho někdo jiný. Nebo něco jiného.

A není to jen otázka víry, ale samozřejmě odolnosti celé společnosti. Společnost bez sdíleného rámce se totiž rozpadá do jednotlivců. Každý si nese svůj svět, své hodnoty, své pravdy. Na první pohled to může vypadat jako svoboda. Ve skutečnosti ale také rostoucí nejistoty.

Právě v těchto časech církev historicky hrávala významnou roli. Dnes ji ztratila. Ne proto, že by ji o ni někdo připravil. Ale proto, že o ni přestali lidé stát. A to je ten největší paradox dneška. Katedrála svatého Víta je plná při slavnostech, ale prázdná v běžném čase.

Otázka, kterou si dnes musíme položit, proto nezní, jaká bude církev, ale jaká bude společnost, která ji už nepotřebuje. A jestli je to stav, který chceme.