Autor článku: Jakub Landovský

  • A French nuclear umbrella for Europe?

    A French nuclear umbrella for Europe?

    France is currently marking the anniversary of its first nuclear test. On the territory of today’s Algeria, President Charles de Gaulle ordered the detonation of a nuclear device with a yield of roughly 70 kilotons, making France the world’s fourth nuclear power. In total, France carried out more than 200 nuclear tests, over fifty of them atmospheric. It continued testing long enough for global environmental activists to launch protests with a fleet of ships in French Polynesia. Their vessel, the Rainbow Warrior, crashed hard into France’s vital interests: in 1985 it was sunk in Auckland harbour by agents of the French secret service.

    I recall this because every great power – even a smaller one – reacts harshly when its vital interests are threatened, with limited willingness to respect borders, the sovereignty of other states or political costs, sometimes even at the price of civilian casualties. This is especially true when it comes to nuclear weapons. We see the same logic at work today: the United States together with Israel are striking Iran in order to prevent it from acquiring a nuclear weapon and developing its ballistic‑missile programme. For Israel, this is one of the highest security priorities in the region. For the US, it is about not only its regional interests in the Middle East, but also a global interest in preventing the proliferation of nuclear and missile technologies, while at the same time demonstrating its own capacity for action vis‑à‑vis China – and highlighting Russia’s inability to act.

    The world is full of paradoxical alliances: it was France that helped Israel on its path towards a nuclear capability – a capability Israel has never officially acknowledged. France has repeatedly shown that it can act unilaterally, defend its interests by force and, in the last resort, support a strategic partner even in an area as sensitive as nuclear deterrence. We should therefore pay close attention and launch a serious pan‑European debate about what a French nuclear umbrella for Europe can and cannot mean today. It is not that simple, however. The French offer is valuable at least in that it can help shift European thinking about defence, deterrence and resilience in the 21st century.

    What President Macron said

    Macron’s update of France’s nuclear doctrine was delivered on 2 March 2026 at the Île Longue submarine base. In his speech, the president announced an increase in the number of warheads and at the same time refused to continue disclosing the size of the arsenal: “To prevent speculation, we will no longer publish numerical data on our nuclear arsenal.” This opacity is not a weakness but a deliberate part of the strategy – what French doctrine calls “strategic ambivalence”. The adversary should have to factor in uncertainty, not a precise inventory. Macron put it bluntly: “To be free, we must be feared; for others to fear us, we must be powerful!”

    Equally important was what the president rejected: “We will not share the final decision, the planning process or the execution of a nuclear strike.” In both France and the United States, the decision to use nuclear weapons rests exclusively with the head of state. The structural difference lies elsewhere. The US doctrine physically deploys nuclear weapons on the territory of allies and, within NATO, shares the planning of their potential use. France does not participate in such arrangements, and Macron explicitly refused to offer any guarantee in the legal sense. A formulation that would be too rigid, so the logic goes, would lower the nuclear threshold and reduce the adversary’s uncertainty.

    The key concept of the speech was “forward deterrence”: the temporary deployment of elements of France’s strategic air forces on allied territory and their integration into French exercises. The addressees of this offer were more specific this time than in previous years: Germany, Poland, the Netherlands, Belgium, Greece, Sweden and Denmark. The European dimension of French vital interests could thus cease to be a mere rhetorical flourish.

    The hardware of French nuclear deterrence

    During the Cold War, France built a full nuclear triad. It grew out of distrust toward shared US nuclear capabilities within NATO and the idea of French strategic autonomy. It consisted of aircraft capable of carrying nuclear weapons, submarines equipped with ballistic missiles and land‑based missile forces deployed on the Plateau d’Albion. Given their range, those land‑based missiles were primarily targeted at the Soviet Union. After roughly twenty‑five years, President Jacques Chirac abolished the ground‑based component and its missiles. This step was partly motivated by cost‑saving, but it was also a logical consequence of the post‑Cold‑War situation in which the Soviet Union no longer posed an immediate threat.

    Today, the French nuclear arsenal still ranks roughly fourth in the world. The United States and Russia possess many times more warheads; China has a complete triad and its arsenal is growing rapidly. France, by contrast, relies on the principle of stricte suffisance– minimal but sufficient deterrence: it does not seek numerical parity but the ability to inflict unacceptable damage on an adversary. Publicly available estimates long worked with a figure of around 290 warheads, i.e. fewer than 300 weapons, but since Macron’s announcement on 2 March 2026 France no longer discloses the exact size of its arsenal.

    French deterrence rests on a much smaller but still credible force structure: four Triomphant‑class submarines, each carrying 16 M51 ballistic missiles, and an air‑delivered component based on Rafale aircraft armed with ASMP‑A missiles. The M51 missiles are designed to carry MIRVs – multiple independently targetable re‑entry vehicles. The older version was reported to carry up to six warheads per missile, but France does not disclose the exact configuration of the newer variants.

    The main role of nuclear weapons is not symmetry in numbers but deterrence. The paradox of deterrence is that its goal is to persuade an adversary not to take a given action. We can never be certain that deterrence is actually working, because an opponent may refrain from attack for reasons other than our credible deterrent. The failure of deterrence, by contrast, becomes obvious immediately.

    For French taxpayers, the price of nuclear deterrence is roughly 7.4 billion euros per year – slightly more than the entire annual budget of the Czech Ministry of Defence.

    Updating the “software” of French nuclear doctrine

    The update of the “software” of French nuclear deterrence is what puts otherwise dormant hardware into motion: the key moment is the president’s speech. To a certain extent, every such speech is also political theatre: Île Longue, a modern submarine base in Brittany, and the sound of the Marseillaise create a stage on which the central role of the president in the strategic thinking of the Fifth Republic is reaffirmed. Macron’s 2 March 2026 speech confirmed this logic once again: in the French system it is the head of state who is the main carrier of doctrinal change and the personal guarantor of the country’s nuclear policy. That is why the Fifth Republic is sometimes called a “nuclear monarchy” – except that in this monarchy the sovereign is elected every five years.

    Without being embedded in a network of relations among nuclear and non‑nuclear powers, the system cannot function; its purpose is deterrence, and the adversary we are trying to deter must know about the consequences of his actions – something Stanley Kubrick illustrated brilliantly in his film Dr. Strangelove when he has a Soviet general explain deterrence to the US president. The Soviet “Doomsday Machine” in the film is fully automatic: once the central computer and its sensors detect a nuclear attack on the USSR, the system ensures retaliation without human intervention – fully automatic and, above all, unavoidable, destroying not just the attacker but the entire planet. Automacity and inevitability are easy to grasp and therefore strongly dissuasive. But the world needs to know that such a weapon exists – if it is secret, it does not work. The president’s speech is, above all, a way of signalling nuclear doctrine to the world and to potential adversaries.

    I myself had the opportunity to visit not only Île Longue but, as an ambassador, to spend a full day on board one of these submarines. Walking between the launch tubes in the cramped interior of a nuclear submarine, one cannot escape the thought that these boats could be the last islands of humanity on the planet, with a single remaining task: to fire more nuclear weapons. Even a single strategic submarine armed with ballistic missiles represents a destructive force many times greater than that unleashed by conventional bombing in the Second World War. Millennials and Generation Z experience anxiety over climate change. Baby boomers and part of Generation X – the cohort to which I belong – grew up fearing nuclear apocalypse and nuclear winter. Unlike much of Europe, France has not lost its nuclear culture. Among the launch tubes in the confined space of a submarine, apocalypse feels uncomfortably close.

    The French president is commander‑in‑chief of the armed forces and bears sole responsibility for the decision to use nuclear weapons; this centralisation is one of the hallmarks of French doctrine. Public sources also refer to the SYDEREC system as a backup means of communication for the highest state leadership. One of the first tasks of a British prime minister is to write a “letter of last resort” – instructions for the captains of strategic submarines in case the British command is destroyed. The US and Russian presidents have even more robust systems of nuclear authority. Experts often discuss the notion that Russia inherited an automatic retaliatory system known as “Perimeter”, or the “Dead Hand”.

    In presidential speeches, one idea appears with increasing frequency and can be summarised simply: French nuclear weapons exist to protect the vital interests of France – and these vital interests have a European dimension. The first half of this formulation deliberately leaves adversaries uncertain as to what exactly counts as a French vital interest – this is strategic ambivalence. Macron put it quite openly at Île Longue: French deterrence protects the nation’s vital interests, whose European dimension is, in his view, now obvious.

    For France, nuclear weapons – together with overseas territories and bases, especially in the Pacific – are attributes of real power and instruments for exercising that power in contemporary geopolitics. French strategic thinking – despite current setbacks in Africa and the limits of French policy in Europe – has few parallels on the continent in its realism and existential urgency.

    The main, indisputable advantage of the French offer is therefore the chance, through consultations, to share in the French strategic culture and to understand – from the perspective of non‑nuclear states or countries hosting foreign nuclear weapons – the real strategic dimension of decisions about nuclear deterrence. I have taken part in many classified exercises, consultations and seminars on this topic, and I have no doubt that nuclear weapons will remain the backbone of global security architecture in the 21st century. We should take the French offer deadly seriously – just as we should value highly the only real insight into this field that the NATO Nuclear Planning Group (NPG) provides. The NPG was established in December 1966 and remains the Alliance’s main consultative forum for nuclear matters.

    The new version of the French “nuclear software” includes several updated features. The principle of minimal but sufficient deterrence – suffisance – will be strengthened beyond the 300‑warhead threshold, while France’s commitment to publish the exact number of warheads is ending. The adversary is supposed to calculate his potential losses as unacceptable and refrain from the intended action. At Île Longue, Macron announced both an increase in the arsenal and an end to precise public numbers; older open‑source estimates used the figure of around 290 warheads. The update is therefore primarily intended to reinforce the adversary’s belief that the French arsenal is sufficient for deterrence and that France is ready to adjust it in line with evolving threats.

    The decision to use nuclear weapons will always rest solely with the French president, and only he will judge what reasons would justify such a step. The sentence that French nuclear weapons protect the vital interests of France – and that these interests have a European dimension – is meant to hint at the kind of reasons that might be decisive. The first part of the phrase leaves it to France’s adversaries to imagine what exactly those vital interests are – again, strategic ambivalence. The second part leaves it to European states to assess what the European dimension of those interests means and to what extent it helps build Europe’s credibility at a time when that credibility is desperately needed.

    A particularly interesting feature of the updated doctrine is the concept of a nuclear warning shot – avertissement nucléaire. This denotes a unique, one‑off and non‑repeatable use of a nuclear weapon outside the context of strategic deterrence: a strike against the adversary’s most sensitive targets intended to cause unacceptable losses. In practice, this means rather tactical use of a nuclear weapon aimed at deterring further escalation. In the hypothetical case of a nuclear explosion outside populated areas – at sea or in space – such a step would place France, or any other state resorting to a warning shot, in a highly credible and advantageous position: there would be no doubt about its capabilities and willingness to use them, while casualties would be minimal. And if this were the first use of nuclear weapons since 1945, it would be a truly powerful tool of deterrence.

    A particularly interesting feature of the updated doctrine is the concept of a nuclear warning shot – avertissement nucléaire. This denotes a unique, one‑off and non‑repeatable use of a nuclear weapon outside the context of strategic deterrence: a strike against the adversary’s most sensitive targets intended to cause unacceptable losses. In practice, this means rather tactical use of a nuclear weapon aimed at deterring further escalation. In the hypothetical case of a nuclear explosion outside populated areas – at sea or in space – such a step would place France, or any other state resorting to a warning shot, in a highly credible and advantageous position: there would be no doubt about its capabilities and willingness to use them, while casualties would be minimal. And if this were the first use of nuclear weapons since 1945, it would be a truly powerful tool of deterrence.

    Coexistence of nuclear NATO and France’s extended nuclear doctrine

    As long as nuclear weapons exist, NATO will remain a nuclear alliance. According to public estimates, around one hundred US nuclear warheads are deployed on the territory of the Netherlands, Belgium, Italy, Germany and Turkey. The NATO Nuclear Planning Group will celebrate its 60th anniversary this year. The system encompasses consultations, participation in exercises and, above all, the ability to shape the Alliance’s overall nuclear posture together – levels of readiness, signalling and deterrent posture. It offers everything France is now offering selectively to a few European states – but it is available to all allies except France, which has chosen not to participate. For Gaullist France, the NPG was always too constraining, and although Paris returned to NATO’s integrated military command in 2009 under President Sarkozy, it did not re‑join the Nuclear Planning Group. One key difference between the two systems is the level of sharing: under NATO arrangements, US nuclear weapons (B61 gravity bombs) are permanently stationed in four EU countries and in Turkey.

    As long as nuclear weapons exist, NATO will remain a nuclear alliance. According to public estimates, around one hundred US nuclear warheads are deployed on the territory of the Netherlands, Belgium, Italy, Germany and Turkey. The NATO Nuclear Planning Group will celebrate its 60th anniversary this year. The system encompasses consultations, participation in exercises and, above all, the ability to shape the Alliance’s overall nuclear posture together – levels of readiness, signalling and deterrent posture. It offers everything France is now offering selectively to a few European states – but it is available to all allies except France, which has chosen not to participate. For Gaullist France, the NPG was always too constraining, and although Paris returned to NATO’s integrated military command in 2009 under President Sarkozy, it did not re‑join the Nuclear Planning Group. One key difference between the two systems is the level of sharing: under NATO arrangements, US nuclear weapons (B61 gravity bombs) are permanently stationed in four EU countries and in Turkey.

    France is not preparing to enter a great‑power arms race – nor would that make economic sense. Nor can it expect, however, that first‑tier nuclear powers will treat it as an equal. Moscow recently made this clear when envoy Emmanuel Bonne, tasked according to Le Mondewith reopening a Macron–Putin channel, returned home empty‑handed. Russia respects strength and does not view European countries as equal partners. Diplomatically, it focuses on talks with the United States and its partnership with China. This is a sober reminder of the limits of French – and, by extension, European – strategic autonomy.

    The NATO system of nuclear consultations has existed for six decades but has long attracted limited political attention. After the end of the Cold War, it receded into the background, and the West correctly maintained maximum restraint in its nuclear communication. That remains wise today: there is no need to mirror Russia’s nuclear rhetoric. Restraint and seriousness are more credible than hysterical threats. The NATO system will coexist with the new French initiative; it is not meant to replace it and cannot do so. NATO remains a nuclear alliance with global weight, and the US nuclear umbrella is a key part of the transatlantic bargain. At the same time, it is increasingly obvious that European thinking no longer perceives US guarantees as automatic but as politically conditioned – including by our own economic and military performance. Washington is making ever clearer that it has little interest in indecisive, weakening allies. Europe’s reluctance to contribute militarily to securing the Strait of Hormuz has only reinforced American scepticism.

    Sixty years of NATO guarantees and a renaissance of the European nuclear debate

    It is good that the French offer has been put on the table, and it is good that it will force us to talk more about nuclear weapons in Europe. But one simple question must be posed: are we going to trade American guarantees, which have worked for six decades, for a new French promise? That would risk being a tragic misunderstanding.

    Nuclear weapons are not a topic for wishful thinking. I welcome the fact that France cares about Europe’s fate and that French taxpayers are keeping the last truly strategic asset on the European continent alive at a cost of roughly 13% of the defence budget. Europe needs a serious debate about nuclear weapons and its own security. The question of whether the United States will remain the ultimate guarantor of Europe’s nuclear and conventional security indefinitely has already been answered in effect: it will not. In the conventional realm, we will have to take care of ourselves. In return, the US offers to continue its nuclear guarantees – but only at the price of significant effort on our side. We should also be honest: the primary concern of this and every other American president will always be the safety of US citizens, not the safety of everyone.

    French nuclear hardware and software function similarly: they are an effective insurance policy for the sovereignty of France and its citizens. Their geographic proximity and the closeness of our interests, however, make this system an attractive basis for further development and eventual extension of consultations towards future guarantees that would complement those of NATO. At this moment, though, an extension of French nuclear guarantees to other European states is not on the table.

    The French offer is also an invitation to debate the greatest threat humanity has created – and, at the same time, the only truly convincing reason why the world has not yet plunged into the flames of a third world war.

    Nuclear technology and its peaceful use are also central to the shift away from fossil fuels towards cleaner energy sources, and France has long built its energy strategy on nuclear power. Nuclear currently accounts for roughly two‑thirds of France’s electricity generation, not eighty per cent. As I write these lines, fuel prices are rising and Europe has few tools to change that on its own. The same holds in the field of arms racing between the US, Russia and China. It is naïve to think that nuclear weapons will not remain the backbone of global security. And it is equally naïve to believe that Europe, without NATO, could be a world‑class player.

    Europe’s problem is not NATO, nor its dependence on the United States in energy, defence and advanced technologies. Europe’s problem is its long‑term refusal to take reality seriously. We need not only allies such as the United States and the United Kingdom, but also strong, confident military capabilities – and among EU states, France has built the most. We need confidence, economic growth and allies. What we do not need is the comforting illusion that we can cope entirely on our own.
     










  • Francouzský jaderný deštník pro Evropu?

    Francouzský jaderný deštník pro Evropu?

    Francie si v těchto dnech připomíná výročí svého prvního jaderného testu. Na území dnešního Alžírska nechal prezident Charles de Gaulle odpálit jadernou nálož o síle přibližně 70 kilotun a Francie se tak stala čtvrtou jadernou mocností světa. Francie provedla více než 200 jaderných testů, z toho více než padesát atmosférických. V testování pokračovala tak dlouho, až proti němu globální ekologičtí aktivisté začali protestovat flotilou lodí ve Francouzské Polynésii. Jejich loď Rainbow Warrior však tvrdě narazila na francouzských vitálních zájmů a v roce 1985 ji v aucklandském přístavu potopili agenti francouzské tajné služby.

    Připomínám to proto, že každá velmoc — i ta menší — reaguje na ohrožení svých vitálních zájmů tvrdě a s omezenou ochotou respektovat hranice, suverenitu jiných států či politické náklady, někdy i za cenu civilních obětí. To platí zvlášť tehdy, jde-li o jaderné zbraně. Stejnou logiku sledujeme i dnes: Spojené státy spolu s Izraelem útočí na Írán s cílem zabránit mu v získání jaderné zbraně a v rozvoji balistického raketového programu. Pro Izrael jde o jednu z nejvyšších bezpečnostních priorit v regionu a USA sledují nejen své regionální zájmy na Blízkém východě, ale i globální zájem na neproliferaci jaderných a raketových technologií; zároveň tím demonstrují svou akceschopnost vůči Číně i ruskou neakceschopnost. 

    Svět je plný paradoxních spojenectví: byla to právě Francie, kdo Izraeli pomáhal na cestě k jaderné kapacitě, kterou Izrael dodnes oficiálně nepotvrzuje. Francie tedy opakovaně prokázala, že umí jednat unilaterálně, tvrdě hájit vlastní zájmy a v krajním případě pomoci strategickému partnerovi i v tak citlivé oblasti, jakou je jaderné odstrašení. Měli bychom tedy zpozornět a zahájit s plnou vážností celoevropskou debatu o tom, co dnes může a nemůže znamenat francouzský jaderný deštník pro Evropu. Tak jednoduché to však není. Francouzská nabídka je cenná alespoň v tom, že může změnit evropské uvažování o obraně, odstrašení a odolnosti ve 21. století.

    Co řekl prezident Macron

    Macronova aktualizace jaderné doktríny zazněla 2. března 2026 v katedrále ponorkové základny Île Longue. Prezident zde oznámil zvýšení počtu hlavic a zároveň odmítl nadále zveřejňovat velikost arzenálu: „abychom zamezili spekulacím, nebudeme už zveřejňovat číslené údaje o našem jaderném arsenálu”. Tato neprůhlednost není slabostí, ale záměrnou součástí strategie, tedy toho, čemu francouzská doktrína říká strategická ambivalence. Protivník má kalkulovat s nejistotou, nikoli s přesným inventářem. Macron to vyjádřil lapidárně: „abychom byli svobodní, musíme být obávaní, aby se nás ostatní obávali, musíme být mocní!”

    Stejně důležité je i to, co prezident odmítl:„Nebudeme sdílet, finální rozhodnutí, planovací proces, ani provedení…jaderného úderu.“ Rozhodnutí o použití jaderných zbraní leží v obou případech výhradně na hlavě státu — v Paříži i ve Washingtonu. Strukturální rozdíl je jinde. Americká doktrína fyzicky rozmísťuje jaderné zbraně na území spojenců a v rámci NATO sdílí plánování jejich případného nasazení. Francie se na takovém uspořádání nepodílí a Macron výslovně odmítl, že by Francie nabízela záruku v právním slova smyslu. Příliš pevná formulace by podle této logiky snižovala jaderný práh a omezovala nejistotu protivníka.

    Klíčovým pojmem projevu bylo „forward deterrence“, tedy předsunuté odstrašení, jehož podstatou je dočasné rozmístění prvků francouzských strategických vzdušných sil na území spojenců a jejich zapojení do francouzských cvičení. Adresáti této nabídky byli tentokrát konkrétnější než dříve: Německo, Polsko, Nizozemsko, Belgie, Řecko, Švédsko a Dánsko. Evropská dimenze francouzských vitálních zájmů by tak mohla přestat být pouhou rétorickou figurou.

    Hardware francouzského jaderného odstrašení

    Francie vybudovala během studené války kompletní jadernou triádu. Zrodila se z nedůvěry ve sdílené americké jaderné kapacity v rámci NATO a z ideje francouzské strategické autonomie. Tvořila ji letadla schopná nést jaderné zbraně, ponorky vybavené balistickými střelami a pozemní raketové síly rozmístěné v lokalitě Plateau d’Albion. Vzhledem k dostřelu těchto raket byl jejich hlavním cílem Sovětský svaz. Po přibližně pětadvaceti letech prezident Jacques Chirac tuto pozemní složku i s raketami zrušil. Šlo o krok motivovaný úsporami, ale i logickým vyústěním situace po konci studené války, kdy Sovětský svaz přestal představovat bezprostřední hrozbu.

    Dnes se francouzský jaderný arzenál stále pohybuje zhruba na čtvrtém místě na světě. Spojené státy a Rusko disponují mnohonásobně větším počtem hlavic, Čína má kompletní triádu a její arzenál rychle roste. Francie naproti tomu staví na principu stricte suffisance, tedy minimálního, ale dostatečného odstrašení: nejde jí o početní paritu, nýbrž o schopnost způsobit protivníkovi neakceptovatelné škody. Veřejně známé odhady dlouho pracovaly s číslem kolem 290 hlavic, respektive méně než 300 zbraní, ale po Macronově oznámení z 2. března 2026 už Francie přesnou velikost arzenálu nezveřejňuje.

    Její odstrašení je vystavěno na výrazně menší, ale stále kredibilní struktuře: na čtyřech ponorkách třídy Triomphant, z nichž každá nese 16 balistických raket M51, a na letecké složce tvořené letouny Rafale se střelami ASMP-A. Rakety M51 jsou navíc konstruovány pro nesení MIRV, tedy více samostatně naváděných hlavic; u starší verze se uvádělo až šest hlavic na raketu, u novějších verzí však Francie přesnou konfiguraci nezveřejňuje.

    Hlavní úlohou jaderných zbraní však není symetrie počtů, nýbrž odstrašení. Problém odstrašení spočívá v tom, že jeho cílem je přimět protivníka, aby se zdržel určitého jednání. Nikdy nemáme jistotu, že odstrašení skutečně funguje, protože oponent může od útoku upustit i z jiných důvodů než v důsledku našeho důvěryhodného odstrašení. Selhání odstrašení je naopak zřejmé okamžitě.

    Cena za jaderné odstrašení pro francouzské daňové poplatníky činí přibližně 7,4 miliardy eur ročně, tedy o něco více, než je celý rozpočet Ministerstva obrany České republiky.

    Nový software francouzské jaderné doktríny

    Aktualizace „softwaru“ francouzského jaderného odstrašení uvádí jinak zcela „mrtvý“ hardware do provozu; skutečným momentem této aktualizace je projev prezidenta republiky. Do určité míry jde vždy i o politické divadlo: Île Longue, moderní ponorková základna v Bretani, i zvuk Marseillaisy vytvářejí kulisy, v nichž se potvrzuje ústřední role prezidenta ve strategickém myšlení Páté republiky. Macronův projev z 2. března 2026 tuto logiku znovu potvrdil: ve francouzském systému je právě hlava státu hlavním nositelem doktrinální změny a osobním garantem jaderné politiky státu.Proto se Páté republice přezdívá “Jaderná monarchie”, ale v monarchii nevolíme nového monarchu každých 5 let.

    Bez připojení do sítě vztahů jaderných i nejaderných mocností nemůže tento systém fungovat, protože jeho funkcí je odstrašení a protivník, kterého odstrašujeme, musí o následcích svého konání především vědět — jak to geniálně ukázal Stanley Kubrick ve filmu Dr. Strangelove, když vysvětluje americkému prezidentovi podstatu odstrašení. Sovětská „zbraň posledního soudu“ je zde plně automatická: jakmile centrální počítač a připojené senzory detekují jaderný útok na SSSR, systém zajistí odvetu bez lidského zásahu — plně automaticky a především neodvratně, takže zničí nejen protivníka, ale celou planetu. Automatičnost a neodvratnost reakce je snadné pochopit, a proto potenciálního útočníka tak silně odrazuje. Musí však o existenci této zbraně vědět — utajená nefunguje. Projev prezidenta je především signalizací jaderné doktríny světu a potenciálním protivníkům.

    Sám jsem měl možnost navštívit nejen základnu Île Longue, ale jako velvyslanec strávit celý den i na palubě jedné z těchto ponorek. Když člověk prochází mezi odpalovacími tubusy ve stísněném prostředí jaderné ponorky, nemůže se ubránit představě, že tyto lodě mohou být posledním ostrovem lidství na této planetě a jejich jediným úkolem bude odpálit další jaderné zbraně. I jediná strategická ponorka vybavená balistickými střelami představuje ničivou sílu řádu, který mnohonásobně přesahuje destrukci způsobenou konvenčním bombardováním druhé světové války. Mileniálové a generace Z prožívají úzkost z klimatické změny. Boomers a část generace X, jejímž představitelem jsem i já, vyrůstali ve strachu z jaderné apokalypsy a nukleární zimy. na rozdíl od velké části Evropy jadernou kulturu neztratila. Mezi odpalovacími zařízeními ve stísněném prostředí jaderné ponorky je apokalypsa nepříjemně blízko.

    Francie na rozdíl od velké části Evropy jadernou kulturu neztratila. Francouzský prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil a nese výlučnou odpovědnost za rozhodnutí o použití jaderných zbraní; právě tato centralizace rozhodnutí je jedním z charakteristických rysů francouzské doktríny. Ve veřejně dostupných francouzských materiálech se zároveň objevuje i zmínka o systému SYDEREC jako záložním prostředku komunikace pro nejvyšší státní vedení. Jedním z prvních úkolů britského premiéra je napsat takzvaný letter of last resort, tedy instrukce pro kapitány strategických ponorek pro případ zničení britského velení. Ještě robustnější systémy jaderné autority mají američtí a ruští prezidenti a v odborné komunitě se diskutuje, že Rusko zdědilo systém automatické odplaty zvaný Perimetr, nebo “Dead hand”.

    V projevech prezidenta se navíc stále častěji objevuje myšlenka, kterou lze shrnout jednoduše: francouzské jaderné zbraně existují k ochraně vitálních zájmů Francie — a tyto vitální zájmy mají evropskou dimenzi. První část této formulace záměrně ponechává protivníkům prostor k nejistotě, co přesně mezi francouzské vitální zájmy patří — právě tomu se říká strategická ambivalence. Macron to v Île Longue řekl velmi otevřeně: francouzské odstrašení chrání vitální zájmy národa, jejichž evropská dimenze je dnes podle něj zjevná.

    Pro Francii jsou jaderné zbraně spolu s držbami a základnami, zejména v Tichomoří, atributy reálné moci a zároveň nástroji k jejímu uplatňování v současné geopolitice. Francouzské strategické myšlení — i přes současné neúspěchy Francie v Africe a limity její evropské politiky — nemá ve svém realismu a existenciální naléhavosti v Evropě mnoho obdob.

    Hlavní a nezpochybnitelnou výhodou francouzské nabídky je proto možnost podílet se prostřednictvím konzultací na francouzské strategické kultuře a pochopit — z pohledu nejaderných mocností či zemí, které hostí cizí jaderné zbraně — jaká je skutečná strategická dimenze rozhodování o jaderném odstrašení. Osobně jsem se zúčastnil mnoha utajovaných cvičení, konzultací a seminářů na toto téma a nemám pochyb o tom, že jaderné zbraně budou i ve 21. století páteří globální bezpečnostní architektury. Proto bychom měli brát francouzskou nabídku smrtelně vážně — stejně jako jediný reálný vhled do této oblasti, který nám poskytuje Skupina pro jaderné plánování NATO (NPG), na jejíchž jednáních jsem Českou republiku pravidelně zastupoval. NPG byla založena v prosinci 1966 a zůstává hlavním konzultačním fórem Aliance pro jaderné otázky.

    Nová verze francouzského „jaderného softwaru“ má několik aktualizovaných funkcionalit. Princip minimálního, ale dostatečného odstrašení — suffisance — bude do budoucna posílen nad hranici 300 hlavic, zatímco francouzský závazek ke zveřejňování přesného počtu hlavic končí. Protivník má kalkulovat své potenciální ztráty jako neakceptovatelné a od zamýšleného jednání upustit. Macron v Île Longue oznámil jak navýšení arzenálu, tak konec zveřejňování přesných čísel; starší veřejné odhady přitom pracovaly s hodnotou kolem 290 hlavic. Aktualizace má proto především posílit přesvědčení protivníka, že francouzský arzenál je pro účely odstrašení dostatečný a že Francie je připravena jej dále přizpůsobovat vývoji hrozeb.

    Rozhodnutí o použití jaderných zbraní bude vždy pouze na francouzském prezidentovi a jen on posoudí důvody, které by takový krok ospravedlnily. K naznačení toho, jaké důvody mohou být rozhodující, slouží právě prezidentova věta, že francouzské jaderné zbraně chrání vitální zájmy Francie a tyto vitální zájmy mají evropskou dimenzi. První část této formulace záměrně ponechává na protivnících Francie, aby si sami představili, co přesně francouzské vitální zájmy jsou — tomu se říká strategická ambivalence. Druhá část nechává na evropských zemích, aby samy posoudily, co znamená evropská dimenze těchto zájmů a nakolik jim pomáhá budovat evropskou kredibilitu v době, kdy ji Evropa zoufale potřebuje.

    Strategicky zajímavou součástí balíku funkcionalit je jaderný varovný výstřel – “avertissement nucléaire”. Jde o unikátní, jednorázové a neopakovatelné použití jaderné zbraně mimo strategické odstrašení, které má za cíl úderem na nejcitlivější cíle protivníka se záměrem způsobit neakceptovatelné ztráty. Jde naopak o spíše taktické použití jaderné zbraně s cílem odradit protivníka od další eskalace. V případě teoretické možnosti použití jaderné zbraně mimo obydlené oblasti, například na moři, nebo ve vesmíru, se jedná o krok, který staví Francii, nebo jinou zemi, která podobný varovný výstřel uskuteční, do velice kredibilní a výhodné pozice vůči všem protivníkům. O jejích schopnostech a vůli je použít není pochyb, ale ztráty jsou minimální.Bude-li se jednat o první použití jaderných zbraní od roku 1945, bude to skutečně účinný nástroj pro odstrašení.

    Základem je stále výlučná suverenita Francia a jejího prezidenta u všech rozhodovacích procesů ohledné použití jaderných zbraní, jaderného plánování a definice národního zájmu Francie, který ospravedlňuje jejich užití. Nic z toho nebude se spojenci sdíleno. Francouzská nabídka budoucím partnerům zahrnuje politické konzultace, společnou analýzu hrozeb a konvenční participaci nejaderných spojenců na francouzských jaderných cvičeních.

    Koexistence jaderného NATO s francouzskou rozšířenou jadernou doktrínou

    Dokud budou existovat jaderné zbraně, bude NATO jadernou aliancí. Počet hlavic rozmístěných na území Nizozemska, Belgie, Itálie, Německa a Turecka se pohybuje podle veřejných odhadů kolem stovky. Skupina pro jaderné plánování NATO bude letos slavit 60 let od svého založení. Systém zahrnuje konzultace, účast na cvičeních a především možnost společně upravovat alianční jaderné nastavení, tedy úroveň připravenosti, signalizace a celkového odstrašujícího postoje NATO. Nabídka obsahuje, všechno to co Francie exkluzivně nabízí výběru evropských zemí, ale je tu pro všechny spojence, mimo Francii, která se sama rozhodla se na práci skupiny nepodílet. Pro Gaullistickou Francii byla představa Skupiny pro jaderné plánování příliš svazující a i když se francie za prezidenta Sarkozyho v roce 2009 vrátila do vojenských struktur NATO, které v 60. letech opustila, nedošlo k obnovení zapojení Francie do Skupiny pro jaderné plánování NATO. Nabídka se od francouzské liší v úrovní sdílení, protože trvale dislokuje jaderné zbraně USA (gravitační bomby B61) na území 4 zemí EU a do Turecka.

    Teprve celkový jaderný arzenál Spojených států, čítající podle veřejných odhadů více než pět tisíc hlavic, dává NATO skutečnou vstupenku do velmocenského soupeření 21. století. Spojené státy nikdy neopustily plnou jadernou triádu a vedle strategických bombardérů a mezikontinentálních balistických raket mají k dispozici také 14 strategických ponorek s balistickými raketami třídy Ohio, kterou budou v plném počtu nahrazené třídou Colombia. Čína zároveň rychle rozšiřuje a modernizuje svůj arzenál a zjevně usiluje o postavení srovnatelné se dvěma největšími jadernými mocnostmi. Indie bude dál vyvažovat svého regionálního rivala Pákistán a ten se bude i nadále opírat o čínskou podporu. Izrael a Spojené státy se budou snažit zabránit Íránu v získání jaderné zbraně a Severní Korea bude pravděpodobně dál přežívat jako jeden z nejizolovanějších režimů světa i díky jadernému programu a balistickým raketám.

    Francie se nechystá vstoupit do velmocenského závodu ve zbrojení — a nedávalo by to ani ekonomický smysl. Zároveň však Francie nemůže očekávat, že s ní jaderné velmoci prvního řádu budou zacházet jako se sobě rovnou. Moskva to dala nedávno jasně najevo, když francouzského vyjednavače Emmanuela Bonnea, který měl podle LeMonde za úkol obnovit jednání Macron Putin domů s prázdnou. Rusko rozumí síle a evropské země jako rovnocenné partnery nebere vážně. Diplomaticky se soustředí na jednání s USA a spojenectví s Čínou. To je střízlivé připomenutí limitů francouzské a potažmo evropské strategické autonomie.

    Systém jaderných konzultací NATO existuje už šest desetiletí, ale větší politické pozornosti se mu dlouho nedostávalo. Po konci studené války ustoupil do pozadí a Západ navíc správně zachovával v jaderné komunikaci maximální střídmost. To je rozumné i dnes: ruskou jadernou rétoriku není třeba zrcadlit. Zdrženlivost a serióznost působí věrohodněji než hysterické výhrůžky. Tento systém bude koexistovat s novým francouzským návrhem, který jej nemá a ani nemůže nahradit. NATO zůstává jadernou aliancí s globální váhou a americký jaderný deštník je nadále klíčovou součástí transatlantické dohody. Je však stále zřejmější, že americké garance už nejsou v evropském myšlení vnímány jako automatické, nýbrž jako politicky podmíněné i naším vlastním ekonomickým a vojenským výkonem. Spojené státy dávají stále jasněji najevo, že o nerozhodné a slábnoucí spojence nemají zájem; evropská neochota vojensky se podílet na zajištění Hormuzského průlivu tuto americkou skepsi jen posiluje. 

    Šedesát let jaderných záruk NATO a renesance evropského jaderného diskurzu

    Je dobře, že francouzská nabídka zazněla, a je dobře, že díky ní budeme o jaderných zbraních v Evropě více hovořit. Lze však položit jednoduchou otázku: vyměníme americké záruky, které fungují už šest desetiletí, za nový francouzský slib? To by mohlo být tragické nedorozumění. Jaderné zbraně jsou vážné téma. Jsem rád, že Francii není lhostejný osud Evropy a že francouzští daňoví poplatníci udržují za cenu nákladů, které se dnes pohybují kolem 13 % obranného rozpočtu, poslední skutečně strategický prvek na evropském kontinentu při životě. Evropa potřebuje seriózní debatu o jaderných zbraních a vlastní bezpečnosti a otázka, zda budou Spojené státy donekonečna strategickým garantem evropské jaderné i konvenční bezpečnosti, je už v podstatě zodpovězena. Nebudou. V konvenční rovině si musíme pomoci sami a výměnou za to nám Spojené státy nabízejí pokračování svých jaderných závazků, ovšem za cenu značných vlastních nákladů. Přiznejme si však, že hlavním zájmem tohoto i jiných amerických prezidentů bude vždy především bezpečnost amerických občanů, nikoli bezpečnost všech.  

    Francouzský jaderný hardware i software fungují obdobně: jsou účinnou pojistkou suverenity této země a jejích obyvatel. Jejich geografická blízkost i blízkost společných zájmů však činí z tohoto systému atraktivní základ pro další rozvoj a případné rozšiřování konzultací směrem k budoucím zárukám, které by byly komplementární vůči zárukám NATO. V tuto chvíli však rozšíření francouzských garancí na ostatní evropské země na stole není. Francouzská nabídka je zároveň pozvánkou k debatě o největší hrozbě, kterou lidstvo samo vytvořilo, a zároveň o jediném skutečně přesvědčivém důvodu, proč svět dosud neupadl do plamenů třetí světové války.  

    Jaderná technologie a její mírové využití jsou přitom důležité i pro přechod od fosilních paliv k čistším zdrojům energie a Francie na jaderné energetice dlouhodobě staví. Podíl jádra na výrobě elektřiny ve Francii se dnes pohybuje přibližně kolem dvou třetin, nikoli osmdesáti procent. Během psaní tohoto článku rostou ceny pohonných hmot a Evropa nemá mnoho možností, jak s tím sama něco udělat. Podobně je tomu i v oblasti závodů ve zbrojení mezi Spojenými státy, Ruskem a Čínou. Je naivní si myslet, že páteří světové bezpečnosti nebudou jaderné zbraně. A stejně naivní je domnívat se, že Evropa bez NATO bude hráčem světové úrovně.  

    Problém Evropy není NATO ani závislost na Spojených státech v energetice, obraně a vyspělých technologiích. Problémem Evropy je spíše dlouhodobé ignorování reality. Potřebujeme nejen spojence, jako jsou Spojené státy a Velká Británie, ale také silné a sebevědomé vojenské schopnosti, které v Evropské unii ze všech států nejvíce vybudovala právě Francie. Potřebujeme sebevědomí, ekonomický růst a spojence. Nepotřebujeme falešnou představu, že si poradíme sami.










  • Gradualismus versus strategický šok: Kdo si opravdu myslí, že bude válka?

    Gradualismus versus strategický šok: Kdo si opravdu myslí, že bude válka?

    Branná povinnost je založený na datech Solvo Institute (2025) a klasické teorii strategického rozhodování. Pracujeme například s důvěrou v zaměstnavatele.

    Mezi vědomím rizika a schopností reagovat

    Data Solvo Institute z roku 2025 ukazují zásadní paradox, který se dlouhodobě vyskytuje v demokratických společnostech vystavených pomalu narůstajícím bezpečnostním hrozbám. V České republice považuje 70 % populace riziko války za reálné, ale zároveň 55 % těchto lidí uvádí, že je tato skutečnost „zatím příliš netrápí“, a pouze 15 % deklaruje vážné obavy. Naopak 30 % se domnívá, že válka vůbec nehrozí. V mezinárodním srovnání (Německo, Švédsko, Slovensko) je ČR paradoxně nejméně přesvědčená o možnosti ozbrojeného konfliktu, přestože situaci na Ukrajině sledují česká média a veřejnost výrazně intenzivněji než ve zbytku regionu. Tento rozdíl poukazuje na hlubší strukturální faktory, které ovlivňují to, jak jednotlivé národní společnosti interpretují riziko a jak s ním pracují.

    Který z těchto výroků nejlépe odpovídá Vašim současným pocitům?

    Tento rozpor mezi percepcí hrozby a neexistencí reakce popisoval Thomas C. Schelling, N.N. Taleb 2007, nebo A.F. Krepenevich. Společnosti mají tendenci racionalizovat hrozbu, přijmout její existenci, ale nereagovat, dokud nedojde k jasnému zlomovému bodu nebo šokové události. Podobné úvahy nacházíme i u N. N. Taleba, jenž proces pomalého nárůstu rizika popisuje jako normalization of risk, kdy populace postupně přivyká hrozbě a začne ji považovat za „nový normál“, čímž se snižuje motivace jednat (Taleb 2007, p. 74–81), a u A. F. Krepineviche, který upozorňuje, že moderní společnosti mají sklon podceňovat přípravu na nízkopravděpodobné, ale vysoce dopadové scénáře, což vede k chronickému deficitu zájmu a investic v oblasti bezpečnosti (Krepinevich 2009, p. 15–21). Když se otevře okno příležitosti, tak často chybí adekvátní schopnost rychlé reakce. Collective decision depends on the internal politics and bureaucracy of government and on public opinion, party structures, and pressure groups. This affects the speed of decision. — Arms and Influence, ch. 3 “The Art of Commitment,” p. 87

    Cílem tohoto článku je propojit uvedené teoretické koncepty s novými daty Solvo Institute ze 4 zemí (ČR, Slovensko, Německo, Švédsko), analyzovat, jak se projevy tzv. „gradualismu“ (postupného nárůstu rizika bez odpovídající reakce) odrážejí v postojích veřejnosti k vojenskému ohrožení, a identifikovat faktory, které ovlivňují ochotu obyvatel jednat v případě reálné krize.

    Teoretický rámec: když hrozba roste pomalu

    Jako jedno z možných východisek, lze na základě dat a existujících teorií formulovat

    Následující tezi: společenské systémy vykazují výrazné obtíže při reagování na postupně narůstající hrozby. Tento fenomén, je charakteristický zejména pro demokratické země v období relativní stability. Tři klíčové mechanismy, které tuto paralýzu způsobují jsou:

    • Absence pocitu naléhavosti – jednotlivé signály ohrožení nejsou vnímány jako kritické, dokud nedojde ke kumulaci nebo zlomové události
    • Normalizace hrozby – riziko se postupně stává „pozadím“ každodenního života a je interpretováno jako součást běžného provozu, nikoliv jako výzva k akci.
    • Politická opatrnost – zástupci veřejného života se obávají činit předčasné kroky, které by mohly působit přehnaně či nepopulárně

    Schelling tento vzorec ilustruje na historických příkladech: Velká Británie v 30. letech sledovala rostoucí militarizaci nacistického Německa, avšak reagovala až v okamžiku, kdy se hrozba stala neodvratnou. Podobně Spojené státy americké měly informace o japonských záměrech již před rokem 1941, nicméně k politicky přijatelnému rozhodnutí došlo až po útoku na Pearl Harbor. Human inability to rise to the occasion may lead to Pearl Harbor, or to a remilitarization of the Rhineland.” — Arms and Influence (1966), ch. 6 “The Dynamics of Mutual Alarm,” p. 230

    Data Solvo Institute ukazují analogickou dynamiku: 70 % české populace vnímá riziko války jako reálné, avšak pouze 15 % deklaruje vysoké obavy a ochotu jednat. Tento rozpor přesně odpovídá Schellingovu modelu, vědomí rizika je přítomné, ale nevytváří odpovídající vzorec chování.

    Nassim N. Taleb: Křehkost komfortních společností

    Taleb v The Black Swan (2007) rozvíjí koncept strukturální křehkosti moderních, ekonomicky stabilních společností. Tyto společnosti jsou podle něj náchylné k zásadním selháním při neočekávaných šocích, protože:

    • systematicky podceňují pravděpodobnost a dopad extrémních událostí, jelikož         preferují hladké a předvídatelné modely skutečnosti (Taleb 2007, kap. 1–4, 13),
    • přeceňují svou schopnost porozumět riziku a udržet kontrolu nad budoucím vývojem, což vede k „iluzi kontroly“ a přehnané důvěře v predikce (s. ~135–140; 225–230),
    • psychologicky vytěsňují informace narušující pocit jistoty, přičemž vytvářejí narativy, které zjednodušují komplexitu a redukují nejistotu („narrative fallacy“; kap. 6–7).

    Výsledkem je paradox komfortních společností: vysoký subjektivní pocit bezpečí a kontroly, avšak současně nízká strukturální odolnost vůči náhlým šokům. Tento rámec je konzistentní i s daty ze Solvo Institute: česká společnost vykazuje vysokou míru subjektivní nejistoty (51 %), ale zároveň relativně vysokou životní spokojenost a optimismus, což odráží napětí mezi subjektivním komfortem a objektivní nejistotou.Popisované jevy jsou  je plně konzistentní s daty z České republiky. Česká společnost vykazuje vysokou míru subjektivní nejistoty (51 %), avšak zároveň poměrně vysokou životní spokojenost a optimismus (44 % „8–10“ na stupnici).

    Když přemýšlíte o životě a světě kolem Vás, která slova to nejlépe charakterizují?

    Průměrná spokojenost se životem: CZ 7, SK 6.7, DE 6.6. Podíl lidí, kteří dali vysoké hodnocení (8-10) činí v ČR 44 %, na Slovensku 39 %, v Německu 41 % a ve Švédsku 40 %.

    Talebův argument tak pomáhá vysvětlit, proč česká populace, a obecně i další evropské země,  dokáže vnímat narůstající hrozby, ale nepřetavuje toto vědomí do přípravy na krizové scénáře. Psychologická potřeba stability může být silnější než racionální kalkulace rizik.

    Andrew F. Krepinevich: Nedostatečné kapacity demokratických společností

    Krepinevich ve své práci 7 Deadly Scenarios (2009) upozorňuje, že moderní demokratické společnosti mají strukturální tendenci podceňovat přípravu na krizové situace. Identifikuje tři vzorce, které se v mírových státech objevují opakovaně:

    •       udržovat obranné kapacity na minimu,

    •       spoléhat na profesionální armádu,

    •       zanedbávat přípravu obyvatelstva

    Tato teze se velmi přesně odráží v českých datech Solvo Institute. Přestože 70 % populace vnímá možnost války jako reálnou, 76 % obyvatel uvádí, že v životě neabsolvovalo žádnou formu vojenského či branného výcviku. Česká republika se tak ocitá v situaci, kdy většina společnosti deklaruje vnímání rizika, ale nemá reálně rozvinuté kapacity, které by jí umožnily efektivně reagovat v případě krize. Moderní demokracie se stávají z hlediska připravenosti křehkými a strukturálně poddimenzovanými, přestože objektivní bezpečnostní rizika narůstají.

    (Například tato studie z roku 2021 je zaměřená na migraci a veřejné mínění ve Švédsku -dokumentuje, že veřejné narativy o migraci jsou zatím stále pozitivní ale že se stávají v poslední době negativnějšími.)

    Metodologie (Solvo Institute, 2025)

    Výzkum byl realizován ve čtyřech evropských zemích: České republice, Slovensku, Německu a Švédsku.

    • Celkem bylo shromážděno 4 235 dotazníků od respondentů ve věku 16–75 let.
    • Český sběr dat: SC&C, květen 2025 (N=1 235).
    • Ostatní země: Talk Online Panel, srpen 2025 (N=1000 každá).  Metoda: CAWI/CAPI, délka interview 20–35 minut.[1]

    Blok otázek zaměřený na brannou připravenost, postoje k výcviku a obranné chování v krizové situaci tvořil jednu z klíčových částí dotazníku. V této sekci byla měřena jak objektivní zkušenost respondentů (např. absolvování základní vojenské služby, civilní služby, vojenského nebo jiného branného výcviku), tak subjektivní postoje k různým formám branné povinnosti a dobrovolného zapojení. Otázky zjišťovaly reálné zkušenosti s vojenským či branným výcvikem, podporu konkrétních politických opatření (např. tříměsíční výcvik po SŠ, roční ZVS, povinné odvody, systematická výuka civilní obrany), ochotu absolvovat dobrovolný vojenský výcvik, včetně scénářů s finančním zvýhodněním, postoje k finančním a nefinančním pobídkám pro aktivní zálohy a dobrovolníky, ochotu bránit stát v případě ozbrojeného konfliktu (bojově i nebojově), očekávání od vlády v situaci vojenského ohrožení, preferované strategie v případě osobní nebo rodinné hrozby. Zahrnuta byla také přímá hodnotící otázka týkající se percepce rizika války, umožňující analyzovat vztah mezi vnímáním hrozby a ochotou jednat.

    Empirická zjištění: gradualismus v českých datech

    Vnímání hrozby války: vědět a vnímat, není totéž jako reagovat

    Výsledky pro Českou republiku jasně ukazují asymetrii mezi kognitivním vnímáním rizika a ochotou jednat.

    Hlavní výsledky pro ČR:

    • 15 % – „mám velké obavy“
    • 55 % – „vnímám riziko, ale netrápí mě to“
    • 30 % – „nemyslím si, že hrozí válka“

    Tento vzorec lze interpretovat následovně:

    70 % populace je přesvědčeno, že hrozba existuje, avšak pouze 15 % dosahuje úrovně, kterou Schelling označuje jako „psychologické mobilizace“, tedy stavu, kdy jedinec vnímá hrozbu jako dostatečně blízkou a reálnou, aby začal uvažovat o konkrétních krocích. Tato asymetrie mezi vědomím a jednáním je jádrem fenoménu gradualismu: hrozba je přítomná, ale není interpretována jako okamžitě naléhavá. V důsledku toho společnost zůstává v pasivním režimu, i když objektivní riziko postupně narůstá.

    Rozdíl mezi situací v Českem a Švédskem na jedné straně a Slovenskem a Německem na straně druhé je v ve vyšším počtu respondentů, kteří vnímají riziko války může nastat brzy. Na Slovensku je 23 % a v Německu 27 %. V Česku a Švédsku 15 respektive 14 %. U Slovenska se nabízí geopolitická blízkost války na Ukrajině, ale vyšší bezprostřední obavy Němců bude třeba podrobit dalšímu zkoumání.

    Absence reálné branné přípravy

    Analýza českých dat ukazuje, že pouze 17 % populace má jakoukoli formu vojenské nebo branné zkušenosti, přičemž jen 4 % respondentů absolvovala vojenský výcvik mimo někdejší základní službu. Naprostá většina populace – 76 % – neprošla žádnou brannou přípravou. Tyto hodnoty potvrzují, že česká společnost je dlouhodobě charakterizována minimálním kontaktem s ozbrojenými silami a nízkou úrovní praktické připravenosti.

    Tento deficit nelze vysvětlit pouze historickým zrušením povinné vojenské služby. Odráží rovněž širší trend civilně-militární distance, typický pro postindustriální společnosti, v nichž se přímá zkušenost s obranou státu postupně vytrácí. V českém případě se tento jev pojí s generačním efektem: mladší kohorty nemají se systémem brannosti žádný kontakt, a tím pádem ani příležitost rozvíjet základní dovednosti či realistickou představu o své možné roli při obraně země.

    Podle analytického rámce Solvo Institute má absence osobní zkušenosti významný dopad na postoje. Nepřítomnost reálného výcviku oslabuje schopnost jedince představit si vlastní zapojení do obrany státu, podporuje normalizaci rizika a vede k vyšší míře emoční i behaviorální pasivity při úvahách o bezpečnostních hrozbách.

    Absolvoval/a jste někdy (výběr odpovědí). Základní vojenskou službu absolvovalo pouze 17 % respondentů.

    Absolvoval/a jste někdy (výběr odpovědí), odpovědi podle generací.

    Ochota absolvovat výcvik: latentní rezerva, která však není automatická

    Byl/a byste ochoten/ochotna jít na dobrovolný vojenský výcvik (max. délka 12 týdnů v rámci jednoho kalendářního roku)?

    Výsledky potvrzují významné rozdíly v ochotě absolvovat dobrovolný vojenský výcvik mezi věkovými a genderovými skupinami. Muži ve věku 16–44 let vykazují nejvyšší ochotu (39 %), zatímco u žen stejné věkové kategorie jde o 25 %. Ve starších kohortách zájem dále klesá (muži 45+, 36 %; ženy 45+, 18 %). Při aproximaci na populaci to znamená, že v současné věkové kategorii 18–60 let (přibližně 6 milionů osob) by se potenciální ochota zapojit do výcviku mohla týkat až vyšších statisíců občanů.

    Výzkum naznačuje, že motivační faktory – zejména finanční kompenzace, právní jistota a jasně definovaný rámec dobrovolného výcviku – mohou ochotu dále zvyšovat. Tento mechanismus lze interpretovat ve světle Talebovy teorie: systémy i jednotlivci se stávají odolnějšími, pokud jsou vystaveni dávkovanému stresu za podmínek přiměřené incentivizace, která transformuje potenciální ochotu v reálné chování. V případě české populace tedy existuje významná latentní branná rezerva, jejíž aktivace však není automatická a vyžaduje vhodné podmínky.

    Výsledky potvrzují významné rozdíly v ochotě absolvovat dobrovolný vojenský výcvik mezi věkovými a genderovými skupinami. Muži ve věku 16–44 let vykazují nejvyšší ochotu (39 %), zatímco u žen stejné věkové kategorie jde o 25 %. Ve starších kohortách zájem dále klesá (muži 45+, 36 %; ženy 45+, 18 %). Při aproximaci na populaci to znamená, že v současné věkové kategorii 18–60 let (přibližně 6 milionů osob) by se potenciální ochota zapojit do výcviku mohla týkat až vyšších statisíců občanů.

    Výzkum naznačuje, že motivační faktory – zejména finanční kompenzace, právní jistota a jasně definovaný rámec dobrovolného výcviku – mohou ochotu dále zvyšovat. Tento mechanismus lze interpretovat ve světle Talebovy teorie: systémy i jednotlivci se stávají odolnějšími, pokud jsou vystaveni dávkovanému stresu za podmínek přiměřené incentivizace, která transformuje potenciální ochotu v reálné chování. V případě české populace tedy existuje významná latentní branná rezerva, jejíž aktivace však není automatická a vyžaduje vhodné podmínky.

    Jaký máte názor na tento návrh: Je třeba výrazně finančně podpořit aktivní vojenské zálohy a dobrovolná vojenská cvičení. Lidé by za dobu absolvování výcviku měli dostat finanční odměnu ve výši jejich mzdy / platu a zaměstnavatel

    “Antifragility is not resilience. Resilient systems resist shocks. Antifragile systems get better from them.” — N. N. Taleb

    Podpora povinných opatření: měkké ano, tvrdé ne

    Data ukazují, že česká veřejnost rozlišuje mezi měkkými a tvrdými formami přípravy: 71 % podporuje výuku civilní obrany na školách, 46 % podporuje tříměsíční povinný výcvik po SŠ, jen 36 % podporuje obnovení roční základní vojenské služby. To podporuje Krepinevichovu tezi o „maintenance of civil comfort“: veřejnost přijímá opatření, pokud významně nenarušují jejich životní cyklus.

    Jaký máte názor na tento návrh

    Ochota bojovat: realita strategického šoku

    Pouze 11 % české populace deklaruje, že je připraveno bránit zemi se zbraní v ruce.

    V mezinárodním srovnání je na tom Česko hůř než Švédsko i Slovensko (20 %). Švédská výjimka souvisí s vysokou sociální důvěrou (podrobněji popsáno v Policy Paper #3), která zvyšuje ochotu ke kolektivní akci.

    Jak byste se zachoval/a v případě, že by byla Česká republika vojensky ohrožena?

    Chování při ohrožení: strategie ústupu, ne odporu

    Při vojenském ohrožení by 18 % respondentů přesunulo rodinu do bezpečnější části ČR, 15 % by odjelo do zahraničí, zatímco pouze 10–11 % by se aktivně zapojilo do obrany. Více než 50 % populace by volilo strategii vyčkávání. Tento vzorec chování odpovídá Schellingově analýze rozhodování v podmínkách nejistoty: společnost bez předchozí zkušenosti s krizí má tendenci odkládat nákladná rozhodnutí, dokud nedojde k jednoznačnému signálu nebo tlaku okolností (Schelling, Arms and Influence, 1966, s. 203–205). Schelling ukazuje, že strategie „vyčkání na další vývoj situace“ představuje racionální, byť potenciálně rizikové chování, pokud nejsou bezprostřední hrozby plně internalizovány.

    Jak byste řešil/a rodinnou situaci v případě, že by ČR byla vojensky ohrožena? (Vyberte jednu možnost, která nejlépe odpovídá vašemu postoji.)

    Diskuse: český gradualismus v evropském kontextu

    Schellingův model reakce na hrozbu dobře odpovídá českým datům. Česká populace vojenské riziko jednoznačně vnímá, avšak na úrovni chování zůstává převážně neaktivní. Chybí vnitřně aktivovaná reakce, která by vnímání rizika převáděla do konkrétního jednání. Výrazný rozdíl mezi vysokou percepcí hrozby a nízkou ochotou podílet se na obraně státu lze interpretovat jako projev psychologické latence, kterou Schelling popisuje jako tendenci odkládat nákladné rozhodnutí až do momentu, kdy se hrozba stane bezprostřední a nevyhnutelnou. Vyčkávací strategie, dominující v české společnosti, tak představuje racionální, avšak z hlediska obranyschopnosti problematický vzorec chování.

    Talebův koncept komfortu jako zdroje křehkosti poskytuje další interpretaci tohoto paradoxu. Moderní stabilní společnosti, které se vyznačují vysokou životní úrovní a relativní bezpečností, mají podle Taleba sklon podceňovat extrémní jevy, spoléhat na předvídatelnost a psychologicky vytěsňovat varovné signály narušující pocit jistoty. Česká republika je typickým příkladem tohoto vzorce: vykazuje vysokou životní spokojenost, ale zároveň i jednu z nejvyšších deklarovaných měr subjektivní nejistoty či úzkosti. Tento rozpor formuje společnost, která je současně psychicky zatížená i behaviorálně pasivní — je to křehkost vyrůstající z komfortu a dlouhodobé nepřítomnosti stresových událostí, jež by aktivovaly kolektivní odolnost.

    Z perspektivy obranné politiky je klíčová i Krepinevichova teze o strukturální zranitelnosti států, které nedisponují dostatečnými rezervami či zálohami. Nízké kapacity výcviku a omezená ochota bránit zemi ukazují, že český stát se spoléhá na velmi úzkou skupinu osob připravených vstoupit do aktivní zálohy. Tento stav vytváří potřebu zásadního posílení dobrovolných záloh prostřednictvím pobídek, institucionální podpory i širší společenské komunikace, která by obnovila propojení mezi civilní populací a obrannými institucemi.

    Závěr

    Empirická data ukazují, že česká společnost sice vnímá hrozbu války jako reálnou, avšak toto vnímání se dosud neproměnilo v odpovídající úroveň mobilizační připravenosti ani v konsistentní podporu opatření, která by odolnost státu systematicky posilovala. Přetrvává paradox: většina populace připouští možnost ozbrojeného konfliktu, ale tuto představu nedoprovází chování, které by odpovídalo logice preventivní adaptace.

    Zásadní tedy není přesvědčovat veřejnost, že válka může nastat – tato představa je již široce sdílena. Klíčové je vytvořit institucionální, sociální a kulturní podmínky, které umožní, aby se percepce hrozby promítla do reálné kapacity jednat dříve, než dojde ke strategickému šoku. Odpovědí na postupný, „gradualistický“ charakter současných bezpečnostních hrozeb nemůže být další odkládání reakce, ale právě postupné, kumulativní zvyšování národní odolnosti, upevňování schopnosti společnosti vstřebávat otřesy a snižovat jejich systémové dopady.

    Tato transformace vyžaduje kombinaci dlouhodobých politik v oblasti obrany, vzdělávání, kritické infrastruktury a komunikace rizik, stejně jako posílení důvěry mezi státem a občany. Mobilizační připravenost není jednorázový akt, ale výsledek trajektorie, která propojuje individuální motivace, sociální normy a institucionální kapacity. Právě tato trajektorie rozhodne o tom, zda případná krize vyvolá dezorientaci a paralýzu, nebo naopak aktivaci a kolektivní schopnost čelit hrozbě..

    Čtěte také: Odolnost v číslech: Česko, Slovensko, Německo, Švédsko

    Bibliografie:

    Schelling, Thomas C.: The Strategy of Conflict. Cambridge, MA: Harvard University Press, 1960.

    Taleb, Nassim Nicholas. The Black Swan: The Impact of the Highly Improbable. New York: Random House, 2007.

    Krepinevich, Andrew F.: 7 Deadly Scenarios: A Military Futurist Explores War in the 21st Century. New York: Bantam/Presidio Press, 2009.