Dánsko prodloužilo vojenskou službu na jedenáct měsíců a nově do systému zapojilo i ženy. Na první pohled jde o technickou úpravu branné legislativy v jedné skandinávské zemi. Ve skutečnosti ale tento krok vypovídá o něčem mnohem zásadnějším. O tom, jak státy přemýšlejí o své obranyschopnosti v době, kdy se bezpečnostní prostředí zhoršuje a demografický vývoj zmenšuje personální základnu.

Dánsko neřeší jen otázku délky služby ani detail, zda je formálně povinná. Řeší, jak v dlouhodobém horizontu pracovat s lidským kapitálem pro obranu státu: jak zapojit větší část populace, jak prodloužit dobu, po kterou se s lidmi systematicky pracuje, jak posílit připravenost společnosti jako celku.

Právě proto je vhodná chvíle položit si stejnou otázku i v České republice.

Nejsou lidi, nebudou ani noví vojáci

Česká republika vstupuje do období, kdy populačně slabší ročníky představují stále menší personální základnu nejen pro Armádu ČR, ale také pro policii, hasiče, zdravotnictví, krizové řízení i další profese nezbytné pro fungování státu. Populace stárne, podíl osob v produktivním věku klesá a konkurence o kvalifikovanou pracovní sílu mezi veřejným a soukromým sektorem se bude zvyšovat. V praxi to znamená, že různé složky státu budou dlouhodobě čerpat lidi ze stejné, čím dál menší skupiny obyvatel. Armáda nebude „jen“ soutěžit se soukromým sektorem, ale i s dalšími klíčovými profesemi. Tento strukturální trend není jen personální problém armády. Je to strategická výzva pro celý stát, který musí včas promyslet, jak bude svou odolnost a obranyschopnost udržovat v situaci, kdy lidský kapitál je limitovaný zdroj.

Do toho vstupuje právní rámec branné povinnosti. Základní vojenská služba byla v České republice zrušena v roce 2004 a armáda se transformovala na plně profesionální. Branná povinnost jako právní institut však zůstala zachována a vztahuje se na muže i ženy ve věku 18 až 60 let a může být aktivována ve stavu ohrožení státu nebo za války. Z hlediska systému tedy stále vycházíme z předpokladu, že v případě vážného ohrožení budeme občany povolávat k mimořádné službě. Z dat víme, že česká společnost dnes takové situaci není prakticky připravena čelit.

Češi mají k brannosti relativně kladný vztah

Výzkum Institutu Solvo ukazuje, že přibližně 76% obyvatel nemá za sebou žádnou formu vojenského nebo branného výcviku. Tři čtvrtiny populace tak nikdy prakticky netrénovaly, jak se chovat v situaci ohrožení, jak funguje obrana státu a jaké místo v ní mohou jako občané zaujmout. V okamžiku, kdy bychom brannou povinnost skutečně aktivovali, bychom se tedy opírali o společnost, která má velmi omezenou praktickou zkušenost s krizovou připraveností.

Současně ale data naznačují, že nejde o společnost, která by se branné přípravě principiálně bránila. Zhruba polovina obyvatel je otevřená krátké formě povinného výcviku, například tříměsíčnímu výcviku po střední škole, přičemž podpora je vyšší u mužů a starších generací, které mají vlastní zkušenost s povinnou službou. Systematické vzdělávání v oblasti civilní obrany v rámci středních škol, včetně praktických kurzů přežití, má podporu 71% populace. Většina obyvatel (59%) souhlasí s tím, že je třeba výrazně finančně podpořit aktivní zálohu a dobrovolná vojenská cvičení. Ochotu absolvovat dobrovolný vojenský výcvik v délce maximálně dvanácti týdnů deklaruje přibližně 30% populace do 60 let, což odpovídá zhruba dvěma milionům osob. Pouze asi 11% obyvatel je dnes připraveno v případě ohrožení bránit Českou republiku se zbraní v ruce, převážně muži do 45 let, zároveň však významná část lidí deklaruje ochotu pomoci jinak než bojově – logisticky, ve zdravotnictví, v civilní obraně.

Z analytického pohledu tedy vidíme kombinaci velmi nízké praktické zkušenosti a relativně vysoké ochoty zapojit se do rozumných forem přípravy, pokud existuje srozumitelný systém a jasná nabídka rolí. To je zásadní poznatek pro strategické plánování: problémem není absence potenciálu. Problémem je absence infrastruktury, která by tento potenciál dokázala proměnit v dlouhodobě udržitelný lidský kapitál pro obranu státu.

Proč armáda trpí velkou „odchodovostí“

Tento problém se neprojevuje jen v populaci obecně, ale i uvnitř Armády ČR. Ministerstvo obrany prezentuje, že se nábor v posledních letech daří: rekrutační cíle se plní, počet nově přijatých vojáků je historicky vysoký a čistý počet vojáků roste. Zároveň ale armádní data i nezávislé analýzy ukazují, že odchody ze služby jsou dlouhodobě vysoké. Ročně uniformu svléká přibližně tisíc až patnáct set vojáků z povolání, v některých letech jde o rekordní počty. Každý desátý nově přijatý voják podle dostupných údajů končí už ve zkušební době, významná část odchází na vlastní žádost. Čistý roční přírůstek je tak výrazně nižší než hrubý nábor a personální stabilita zůstává křehká. Podobnou zkušenost ukazují i aktivní zálohy: zájem o vstup roste, ale podle zkušeností velitelů i samotných záložáků část lidí odchází během prvních dvou let služby, ať už kvůli zátěži, časovým nárokům nebo nejasné perspektivě využití.

Z hlediska odolnosti státu je proto zásadní nejen to, kolik lidí do systému vstoupí, ale také to, kolik lidí v něm zůstane a jak se jejich schopnosti v průběhu času rozvíjejí. V české debatě se přitom často soustředíme na modernizaci armády, nové schopnosti nebo objem obranných výdajů. To všechno je důležité. Jenže žádná technologie nenahradí lidský potenciál, a to ani nejmodernější zbraňové systémy. A ten, jak ukazuje demografický vývoj i statistiky odchodů, není nekonečný. Proto nestačí hodnotit úspěch obrany podle počtu přijatých vojáků nebo podle toho, jak se daří jednotlivým náborovým kampaním. Stejně důležité je, zda dokážeme lidi dlouhodobě udržet, vytvářet podmínky pro jejich službu, rozvíjet jejich schopnosti a budovat dostatečně širokou základnu občanů, kteří budou připraveni pomoci státu v době krize – v uniformě i mimo ni.

Data Solvo ukazují, že dnešní česká společnost má velmi úzký praktický základ. Tři čtvrtiny lidí nemají žádnou zkušenost s výcvikem, ale zároveň poměrně široký rámec ochoty zapojit se do přípravy. To znamená, že „úspěch“ nelze měřit jen optikou krátkodobého náboru do armády. Z analytického hlediska bychom měli sledovat, zda vzniká rozprostřený, dlouhodobě udržitelný systém, který postupně zvyšuje podíl obyvatel s praktickými dovednostmi v oblasti obrany a krizové připravenosti, nabízí různé úrovně zapojení – od základního vzdělávání přes krátké výcviky až po aktivní zálohu. A také podporuje různé typy rolí tak, aby každý občan mohl najít místo odpovídající jeho schopnostem a životní situaci.

Jak upozorňuje velení Armády ČR, bezpečnost státu nestojí pouze na armádě, ale na připravenosti celé společnosti; odolná společnost je konečnou linií obrany státu, kterou nelze nahradit technikou ani profesionály. Odolnost přitom není abstraktní pojem. Je to soubor konkrétních znalostí, dovedností, vztahů a důvěry, které se budují postupně – v rodinách, ve školách, v komunitách, ve firmách, v dobrovolnických organizacích i v samotné armádě. V českém prostoru už existují důležité nástroje: profesionální Armáda ČR, aktivní záloha, dobrovolná vojenská cvičení, dobrovolné předurčení, POKOS nebo kurzy krizové připravenosti. Problém není v tom, že by nic neexistovalo. Problém je, že chybí ucelený, srozumitelný systém, který běžnému občanovi ukáže cestu, jak se může zapojit, co se může naučit, jaké má možnosti v různých fázích života, pokud chce být pro svou zemi užitečný v době krize.

Přemýšlejme o obranyschopnosti

Dánská změna vojenské služby v tomto kontextu nepředstavuje návod, který bychom měli mechanicky převzít. Je dalším signálem, že otázka lidského kapitálu v obraně státu se v Evropě dostává do centra pozornosti. A pro Českou republiku je podstatné, že si položíme správnou otázku. Ne, jestli chceme povinnou vojenskou službu v podobě, kterou si pamatujeme z minulosti. Ale jak chceme v příštích letech reálně zajistit obranu České republiky a to s ohledem na demografii, stav společnosti, ekonomiku i bezpečnostní prostředí, pokud dnes nezačneme systematicky pracovat s lidským kapitálem.

Odolná společnost potřebuje odolné lidi, kteří jsou připraveni zemi bránit, když přijde problém – v různých rolích, v různých profesích, v různých typech služeb. Bez nich se i nová technika stává jen hromadou železa. Pokud dnes nezačneme budovat vztah společnosti k bezpečnosti a obraně, rozvíjet praktické dovednosti a posilovat důvěru mezi občany a institucemi, nebude jednou největším problémem nedostatek techniky. Nebude mít kdo ji obsluhovat, doplňovat ani bránit. Odolná společnost totiž začíná v každodenním životě každého z nás a v tom, zda stát dokáže tento potenciál včas poznat a systematicky rozvíjet.

• LinkedIn

Hospodářská strategie je postavena na ekonomicky správných principech. Opírá se o růst produktivity práce, vyšší přidanou hodnotu, inovace a konkurenceschopnost. To jsou klíčové determinanty dlouhodobého růstu reálných mezd i životní úrovně.

Vývoj české ekonomiky je třeba interpretovat přesně. V období, kdy byla Česká republika nákladově levnější ekonomikou, rostla produktivita práce velmi rychle. Růst byl tažen přílivem zahraničního kapitálu, modernizací výrobních kapacit a integrací do globálních hodnotových řetězců. Šlo o typickou konvergenční fázi, kdy nižší výchozí úroveň umožňuje rychlé dohánění vyspělejších zemí. Tento model byl funkční.

Současná situace je odlišná. Česká ekonomika již není levnou výrobní základnou. Prostor pro další konvergenci prostřednictvím rozšiřování montážních kapacit je omezený. Další růst produktivity musí vycházet z vyšší technologické náročnosti, vlastního vývoje, kapitálové intenzity a kvalitnější organizace práce.

Strategie správně identifikuje dlouhodobé strukturální faktory. Jedním z nich je demografický trend stárnutí populace. Jde o systematický posun věkové struktury směrem k vyššímu podílu osob v poproduktivním věku. Výsledkem je nižší podíl ekonomicky aktivní populace a rostoucí tlak na důchodový a zdravotní systém.

Stárnutí má přímé makroekonomické důsledky. Snižuje potenciální tempo růstu, pokud nedochází ke zvýšení produktivity práce nebo ke změně struktury pracovní síly. Vyrovnat se s tím vyžaduje dvě paralelní politiky. Systematické zvyšování produktivity prostřednictvím technologií, inovací a vyšší kapitálové vybavenosti. Současně řízenou pracovní migraci ekonomicky aktivních osob s odpovídající kvalifikační strukturou, které se integrují do trhu práce i společnosti a dlouhodobě přispívají do veřejných rozpočtů.

Veřejné finance je třeba hodnotit přesně. Stabilizace veřejných financí neznamená jednorázové snížení deficitu. Stabilizace znamená udržení poměru veřejného dluhu k HDP v dlouhodobě bezpečném pásmu a zabránění jeho strukturálnímu růstu. To vyžaduje kontrolu mandatorních výdajů a realistické nastavení dlouhodobých trendů příjmů a výdajů.

Vzdělávací politika musí reagovat na demografický vývoj. Klesající počet žáků mění logiku financování systému. Relevantním ukazatelem je výdaj na žáka a kvalita výsledků, nikoli podíl výdajů na HDP. Demografický pokles vytváří prostor pro zvýšení kvality vzdělávání na jednoho studenta a efektivnější práci s lidským kapitálem.

Institucionální prostředí zůstává klíčovým faktorem. Stabilní daňový rámec, předvídatelná legislativa a efektivní správní procesy jsou podmínkou investiční aktivity. Časté změny pravidel a pomalá povolovací řízení zvyšují transakční náklady a oslabují konkurenceschopnost.

Energetická politika musí zajistit nákladovou konkurenceschopnost v porovnání s hlavními exportními trhy a současně bezpečnost dodávek. Strukturální transformace je nutná. Její provedení nesmí dlouhodobě zhoršit cenovou pozici průmyslu bez odpovídajícího růstu produktivity.

Největší slabinou strategie je absence jasné hierarchie priorit a pevné vazby mezi cíli a fiskální realitou. Transformace ekonomiky vyžaduje sekvenční postup. Stabilní dluhový rámec je předpokladem prorůstových investic. Funkční institucionální prostředí je předpokladem soukromého kapitálu. Růst produktivity je předpokladem zvládnutí demografického zpomalení. Strategie obsahuje správné směry, méně zřetelně však stanovuje, co je podmínkou a co je důsledkem.

Politický cyklus představuje další omezení. Hospodářská transformace má horizont delší než jedno volební období. Stabilita priorit je podmínkou důvěry investorů a dlouhodobých investic.

Strategie je analyticky správně ukotvená a pojmenovává podstatné problémy české ekonomiky. O jejím úspěchu rozhodne schopnost udržet veřejný dluh v bezpečném pásmu, dlouhodobě zvyšovat produktivitu práce rychleji, než roste mzdová hladina, reagovat na demografický trend kombinací vyšší efektivity a pracovní migrace a současně posilovat institucionální stabilitu. Pokud se podaří tento rámec udržet napříč volebními obdobími, může strategie představovat realistický nástroj modernizace ekonomiky. Bez této kontinuity zůstane její dopad omezený.

• LinkedIn

Debata o důchodovém věku se v Česku vrací téměř pravidelně s každým volebním obdobím. Jedna vláda hranici upraví, další ji chce zastropovat. Teď se znovu ptáme, zda má zůstat na 65 letech. Než odpovíme, je fér si připomenout, jak se sem vlastně dospělo.

Na počátku devadesátých let odcházeli muži do důchodu zpravidla v 60 letech, ženy ještě dříve podle počtu dětí. Průměrná délka života mužů tehdy byla kolem 68 let, u žen přibližně 75 let. Průměrná doba pobírání důchodu byla výrazně kratší než dnes.

Dnes se muži dožívají zhruba 76 až 77 let, ženy kolem 82 až 83 let. Život se prodloužil přibližně o osm až deset let. Důchodový věk mezitím vzrostl přibližně o pět let a nyní se podle ročníku narození pohybuje kolem 64 až 65 let. Platná úprava počítá s dalším postupným zvyšováním tak, aby reagovala na další prodlužování života.

Zastropování na 65 by znamenalo, že další růst délky života už do věku odchodu do důchodu nepromítneme.

A právě tady je podstata věci.

Za poslední tři dekády se změnil nejen konec pracovního života, ale i jeho začátek.

Podíl mladých lidí ve vysokoškolském vzdělávání výrazně vzrostl, vstup na stabilní trh práce se posunul do vyššího věku. V posledních letech zároveň výrazně přibylo předčasných důchodů. Skutečný počet let, kdy lidé přispívají do systému, tak není samozřejmostí.

Máme tedy situaci, kdy:

• žijeme výrazně déle než před třiceti lety,
• do práce vstupujeme později,
• a část lidí z ní odchází dříve než zákonný věk.

Průběžný důchodový systém funguje jednoduše: současní pracující financují současné důchodce. Pokud se prodlužuje doba čerpání a současně neroste doba přispívání, rovnováha systému se mění.

Spor o 65 let proto není jen otázkou toho, zda si někdo zaslouží odpočinek. Je to rozhodnutí, zda má věk odchodu reagovat na prodlužování života, nebo zda ho zmrazíme bez ohledu na další vývoj.

Růst směrem k 67 letům není návrh na práci do vysokého věku bez omezení. Je to mechanismus, jak alespoň částečně zachovat poměr mezi dobou, kdy do systému přispíváme, a dobou, kdy z něj čerpáme, v podmínkách delšího života.

A to je závěr, který se v debatě často ztrácí:

Pokud dnes žijeme v průměru o osm až deset let déle než generace před námi, nemůže zůstat poměr mezi prací a důchodem stejný, aniž by se to někde projevilo. Buď v délce práce. Nebo ve výši odvodů. Nebo ve výši dluhu. Nebo ve výši důchodů.

O tom by měla být skutečná debata. Ne o tom, které číslo nám zní lépe.