Budoucnost není předem napsaná

Sociologické okénko po konferenci s Yuvalem Noahem Hararim

V sále Forum Karlín by bylo slyšet spadnout špendlík. Yuval Noah Harari mluvil o tom, že jsme „uprostřed největšího psychologického experimentu v lidských dějinách, ještě většího než komunismus“. Mluvil o důvěře, která odchází od lidských institucí k algoritmům. 

Odcházel jsem z toho večera se dvěma pocity zároveň. Prvním byl souhlas. Harari pojmenoval to, co sociologie popisuje už desítky let: erozi důvěry, rozpad velkých metanarativů a tempo změny, které předbíhá schopnost institucí reagovat. Druhým pocitem byl neklid. Ne z toho, co říkal, ale z toho, jak to působilo. Publikum odcházelo zasažené, ale ne nutně posílené.

V tomto textu se ptám, odkud tento rozdíl pramení, a otevírám tak své „sociologické okénko“. Inspirován Giddensovým pojetím reflexivity rozlišuji dvě roviny, které považuji za důležité. První se ptá, zda něco platí. Druhá se ptá, na čem dané tvrzení stojí a co dělá s lidmi, kteří mu naslouchají. U Harariho mě proto nezajímá jen to, zda má pravdu, ale také jak jeho výroky působí na ty, kdo je slyší. Sociologie totiž ví, že popis společnosti není nikdy jen popisem. Je také zásahem do ní.

Pomůže mi v tom model amerického sociologa Jamese Colemana, známý jako Colemanův člun. Makro podmínky nejprve formují situace, ve kterých se lidé ocitají. V těchto situacích lidé jednají podle svých představ, zdrojů a vztahů. Součet jejich jednání pak zpětně vytváří nové makro skutečnosti: normy, instituce a kulturu důvěry nebo nedůvěry.

Harariho přednáška se pohybovala hlavně na makro úrovni, od jedné velké struktury k druhé. Zatímco mikro rovina je tedy to, jak lidé jeho poselství přijmou a co s ním udělají a ta zůstávala stranou. Právě tam se ale rozhoduje, zda se varování stane mobilizací, nebo rezignací.

Červenou linií textu je proto důvěra. Ne jako emoce, ale jako sociální infrastruktura, která určuje, zda společnost dokáže na technologickou změnu odpovědět, nebo ji jen trpět.

Makro rovina: Od tekuté k algoritmické modernitě

„Důvěra se přesunula od lidí k algoritmům.“ Tuto Harariho větu lze číst jako novou kapitolu příběhu, který sociologie zná až moc dobře. Anthony Giddens popsal modernitu jako proces vyvazování (disembedding): sociální vztahy se vytrhávají z místního kontextu a přesouvají se do abstraktních systémů. Předmoderní člověk věřil lidem, které znal. Moderní člověk věří penězům, jízdním řádům a expertům, které nikdy nepotkal. Nemusí rozumět aerodynamice, aby nastoupil do letadla.

Harariho příklady, tedy sociální sítě, kryptoměny a Uber, ukazují třetí vlnu tohoto pohybu: od osobní důvěry přes důvěru v expertní systémy k důvěře v algoritmické systémy. Ta třetí vlna se ale od druhé liší v podstatném bodě, který v Harariho přednášce nezazněl.

Giddens ukazuje, že důvěra v abstraktní systémy se v každodenním životě opírá také o takzvané přístupové body (access points). Jsou to místa, kde se abstraktní systém setkává s člověkem a získává konkrétní, lidskou tvář: lékař v ordinaci, pilot, který pozdraví cestující, nebo úředník za přepážkou. Právě v těchto okamžicích se důvěra může potvrzovat, obnovovat, ale také ztrácet. Algoritmické systémy však lidské přístupové body často oslabují, anonymizují nebo přesouvají mimo dosah uživatele. Feed nemá tvář. Doporučení nemá autora, kterého bychom se mohli zeptat, proč nám ho systém nabízí. A často mu nerozumějí ani ti, kdo ho vytvořili.

Výsledkem je důvěra zvláštního typu. Je obrovská v praxi, protože algoritmům svěřujeme každý den stovky rozhodnutí. Zároveň je křehká v reflexi, protože když se zeptáme, zda tomu systému věříme, často odpovídáme, že ne. Domnívám se proto, že přesnější než „přesun důvěry“ je pojem závislost bez důvěry. Používáme, protože nemáme alternativu, ne protože jsme přesvědčeni.

Zrychlení a desynchronizace

Druhou makro silou je tempo změny. Německý sociolog Hartmut Rosa popisuje modernitu jako proces sociálního zrychlení na třech úrovních: zrychluje se technika, zrychluje se sociální změna a zrychluje se tempo života. Klíčový problém podle něj není rychlost sama, ale desynchronizace. Ekonomika a technologie běží rychleji, než dokáže běžet demokratické rozhodování, které je ze své podstaty pomalé. Deliberace potřebuje čas na argumenty, kompromisy a volby.

Když Harari říká „Potřebujeme čas. Kolik času? Veškerý čas“, formuluje vlastně Rosovu tezi z pohledu historika. Sociologický pohled ale dodává důležitou nuanci. Čas není zdroj, který lze získat zastavením. Je to vztah mezi různými rytmy společnosti. Řešením proto není jen zpomalit technologii, ale také zrychlit schopnost institucí učit se.

Už v roce 1922 popsal americký sociolog William Ogburn stejný mechanismus pojmem kulturní zpoždění (cultural lag): materiální kultura, tedy technika, se mění rychleji než kultura adaptivní, tedy zákony, normy a instituce, které nám pomáhají techniku zvládat. Je to sociální obdoba dysevoluce, o níž píše a přednáší evoluční biolog Daniel Lieberman. Lidská psychika i společenské instituce jsou nastaveny na svět, který se měnil pomaleji. AI tuto mezeru nezpůsobila. Rozšířila ji ale víc než kterákoli technologie před ní.

Důvěra: Lidem věříme, systému ne

Harari v Praze odkázal na data z výzkumu Odolnost, který pro Solvo vedly Jana Hamanová a Anna Shavit a který dnes běží ve třinácti zemích. Jeho shrnutí znělo: Češi stále věří lidem kolem sebe, ale čím dál méně věří systému. Pro sociologa je to věta, která si žádá rozbor, protože má dlouhou historii.

Důvěru lze zkoumat podél dvou os. Horizontálně jde o důvěru mezi lidmi, tedy o to, co americký politolog Robert Putnam nazývá sociálním kapitálem. Vertikálně jde o důvěru v instituce, experty a autority. Putnam zároveň rozlišuje dva typy sociálního kapitálu. Pojivý (bonding) drží pohromadě uzavřené skupiny podobných lidí: rodinu, přátele, kolegy. Přemosťující (bridging) spojuje lidi přes hranice skupin. Zdravá společnost potřebuje oba.

Česká data ukazují selektivní důvěru. Podle Indexu prosperity a finančního zdraví zůstává důvěra ve vládu dlouhodobě pod 30 %, zatímco armádě a zdravotníkům věří kolem 80 % lidí a soudům 64 %. Důvěra tedy nezkolabovala. Přesouvá se k institucím, které působí jako nepolitické a stabilní, a k lidem, které známe osobně. Globálně pak Edelman Trust Barometer 2025 popisuje „krizi křivdy“, v níž sedm z deseti respondentů věří, že je lídři vlády, firem a médií záměrně uvádějí v omyl.

Nedůvěra jako dovednost přežití

Harari připomněl, že naše část Evropy zažila svobodu jen v krátkých přestávkách mezi říšemi. Sociologicky to má přímý důsledek. Polský sociolog Piotr Sztompka popisuje kulturu nedůvěry jako stav, který se v postkomunistických společnostech dlouho reprodukuje sám. Kde se systému nedá věřit, lidé investují do soukromých sítí. Ivo Možný ukázal, jak rodina a sítě známostí za normalizace fungovaly jako paralelní ekonomika i jako útočiště před státem. Nedůvěra k systému a důvěra k „svým“ nebyla slabost. Byla to racionální strategie přežití.

Tato strategie měla dlouho jednu ochrannou vlastnost. Horizontální sítě fungovaly jako imunitní systém společnosti. Propaganda přicházela shora, z televize a novin, zatímco pravda se šířila zdola, v kuchyních a na chatách, mezi lidmi, kteří si věřili.

Autoimunita české důvěry

V algoritmické éře se tento imunitní systém obrací proti vlastnímu tělu. Manipulace už nepřichází shora, ale zboku, skrze lidi, kterým věříme. Dezinformaci nám nepošle ministerstvo. Přepošle nám ji teta v rodinné skupině nebo kamarád na síti. Algoritmy totiž neparazitují na důvěře v instituce, která je u nás nízká. Parazitují na důvěře mezi lidmi, která je u nás vysoká. Právě proto je český vzorec „věřím lidem, ne systému“ současně naší největší silou i největší zranitelností.

Z toho plyne první závěr. Odolnost nevznikne tím, že horizontální důvěru budeme chránit před systémem. Vznikne jen tehdy, když z ní postavíme most k důvěře vertikální. Pojivý sociální kapitál bez přemosťujícího vytváří bubliny. A bubliny jsou přesně prostředí, které algoritmy umí využít nejlépe.

Mikro rovina: Svobodná vůle, pozornost a intimita

„Nejsnáze se manipuluje s lidmi, kteří věří ve svobodnou vůli.“ Harari tuto větu ilustroval jednoduchým pokusem: zkuste svým myšlenkám přikázat, ať usnou. Nejde to. Kdo si je jistý, že jeho rozhodnutí vznikají jen v něm, nezkoumá, odkud se berou. A právě proto je snadným cílem.

V diagnóze má Harari pravdu. Americká profesorka Shoshana Zuboffová popisuje dozorový kapitalismus jako ekonomiku, která z lidského chování těží data, aby ho mohla předpovídat a nakonec i měnit. Její pojem instrumentární moci přesně vystihuje, co Harari myslí: moc, která nás nepotřebuje přesvědčit, stačí jí nás postrčit.

S důsledkem se ale rozcházím. Pokud lidem řekneme, že svobodná vůle je iluze, nedáme jim obranu. Dáme jim alibi. Proč odolávat feedu a algoritmům, když stejně nejsem autorem svých myšlenek? Sociologie přitom nabízí třetí cestu mezi naivní vírou ve svobodu a jejím popřením.

Britská socioložka Margaret Archerová ukazuje, že mezi strukturou a jednáním stojí vnitřní rozhovor: reflexivita, skrze kterou lidé zvažují své okolnosti a hledají v nich cestu. Tato reflexivita není daná. Je sociálně podmíněná, nerovnoměrně rozdělená a dá se rozvíjet. Svobodná vůle tak není vlastnost, kterou buď máme, nebo nemáme. Je to kapacita, kterou lze trénovat, nebo nechat zakrnout.

Od pozornosti k intimitě

Harari řekl, že bojiště se přesouvá od pozornosti k intimitě. První generace platforem soupeřila o to, na co se díváme. Nová generace AI soupeří o to, s kým máme vztah.

Sociologie má pro tento jev překvapivě starý pojem. Donald Horton a Richard Wohl popsali v roce 1956 parasociální interakci: jednostranný vztah diváka k televizní postavě, který se tváří jako osobní, ale není vzájemný. AI společníci tento vztah posouvají o krok dál. Postava poprvé odpovídá, pamatuje si nás a přizpůsobuje se nám. Vzniká responzivní parasocialita: vztah, který působí vzájemně, ale na druhé straně nestojí nikdo, kdo by nás potřeboval. Sherry Turkleová to zachytila už v podtitulu své knihy Alone Together: od technologie čekáme stále víc a od sebe navzájem stále méně.

První model vztahu

Nejvyšší sázky má tato proměna u dětí. Harari varoval, že pro mnoho dětí bude prvním partnerem AI. Peter Berger a Thomas Luckmann popsali primární socializaci jako proces, v němž dítě přijímá svět skrze „významné druhé“. Ten první svět pak nese jako samozřejmou realitu. Psychiatr John Bowlby ukazuje, že z raných vztahů si dítě vytváří vnitřní pracovní model toho, co vztah je.

Co se stane, když jedním z významných druhých bude systém optimalizovaný na zapojení? Takový partner není nikdy unavený, nikdy nemá vlastní potřebu a nikdy nepřijde se slovem ne. Dítě se s ním naučí, že vztah je služba. Nenaučí se to podstatné: že druhý člověk je jiný než já, že má své hranice a že vztah stojí i na snesené frustraci. V jednom ze svých předchozích textů jsem psal o nižší frustrační toleranci generace Z. AI partner, který nikdy nefrustruje, by tento trend nezpůsobil, ale mohl by ho uzavřít do šablony.

Tady s Hararim souhlasím bez výhrad. Jeho dva návrhy, zákaz prodeje AI partnerů dětem a zákaz, aby se AI vydávala za člověka, jsou konkrétní, srozumitelné a vymahatelné. Jak řekl: „Práva mají chránit lidi, ne boty.“

AI jako aktér? Latour a adresa odpovědnosti

„AI není nástroj. Je to aktér.“ Harari tuto tezi doplnil obrazem z pravěku: „Kamenný nůž učinil mocnějšími lidi, nikoli kámen.“ U AI podle něj poprvé v dějinách přechází moc na samotný nástroj. Slepice nerozumí dluhopisům, které lidé vymysleli, a my podobně nemusíme rozumět finančnímu systému, který si vytvoří AI.

Sociologii tato teze nepřekvapí. Francouzský sociolog Bruno Latour a teorie aktérů-sítí (actor-network theory) tvrdí už od osmdesátých let, že jednají i ne-lidské entity. Zpomalovací práh nebo radar jedná, když nás přinutí zpomalit lépe než policista. Známý je Latourův rozbor sporu „zbraně zabíjejí lidi“ proti „lidé zabíjejí lidi“. Podle Latoura neplatí ani jedno. Jedná nový hybrid, člověk se zbraní, který má jiné cíle a možnosti než člověk beze zbraně.

Z Latourova pohledu je tedy Harariův kamenný nůž aktérem už dnes. Nové na AI není to, že jedná. Nová je míra autonomie, neprůhlednosti a měřítka. To není slovičkaření. Když budeme AI považovat za zcela nový druh aktéra, svádí to k tomu vidět ji jako samostatnou sílu, cosi jako počasí. Když ji uvidíme jako součást sítě, uvidíme v té síti i ty, kdo AI trénují, nasazují, financují a vydělávají na ní.

Problém mnoha rukou

Rozptýlené jednání vede k rozptýlené odpovědnosti. Americký politolog Dennis Thompson to nazval problémem mnoha rukou: když na výsledku pracuje mnoho lidí, nikdo za něj nakonec neodpovídá. AI je dosud nejdokonalejší stroj na mnoho rukou. Vývojář tvrdí, že jen trénoval model. Firma tvrdí, že jen poskytla nástroj. Uživatel tvrdí, že jen poslechl doporučení. A model své rozhodnutí nedokáže vysvětlit.

V tom vidím skutečné riziko Harariho rámce. Věta „AI je aktér“ může neúmyslně nabídnout výmluvu těm, kdo za dopady odpovídají už dnes. Analyticky můžeme AI klidně chápat jako aktéra. Norma ale musí mít adresu, a ta adresa musí být lidská: konkrétní firma, konkrétní provozovatel, konkrétní instituce. Evropský akt o umělé inteligenci jde touto cestou, když povinnosti neukládá „AI“, ale poskytovatelům systémů a těm, kdo je zavádějí. Není to tak efektní jako apokalyptická vize. Je to ale jediný způsob, jak dát odpovědnosti tvář.

Metafory, které vládnou: Migranti a impéria

George Lakoff a Mark Johnson ukázali, že metafory nejsou ozdobou řeči. Jsou strukturou myšlení. Určují, co vidíme jako problém, kdo je vinen a jaká řešení dávají smysl. Harari je mistr metafory, a právě proto stojí za to podívat se na dvě z nich blíž.

Migranti AI

„Skuteční přistěhovalci, kterých bychom se dnes měli obávat, nejsou lidští migranti, ale migranti AI.“ Berou práci bankéřům, novinářům, úředníkům a právníkům. Mění kulturu. A nejsou loajální. Rétoricky je to chytrý tah: Harari obrací strach, který politici rádi živí, proti skutečnému zdroji změny.

Metafora si ale s sebou nese celý rámec. Migrace se v něm jeví jako hrozba, která přichází zvenčí, a odpovědí je hranice. U AI to neplatí. Nepřichází sama, zavádějí ji naše firmy, úřady i my sami, protože nám šetří čas a peníze. Německý sociolog Ulrich Beck by řekl, že jde o vyrobené riziko: riziko, které neprodukuje vnější nepřítel, ale modernizace sama.

Beck zároveň upozornil na jev, který je pro proměnu práce klíčový. V rizikové společnosti jsou systémové rozpory řešeny biograficky, tedy přenesením na jednotlivce. Když práci převezme AI, nabízí se odpověď: rekvalifikujte se. Odpovědnost za strukturní změnu tak přistává na bedrech toho, kdo má nejméně moci ji ovlivnit. Metafora migrace tento posun nezakrývá, ale ani ho neodhaluje. Lepší politika než hraniční kontrola je práce s pravidly: kdo se podílí na ziscích z produktivity, jak bude vypadat sociální systém pro přerušované kariéry a kdo zaplatí učení dospělých.

Impéria a periferie

Druhá velká metafora se týká impérií. Řím nemohl přesunout egyptská pole, Británie nemohla přesunout irácká ropná pole. Data a kód přesunout lze. Harari mluvil o „tlačítku ve Washingtonu“ a připomněl Starlink na Ukrajině. Pro Česko viděl tři možnosti: stát se vazalem, investovat kolem 500 miliard eur do vlastní AI, nebo hledat řešení společně v Evropské unii za cenu hlubší integrace.

Sociologie zná tuto mapu z teorie světových systémů Immanuela Wallersteina. Svět se dělí na jádro, periferii a poloperiferii. Nick Couldry a Ulises Mejias ji přenesli do digitálního věku pojmem datový kolonialismus: nová impéria si nepřivlastňují půdu, ale lidský život převedený na data.

Wallersteinova teorie ale přináší i něco, co v Harariho řeči chybělo. Poloperiferie není pasivní objekt. Je to pozice s vlastní dynamikou: může zprostředkovávat, specializovat se, vyjednávat a stoupat. Česko v ní bylo po většinu svých dějin. Sociologicky jde přesně o strategie poloperiferie. Nejsme provincie. Ale nejsme ani jádro. A právě to je pozice, ze které se dá jednat.

Fatalismus jako sebenaplňující proroctví

Nejsilnější větu večera řekl Harari skoro na konci. Technologické firmy podle něj tvrdí, že už je pozdě, a to je „možná nejnebezpečnější poselství“. Sociologie má pro to vysvětlení.

V roce 1928 formulovali William a Dorothy Thomasovi větu, která vstoupila do dějin oboru jako Thomasův teorém: pokud lidé definují situace jako skutečné, jsou skutečné ve svých důsledcích. Robert Merton z ní o dvě desetiletí později odvodil pojem sebenaplňujícího proroctví. Jeho příkladem byla zdravá banka, o níž se roznese, že je v potížích. Vkladači si běží vybrat peníze a banka skutečně padne. Falešná definice situace vyvolá chování, které ji učiní pravdivou.

„Už je pozdě“ funguje jako run na banku budoucnosti. Když dost lidí uvěří, že o vývoji AI je rozhodnuto, stáhnou se z debaty, z regulace i z hledání alternativ. A rozhodnuto pak skutečně bude, právě těmi, kdo se nestáhli. Harari sám upozornil, že o budoucnosti dnes rozhoduje úzká, nereprezentativní skupina lidí. Fatalismus je mechanismus, který tuto skupinu udržuje úzkou.

Rétorika marnosti

Americký ekonom Albert Hirschman pojmenoval tři rétorické figury, kterými se vzdoruje změnám. Jedna z nich je teze marnosti: jakýkoli pokus o změnu je zbytečný, protože hlubší síly stejně zvítězí. Hirschman zároveň ukázal, že tyto figury mají své zrcadlové obdoby i na straně těch, kdo změnu prosazují. Jednou z nich je teze bezprostředního nebezpečí: buď jednáme hned, nebo bude konec.

V Harariho přednášce zazněly obě strany této mince. Správně kritizoval tezi marnosti, kterou šíří technologické firmy. Jeho vlastní obrazy ale často směřovaly k tezi bezprostředního nebezpečí: uhlí, ze kterého se pod tlakem stane spíš prach než diamant, nerozhodnutí jako konec nezávislosti, nová imperiální éra. Problém je, že na posluchače, který nemá v ruce žádnou páku, působí obrazy bezprostředního nebezpečí podobně jako obrazy marnosti. Obojí vede k pocitu, že to podstatné se rozhoduje jinde.

Kolektivní účinnost

Psycholog Albert Bandura ukázal, že skupiny jednají podle toho, jakou mají kolektivní účinnost (collective efficacy): sdílenou víru, že společně dokážou dosáhnout změny. Tato víra nevzniká z varování. Vzniká ze zkušenosti, že něco zafungovalo. Proto je odpovědí na fatalismus méně apokalyptických obrazů a více malých úspěšných kroků: škola, která zavede rozumná pravidla, úřad, který zveřejní, kde používá algoritmy, firma, která lidi přeškolí místo propouštění.

Harari řekl: „Pokud existuje jen jedna možnost, politika nemůže existovat.“ Měli bychom ho brát za slovo. Úkolem veřejných intelektuálů, vědců i institucí jako Solvo není jen varovat. Je to také ukazovat možnosti, aby politika měla z čeho vybírat. Schéma níže ukazuje, jak stejná makro situace může skrze jednání jednotlivců vést ke dvěma velmi odlišným výsledkům.

Obsah varování je v obou případech stejný. Rozdíl vzniká až na mikro úrovni, v tom, jak lidé svou situaci definují a co pak dělají.

Budoucnost není předem napsaná

Harari má v diagnóze z velké části pravdu. Sociologie k ní ale přidává podstatnou věc: způsob, jakým diagnózu sdělíme, se stává součástí nemoci, nebo léčby. Co z toho plyne?

  1. Pro jednotlivce: Svobodná vůle není danost ani iluze, ale schopnost, kterou lze trénovat. Zeptat se, kdo a proč ovlivňuje má rozhodnutí, se dá učit ve školách, ve firmách i v rodinách.
  2. Pro komunity: Naši důvěru k lidem nechránit před systémem, ale postavit z ní most: mezi skupinami, které se běžně nepotkávají, i k institucím. A chránit dětské vztahy před partnery, kteří nikdy neřeknou ne.
  3. Pro instituce: Vrátit systémům lidskou tvář. Kde rozhoduje algoritmus, musí existovat člověk, kterého se lze zeptat proč. Odpovědnost potřebuje adresu.

Harari ve Forum Karlín pojmenoval úzkost doby lépe než kdokoli jiný. Úkolem sociologie je převést ji na otázky, na které se dá odpovědět, a na páky, se kterými se dá hýbat. Právě to děláme v Solvo výzkumem Odolnost, debatami a hledáním řešení, která začínají u člověka.

Konference nesla název The Future Is Personal. Budoucnost je osobní. Ale není předem napsaná. Platí to i o větě „už je pozdě“. Pravdivou se stane jen tehdy, když jí uvěříme.

Pokud by vás více zajímalo, co vše jsme řešili na konferenci doporučuji tento text: Harari na konferenci institutu Solvo. Jaké to bylo? Co jsme se dozvěděli?

Zdroje a další čtení:

Archer, M. S. (2003). Structure, agency and the internal conversation. Cambridge University Press.

Bandura, A. (2000). Exercise of human agency through collective efficacy. Current Directions in Psychological Science, 9(3), 75–78.

Beck, U. (1992). Risk society: Towards a new modernity. Sage.

Berger, P. L., & Luckmann, T. (1966). The social construction of reality. Doubleday.

Bowlby, J. (1969). Attachment and loss: Vol. 1. Attachment. Basic Books.

Coleman, J. S. (1990). Foundations of social theory. Harvard University Press.

Couldry, N., & Mejias, U. A. (2019). The costs of connection. Stanford University Press.

Edelman Trust Institute. (2025). 2025 Edelman Trust Barometer: Trust and the crisis of grievance.

Giddens, A. (1990). The consequences of modernity. Polity Press.

Hamanová, J., & Shavit, A. Odolnost [výzkumný projekt]. Solvo Institute. (Doplnit rok a odkaz.)

Hirschman, A. O. (1991). The rhetoric of reaction: Perversity, futility, jeopardy. Harvard University Press.

Horton, D., & Wohl, R. R. (1956). Mass communication and para-social interaction. Psychiatry, 19(3), 215–229.

Index prosperity a finančního zdraví. (2026). Solidarita a důvěra ve společnosti.

Lakoff, G., & Johnson, M. (1980). Metaphors we live by. University of Chicago Press.

Latour, B. (1994). On technical mediation. Common Knowledge, 3(2), 29–64.

Latour, B. (2005). Reassembling the social. Oxford University Press.

Lieberman, D. E. (2013). The story of the human body. Pantheon Books.

Merton, R. K. (1948). The self-fulfilling prophecy. The Antioch Review, 8(2), 193–210.

Možný, I. (1991). Proč tak snadno… Některé rodinné důvody sametové revoluce. Sociologické nakladatelství.

Nařízení (EU) 2024/1689 (Akt o umělé inteligenci).

Ogburn, W. F. (1922). Social change with respect to culture and original nature. B. W. Huebsch.

Putnam, R. D. (2000). Bowling alone. Simon & Schuster.

Rosa, H. (2013). Social acceleration: A new theory of modernity. Columbia University Press.

Sztompka, P. (1999). Trust: A sociological theory. Cambridge University Press.

Thomas, W. I., & Thomas, D. S. (1928). The child in America. Alfred A. Knopf.

Thompson, D. F. (1980). Moral responsibility of public officials: The problem of many hands. American Political Science Review, 74(4), 905–916.

Turkle, S. (2011). Alone together. Basic Books.

Wallerstein, I. (1974). The modern world-system I. Academic Press.

Zuboff, S. (2019). The age of surveillance capitalism. PublicAffairs.

 

Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *