Rubrika: Doporučený

  • Universities Are No Longer the Ticket to Education. So What Are They For?

    Universities Are No Longer the Ticket to Education. So What Are They For?

    A few decades ago, university was almost the only legitimate route to advanced knowledge. If you wanted to read specialist books, meet leading minds in your field, or attend serious lectures, you had to get inside: through the gates of a faculty building, into a library, into a lecture hall—or at least into the orbit of someone who had already made it there.

    Today, those gates are wide open. Lectures from Oxford are online. So are courses from Harvard. Academic papers can be found in minutes, and anyone can learn programming, video editing, data analysis, or the basics of economics from a laptop at the kitchen table. Sometimes for free; sometimes for the price of a few coffees a month.

    That does not mean the internet has replaced education. The internet is also where, in fifteen minutes, you can discover that the Moon is a hologram and that cinnamon can solve geopolitics. But it does mean that universities lost their monopoly on information a long time ago.

    A few years ago, Elon Musk put it in his usual way: college, he argued, is not necessary for learning, because almost anything can be learned for free. Universities are mainly places for fun, networking, and training in how to meet obligations. It is a characteristically Musk-like observation—provocative, exaggerated, and not entirely fair. Still, it is useful. Not because Musk must be right, but because he identifies something the academic world is reluctant to acknowledge.

    They No Longer Guard Information

    University is no longer a temple of knowledge, reached by climbing a grand staircase and collecting several official stamps along the way. Knowledge is everywhere now. The challenge is not accessing it. The challenge is knowing what deserves attention, what is nonsense, what merely looks impressive, and what one has actually understood.

    That is precisely where higher education can still make sense.

    A good university should not be a warehouse of information. It should be an environment where people learn how to think: where they meet people who are smarter than they are, who hold opposing views, or who look at the same problem through an entirely different discipline. It is where students have to defend an argument, accept criticism, and discover that confidence without work tends not to last very long.

    In that sense, university remains hard to replace. Not because of a PowerPoint presentation on macroeconomics—which can be watched at home at double speed—but because of the conversation after a lecture, the disagreement over a seminar paper, the people one meets in student housing, and the mistakes one can make in a relatively safe environment.

    It is a kind of laboratory for adulthood. People arrive believing they understand how the world works and leave—ideally—with at least a suspicion that it may be more complicated than they thought.

    The Problem Is Not the Degree

    This does not mean degrees have lost their value. They have not. In medicine, law, architecture, and many technical fields, long-term and systematic education is not only useful but indispensable. Nobody wants to be operated on by someone who completed a weekend surgery course online.

    But across a large part of the economy, a degree alone is no longer enough. Employers increasingly want to know what someone can actually do. What they have built. Which problem they have solved. How they managed a project. What they can show in a portfolio—and what the people who have worked with them have to say.

    In marketing, event management, creative industries, technology, or sports business, this is already obvious. A résumé may list an excellent university, but if it is not backed by results, practical experience, and the ability to deliver, the magic of the degree fades quickly.

    Universities should therefore not compete with the internet on who can transmit information faster. That contest is already lost. They should focus on what the internet cannot do nearly as well: provide guidance, feedback, community, demanding standards, and opportunities to turn knowledge into real work.

    One Degree Is Not Enough for a Lifetime

    There is another problem. Education systems often still operate on the assumption that a person studies a subject at twenty-two, packs it into a suitcase, and then carries it through the rest of life.

    But working life no longer looks like that. Technologies evolve, industries merge, new professions emerge and old ones disappear. Someone may begin in communications, move into data a few years later, then manage a team, and a decade after that discover they need to understand AI, regulation, or energy. Meanwhile, life happens: family, relocation, caring for relatives, shifting priorities.

    It makes little sense, then, to treat education as a one-time chapter that ends with graduation. A more sensible approach is to build an educational profile over time. Alongside traditional degree programmes, there should be room for shorter courses, professional certificates, microcredentials, and specialised modules.

    Microcredentials are not a magic solution. Without quality and a real connection to practice, they can easily become a collection of digital badges that nobody takes seriously. But when designed well, they allow people to develop a specific skill without having to disappear from work and everyday life for three years.

    This is where the Czech debate should also be heading. In its “Ten Principles,” the Solvo Institute argues for more flexible higher education, microcredentials, and lifelong learning. This is not an attempt to abolish universities. It is an attempt to stop treating them as the only places where people are allowed to learn.

    Two Speeds

    A future in which universities no longer hold a monopoly will not automatically be fairer. Quite the opposite. Those with time, money, language skills, networks, and the ability to navigate independently can gain a great deal from open education. Those without these advantages may simply be left behind.

    We cannot merely tell people: “Everything is online, so try harder.” We need accessible retraining, sensible career guidance, and pathways that make sense even for someone whose parents did not attend university or who does not have free evenings to study.

    We also need to be honest: the labour market will probably operate at two speeds. In some fields, a university degree will remain essential. In others, a combination of experience, continuing education, projects, and verifiable skills will matter more and more. The goal is not to devalue one path in favour of another. It is to stop pretending that there is only one path.

    Universities are not losing their purpose. They are only losing the comfortable assumption that their purpose is self-evident.

    And perhaps that is good news. They no longer need to guard the gate to knowledge. They can do something far more useful: help people turn an excess of information into judgment, skill, and the ability to navigate a rapidly changing world.


    Would you like the English version to sound more distinctly British, more American, or more policy-oriented for an international think-tank audience?

  • Desatero! Aneb v Česku je bytů dost, ale dětí málo

    Desatero! Aneb v Česku je bytů dost, ale dětí málo

    Po představení Desatera našeho institutu Solvo se velká část veřejné debaty soustředila na věk odchodu do důchodu, zvýhodnění rodičů nebo postavení bezdětných. Dost lidí se ale pozastavuje nad tím, proč neřešíme bydlení, které je v Česku nedostupné.

    A já si dovolím tvrdit, že to není úplně pravda. 

    Dovolím si navíc tvrdit, že mezi dostupným bydlením a zvýšením porodnosti není přímá úměra. Vždyť děti se rodily i za války, v troskách měst a vesnic. Za jakýchkoliv podmínek. Kdekoliv. Pokles porodnosti souvisí se změnou způsobu života. S vyspělostí společnosti. S emancipací. A také – hlavně – s možností uspokojovat svoje potřeby, cíle či sny mnoha způsoby.

    Jít studovat. Budovat si kariéru. Odejít do zahraničí. Koupit si psa, což je teď hodně moderní. Odhadla bych to na nižší statisíce pejsků ročně. V drogeriích a lékárnách brzy najdeme víc produktů pro psy než pro miminka.

    V Česku máme 32,5 % jednočlenných domácností. Nepřijde vám to trochu smutné? Proto jsem si dovolila myšlenku, že kdyby někteří single lidé založili rodinu a žili pospolu, bylo by volných bytů víc.

    Myšlenka jistě absolutně nevhodná pro dnešní dobu, kdy mladí lidé chtějí žít svůj nezávislý a svobodný život a hledat svoji identitu, a vhodného životního partnera si chtějí vybrat možná z desítek adeptů a podle mnoha kritérií. 

    Chtějí žít single. 

    Jasně. Jenom detail… Ten věk dožití. Prodlužuje se, takže pokud jste dočetli až sem, tak si snadno spočítáte, že čím déle budeme žít – což je ale samozřejmě cílem všech politických programů a politiků – tím méně lidí bude možné ubytovat. 

    Když kouknu na Prahu, bytů tady rozhodně není málo, ale fatálně se změnily požadavky obyvatel. Jak chtějí bydlet a také, kde. Koeficient ukazující počet lidi bydlících v jednom bytě se snížil z 2,2 osob v domácnosti na 1,88. Především v Praze jsou tudíž byty hůře dostupné, hlavně cenově. Struktura velikosti bytů neodpovídá poptávce obyvatelstva.

    Stačilo by si počkat třicet let, říkám si.

    Vzhledem k tomu, jak rapidně klesá porodnost, tak za 30 let to s bydlením dopadne stejně jako za 3-4 roky s mateřskými školami. Kde vzhledem k 30 % propadu porodnosti zase začnou být volná místa. A pokud nic neuděláme s porodností či nepovolíme migraci, tak za dalších asi 23 let poklesne poptávka po bydlení.

    Takže za současné délky povolovací praxe v Praze – průměr je sedm let a pak dva roky výstavby – si užijeme vyrovnáni nabídky a poptávky po bydleni tak za 10-15 let. Pokud náhodou single mladí lidé nenaznají, že by chtěli žít třeba v tzv. soužití s druhým. Nebo případně v té tzv. rodině.

    Navíc se nám k tomu celému díky AI přidává revoluční změna na pracovním trhu, a to nejen zmenšení nároku na kapacitu pracovní síly, ale především možnost pracovat online. S čímž souvisí menší potřeba bydlení v dostupné blízkosti pracoviště. To umožňuje využití bydleni ve vzdálenějších regionech, kde v dnešní době dochází k úbytku lokálního obyvatelstva a nemovitosti jsou mnohem dostupnější než v Praze či dalších velkých centrech.

    Tak to bylo k bydlení, a vraťme se k Desateru. Snažíme se v něm namodelovat, jak bude Česká republika fungovat ve chvíli, kdy se nám sbíhají tři trendy. Rodí se méně dětí, prodlužuje se věk dožití, a každým rokem přibývá seniorů. Ti jsou stále víc odkázaní na práci stále menšího počtu ekonomicky aktivních lidí.

    Budeme něco dělat, nebo nedělat nic?

    Ve scénáři „Nedělat nic“ rostou výdaje na důchody z přibližně 8,7 % HDP v roce 2023 na vrchol kolem 11,1 % HDP okolo roku 2059. Výdaje na zdravotní a dlouhodobou péči rostou z přibližně 7,3 % HDP na zhruba 9,5 % HDP v roce 2070. A to jsou výdaje, které bude muset někdo zaplatit.

    Zároveň se zásadně mění poměr mezi těmi, kteří systém financují, a těmi, kteří jsou na něm závislí. Ve scénáři „Nedělat nic“ by v roce 2070 připadalo na sto lidí v produktivním věku téměř 63 seniorů. A to je drsné. Rovnováha mezi generacemi se totálně vychýlí.

    Dnes se rodí děti, které budou za dvacet let vstupovat na trh práce. Dnes vzniká generace, která bude za dvacet let financovat zdravotnictví, sociální služby, školy, obranu státu i důchody. Pokud tato generace nebude dostatečně velká, žádná vláda ji už později nedokáže vytvořit.

    Proto bych neříkala, že mezi lety 2035 a 2045 „přijde krize“. V tomto období pouze naplno uvidíme důsledky rozhodnutí, která děláme dnes. Proto je zavádějící vést debatu pouze o tom, zda je přijatelné odejít do důchodu v 72 letech. Správná otázka zní jinak. Jak chceme financovat stát ve společnosti, kde bude méně ekonomicky aktivních lidí a více lidí závislých na jejich práci?

    Pokud odmítáme delší ekonomickou aktivitu občanů, musíme říci, co místo ní. Vyšší odvody? Nižší důchody? Vyšší zadlužení? Horší dostupnost zdravotnictví, školství a sociálních služeb? Migrace? Nebo otevřenou změnu společenské smlouvy mezi generacemi?

    Přesně proto jsme navrhli, namodelovali a spočítali Desatero.

    A připadá mi důležité říct, že bude fungovat pouze jako celek. Jinak nezafunguje vůbec. Tak třeba náš návrh reformy vzdělávání nestojí pouze na zkrácení školní docházky na osm let. Opatření týkající se dvouleté povinné mateřské školy a navazující osmileté základní školy je nutné realizovat společně. Dva roky povinné mateřské školy mají děti naučit číst, psát, počítat, a teprve na tento model navazuje osmiletá základní škola.

    Největší ekonomický přínos Desatera má zvýšení odchodu do důchodu na 72 let, což přinese do rozpočtu přibližně 128,7 mld. Kč. Dva roky mateřské školy a osmiletá základní škola přinesou zhruba 27,1 mld. Kč atd.

    Bod zvratu

    Bod zvratu, kdy balíček začne zlepšovat veřejné finance, je zhruba v roce 2043. Celkové saldo balíčku v roce 2050 vychází přibližně +37,1 mld. Kč ročně, a s každým následujícím rokem se zlepšuje. 

    To neznamená, že každé opatření je jednoduché nebo bez rizik. Právě naopak. U vyššího důchodového věku je zásadní otázkou délka života ve zdraví a způsob zapojení seniorů na trhu práce.

    Nechci, aby si lidé mysleli, že půjde o klasických čtyřicet hodin týdne, jako smysluplné se jeví flexibilní či sdílené úvazky, které využijí znalostí a dovedností našich starších spoluobčanů, jejich organizačních schopností atd.

    Největší nedorozumění pak vzniká klasicky kolem rodičovství.

    Děti jsou teď populárně nahlíženy jako čistě soukromá záležitost jednotlivce. Jenže žádný průběžný důchodový systém, žádné zdravotnictví, žádné sociální služby ani žádná ekonomika nemohou fungovat bez lidí, kteří se narodí a jednou převezmou odpovědnost za společnost po nás.

    Měli bychom prostě pro rodičovství vytvořit takové podmínky, kdy se každý bude chtít stát rodičem. 

    A dovolím si dovětek.

    Někdy mám pocit, jako by se nedostatek bytů proměnil v užitečný argument generace Z pro žití single, nezakládání rodin, nerealizaci životních plánů a prostě prodlévání v nějakém provizoriu. Jako by žili ve své vlastní bublině, z níž nevidí, co nastane za třicet let. Když nebudou mít děti, nebude je mít kdo živit.

    Jako by jim bylo, že okno přirozené fertility ženy trvá pouhých 17 let a pokud je dnes průměrný věk prvorodičky kolem 29–30 let, zbývá na druhé a třetí dítě velmi omezený časový prostor.​ Možná by se mohli alespoň k něčemu odhodlat mezi vším hledáním, experimentováním a snahou o definici sebe sama prostřednictvím nových sociálních konceptů a identit.

    Použitá data máme z ČSÚ, IPRu a také naše vlastní, a naše už téměř legendární Desatero najdete případně u nás na www.solvo.cz

    Další články

  • Církev mění primase. A co změníme my? 

    Církev mění primase. A co změníme my? 

    Inaugurace nového pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla v katedrále svatého Víta byla na první pohled impozantní ceremonie. Měla jsem tu čest být mezi pozvanými hosty a uvědomila jsem si, že právě tato mimořádná chvíle opět po nějakém čase poodhalila vztah české společnosti k autoritě, víře a smyslu.

    Česko je v tomto ohledu zvláštní země. Nejde o to, že by spiritualitu a priori odmítalo. (Náš nejnovější výzkum Česká identita 2026 ukazuje, že jsme mnohem spirituálnější, než si myslíme, ale nedůvěřujeme organizovaným církvím.)

    Realitou zůstává, že se víra přesunula z kostelů do soukromí. Do ticha. Do individuálních hledání. A církev zůstala stát. Často s jazykem formovaným pro svět, který už neexistuje. To není kritika. Jen konstatuji.

    Jaká je tedy dnešní role církve? Podívejme se na linii pražských arcibiskupů od Josefa Berana přes Františka Tomáška až po Dominika Duku a Jana Graubnera: příběh celé země. Beran a Tomášek? Symboly odporu. V časech, kdy šlo o svobodu, byla církev přirozenou autoritou. Měla jasného protivníka – režim – a jasnou roli. Po roce 1989 přišel čas obnovy. Miloslav Vlk řešil struktury, vztahy a postupný návrat do veřejného prostoru. A pak přišla fáze, kterou žijeme dodnes. Hledání relevance pro společnost.

    Problém už totiž není konflikt, nýbrž nezájem. A právě tady začíná nová kapitola, která v sobě nese naději. Stanislav Přibyl nepřichází jako vůdce v době krize. Spíš jako člověk znalý systému, právník a zdatný organizátor. Prostě někdo, kdo rozumí struktuře. V jiných časech by to možná nebylo dost. Dnes to ale může být přesně to, co církev potřebuje. Ne proto, že by to samo o sobě stačilo. Ale bez „dobře naolejovaného stroje“ se stejně žádná změna neudrží.

    Dokáže se církev znovu přiblížit lidem, kteří už nemají pocit, že ji potřebují? To je mnohem těžší úkol, než jaký řešili jeho předchůdci. V zemi, kde většina lidí nežije náboženský život, se církev nemůže opřít o tradici. Spoléhat na automatickou autoritu. Ani vstupovat do konfliktu a čekat, že ji to posílí. Jediné, co může udělat, je být znovu pochopitelná. A možná znovu užitečná. Ne v institucionálním smyslu, ale v lidském.

    V době, kdy roste tlak na výkon, nejistota i osamělost, vzniká prostor, který není politický ani ekonomický. Prostor, kde lidé nehledají odpovědi, ale smysl. Pokud církev tento prostor nenaplní, naplní ho někdo jiný. Nebo něco jiného.

    A není to jen otázka víry, ale samozřejmě odolnosti celé společnosti. Společnost bez sdíleného rámce se totiž rozpadá do jednotlivců. Každý si nese svůj svět, své hodnoty, své pravdy. Na první pohled to může vypadat jako svoboda. Ve skutečnosti ale také rostoucí nejistoty.

    Právě v těchto časech církev historicky hrávala významnou roli. Dnes ji ztratila. Ne proto, že by ji o ni někdo připravil. Ale proto, že o ni přestali lidé stát. A to je ten největší paradox dneška. Katedrála svatého Víta je plná při slavnostech, ale prázdná v běžném čase.

    Otázka, kterou si dnes musíme položit, proto nezní, jaká bude církev, ale jaká bude společnost, která ji už nepotřebuje. A jestli je to stav, který chceme.

  • Solvo spouští nový web, který propojuje data, analýzy a pohled na Česko

    Solvo spouští nový web, který propojuje data, analýzy a pohled na Česko


    Nový web většinou není událost. Je to technická věc, redesign, lepší menu, modernější font. Jenže někdy je web spíš signál než produkt. Signál, že se někdo rozhodl věci nejen komentovat, ale začít je systematicky rozebírat a posouvat.

    A právě proto vznikl nový web institutu Solvo. Nikoli jako výkladní skříň, ale jako pracovní nástroj. Stvořili jsme místo, kde se sbíhají data, názory a zkušenosti z různých světů. A nejen to. Chceme, aby z nich vznikala zjištění a doporučení, která dávají smysl pro Česko jako celek.

    Posun lze vidět právě v tom, jak je web postavený. Nejde jen o to „mít články“. Solvo na jednom místě zpřehledňuje vlastní výzkumy a zároveň k nim přidává interpretace. Data tu neleží jako izolované tabulky, ale stávají se součástí širšího vyprávění. Někdo je čte, vysvětluje a zasazuje do kontextu.

    Jde nám rovněž o to, aby nezazníval jen jeden typ hlasu, a proto nový web pracuje s různými tonalitami textů. Existují tu vedle sebe akademičtější „policy papers“, které jdou víc do hloubky a struktury problému, i texty psané novinářským stylem – analýzy, komentáře, které jsou čitelnější, rychlejší, víc reagují na aktuální dění.

    A pak je tu ještě jedna podstatná věc: kdo texty vlastně píše.

    Solvo nestaví jen platformu, ale i autorský hlas. A ten není náhodný. Naopak. Stojí na lidech, kteří mají za sebou reálnou zkušenost, expertízu i výsledky. Ekonomická témata dostávají rámec od lidí, kteří skutečně řídili ekonomiku. Zahraniční politika a bezpečnost nevzniká od stolu, ale z praxe diplomacie a mezinárodních institucí. Texty o bydlení, společnosti nebo hodnotách nevycházejí z dojmu, ale z kombinace dat a osobní zkušenosti.

    Je to vlastně trochu nezvyklé: číst texty, které nepíší komentátoři „zvenčí“, ale lidé, kteří byli (nebo stále jsou) přímo u toho. Výsledkem je jiný typ důvěry. A taky jiný typ odpovědnosti za to, co se říká.

    V hlavní roli Česká republika

    Solvo si vybralo jednu velkou dějovou linku: Česko. Ne jako kulisu. Spíš jako nekonečný seriál, který má skvělé postavy, ale občas divný scénář.

    Tenhle „seriál“ se na webu nevypráví jedním hlasem ani jedním úhlem pohledu. Skládá se z různých perspektiv, které se někdy doplňují a jindy si protiřečí. Odolnost, porodnost, bydlení, generace Z, role žen, vztah k hodnotám, ekonomika, vzdělávání, bezpečnost či technologie. Témata, která běžně existují odděleně, se tu potkávají v jednom prostoru.

    Důležité ale je, že nejde jen o pouhý popis reality. Naší ambicí je pochopit, proč věci fungují tak, jak fungují a co by se mělo změnit, aby fungovaly lépe. Česko tu není „dané“. Je to proměnná. Něco, co se dá číst, analyzovat a do určité míry i formovat.

    Možná i proto web nemá působit jako hotový, statický produkt, ale spíš jako rozepsaný scénář, do kterého se průběžně dopisují další kapitoly. Některé jsou klidné, jiné konfliktní. Některé dávají naději, jiné spíš zneklidňují. Ale dohromady vytvářejí obraz země, která se pořád hledá a která má možná větší potenciál, než si sama připouští.

    Zakladatelka a tým, který nechce zůstat v jedné bublině

    Za Solvem stojí Ivana Tykač, která projekt založila s jednoduchou, ale ambiciózní myšlenkou: zkusit porozumět české společnosti o něco lépe, než se to obvykle daří v komentářích pod články. A k tomu jsou nutná dobrá data a lidé, kteří je umějí správně pochopit a interpretovat.

    Proto postavila tým, který by se normálně v jedné místnosti asi nepotkal: byznys, akademie, diplomacie, výzkum… Což je vlastně docela dobrý základ pro to, když chcete pochopit zemi, která sama sebe občas nechápe.

  • Chráníme děti před Instagramem. A mezitím jim AI radí v lásce

    Chráníme děti před Instagramem. A mezitím jim AI radí v lásce

    3–5 minut

    Austrálie, Dánsko a Portugalsko už schválily zákaz přístupu dětí na sociální sítě, Francie, Norsko, Slovinsko a Spojené království ho chystají, u nás se pro zákaz v dojemné shodě vyjadřují premiér i prezident. Znamená to ale, že naše děti budou méně ohrožené? Pochybuji, neboť se obávám, že podstatně významnější hrozbu pro naše děti – totiž jejich interakci s umělou inteligencí – mezitím dost „úspěšně“ přehlížíme.

    Nejprve ale k zákazu používání sociálních sítí. Jsem liberál, navíc z generace těch, kteří navzdory všem zákazům vykouřili první cigaretu někdy během svého desátého roku, aby o pár let později dost pravidelně chodili na pivo. Jenže instinkt velící mi k odporu vůči zákazům, mimo jiné s vědomím, že se ne zas tak obtížně obejdou, mi dost nahlodali moji potomci. Jednomu je 16, druhému 25, zeptal jsem se jich dost návodnou, k odporu k zákazu vedoucí otázkou. Přesto se oba shodli, že jim sítě v dětství nepřinesly nic pozitivního, respektive v jednom případě naopak něco vcelku negativního, o čem mě mrzí, že jsem se to nedozvěděl v době, kdy bych to snad mohl ovlivnit. A že ani argument o technologických možnostech obcházení neznamená, že to všechny děti umějí a budou dělat. Současně jsem se dozvěděl, že limitem toho, co zákaz může ovlivnit, je příchod puberty. Pak už i nešťastníkům s mobily, do nichž úzkostlivý rodič nainstaluje cenzuru a sledování, pomohou empatičtí soucitní vrstevníci – zapůjčí starší přístroje, které sami už nepoužívají. No jo, jako vždy i v případě zákazů sociálních sítí není nad konzultaci s experty.

    Jenže jak se rozšiřuje používání AI, poslouchám stále častěji příběhy o tom, jak ji děti – a nejen ty – využívají coby kamaráda, „vztahového guru“, prostě jako náhradu živé osoby. A nejde jen o anekdotické příběhy. Studie – mimo jiné od MIT, Pew Research, Centra pro demokracii a technologie a Common Sense Media – se shodují nejen na tom, že většina teenagerů má zkušenost s AI, ale že zhruba třetina ji používá pravidelně. Nezanedbatelná část mládeže navíc připouští, že si s AI lze vytvořit nejen přítele, „kterému se dá věřit“, ale i „romantický vztah“. A příběhy o tom, jak i někdo dospělý začne využívat – často firemní – AI ke konzultaci svých životních problémů, taky nejsou zrovna vzácné.

    To mi připadá podstatně horší než jakákoliv sociální síť. AI postavená na jazykových modelech má jako vestavěný cíl něco zcela jiného než skutečná pomoc „lidskému příteli“. Je to jazykový model – vytváří reakci, která má komunikujícího uspokojit. A na rozdíl od situací, kdy AI pomáhá něco vyhledat, zpracovat či ověřit, v okamžiku, kdy jde o primárně emotivní potřeby, bude její odpověď nepochybně vycházet hlavně z potvrzování a souhlasu. I tam, kde by bylo rozumnější ponouknout k revizi chování toho, kdo má problém.

    Shakespeare měl pro tohle postavu: Jaga. Ten, kdo vám vždy řekne, co chcete slyšet, a přitom sleduje úplně jiné cíle. Jazykový model funguje podobně, jen bez zlého úmyslu, což ho možná dělá ještě nebezpečnějším. Odborníci to říkají střízlivěji. Z akademie T. Sun (Rice University): „Dospívající si budují základní emocionální a sociální dovednosti – k tomu chatboti samozřejmě neslouží. Pokud mladí lidé začnou svěřovat AI své vztahy a životní rozhodnutí, místo aby se svěřovali lidem, jejich rizikem není jen dezinformace, ale především postupná proměna toho, co od vztahů, emocí a pomoci vůbec očekávají.“ A od těch, kteří podobné dopady už řeší, V. Wright (Asociace amerických psychologů): „Lidské spojení AI nikdy nenahradí. Na to prostě není stavěna.“ Navíc chatboti jsou navrženi tak, aby udržovali pozornost co nejdéle – protože tak jejich tvůrci vydělávají.

    Jako ekonom musím dodat ještě jednu rovinu: očekávání je, že AI nás bude vytlačovat od rutinních činností – a právě tam, kde je potřeba lidské interakce. 

    A jsem si jist, že nejhorší přípravou našich potomků, kteří už dnes do značné míry nahrazují reálný svět virtuálním, na takové role je situace, kdy si komunikaci s lidmi nahrazují „AI parťáky“. Nejde tedy jen o emoční rizika. Jde o to, že se nenaučí něco, co by jim mohlo pomoci ekonomicky se uplatnit ve světě, který právě přichází.

    Nejsem právník ani ajťák – byť jsem se během studií včetně doktorandského v USA právě v této oblasti živil –, ale nepřipadá mi nemožné definovat pro AI „komunikátory“ požadavky, které by je nutily rozpoznávat, zda komunikují s dítětem, nebo adolescentem, a být velmi restriktivní v komunikaci nahrazující lidského důvěrníka řešícího vztahy. A jsem přesvědčen, že situacemi, kdy AI konzultuje „lidi pro lidi“ (a ještě více „lidi pro děti“) bychom se měli zabývat podstatně více než tím, jak děti chránit před sociálními sítěmi.