Sleduju to u klientů dokola. Founder nebo CEO objeví, co všechno umí postavit s AI: agenta, dashboard, vlastní nástroj, automatizaci. První týden je to nadšení. Druhý týden noc co noc ladí prompty a architekturu systému. Třetí měsíc zjistí, že kampaně stojí, faktury nechodí a klient, který platí účty, čeká na odpověď už týden.
To není příběh o AI. Je to starý vzorec s novým nástrojem. Rozdíl je v rychlosti odměny, s AI vidíte výsledek okamžitě, funkční prototyp za hodinu, ne za měsíc. Ten dopamin je silnější než cokoli.
Teze je prostá: problém není v tom, že CEO používá AI. Problém je, když se mu AI stane primární činností místo nástroje pro tu hlavní. Hraje si s tím, co je zajímavé, a odkládá to, co je nutné.
A tohle je vlastně to zajímavé: není to příběh nepovedeného nástroje. Je to příběh nástroje, který funguje až moc dobře.
Data to potvrzují z obou stran. Podle průzkumu Harris Poll pro Dataiku mezi 500 CEO velkých firem si 94 % z nich myslí, že jejich zaměstnanci používají AI nástroje bez schválení firmou (Dataiku Global AI Confessions Report, 2025). Tedy sami vedoucí přiznávají, že se jim AI ve firmě šíří mimo kontrolu, včetně té jejich vlastní. Zároveň studie NBER mezi téměř 6 000 vedoucími pracovníky ve firmách v USA, Velké Británii, Německu a Austrálii zjistila, že devět z deseti exekutivů nezaznamenalo za poslední tři roky žádný dopad AI na produktivitu nebo zaměstnanost ve své firmě (NBER Working Paper 34836, 2026).
Mechanismus je jednoduchý. Čas věnovaný AI roste rychleji než reálný dopad AI na byznys. Lidé v tom tráví hodiny, protože je to nové a viditelné, ne protože to firmu posouvá. A pokud tenhle čas krade prostor tomu, co skutečně vydělává je výsledek záporný, i když je samotný nástroj skvělý.
Pro české firmy je to konkrétní varování. Nejste velká korporace s oddělením, které za vás pohlídá zbytek provozu, zatímco vy zkoumáte AI. Jste firma, kde majitel je zároveň motor prodeje a servisu. Když se ten motor tři měsíce zabývá vedlejší hrou, klienti to pocítí první a odejdou dřív, než stihnete dodělat nástroj, který jim to měl vynahradit.
Hra a nástroj nejsou totéž. Hra vás baví. Nástroj má vydělávat. Umíte si dnes odpovědět, kolik hodin týdně jde do jednoho a kolik do druhého?
Chcete o tom diskutovat? Napište mi na LinkedIn nebo sledujte debaty na sítích Solvo Institutu.
Skoro každá firma dnes AI má. Licenci, onboarding, interní oznámení o transformaci. Čísla to potvrzují: 97 % C-suite říká, že v posledním roce nasadilo AI agenty. A přesto 79 % organizací reportuje vážné problémy s adopcí, přičemž 54 % vedoucích pracovníků přiznává, že AI adopce jejich firmu rozvrací zevnitř (Writer & Workplace Intelligence, 2026).
Jsou to čísla ze stejného průzkumu. A dávají dohromady přesně ten paradox, který vidím na trhu: AI je všude, ale výsledky jsou jinde.
Writer a Workplace Intelligence dotazovali letos v dubnu 2 400 C-suite manažerů a zaměstnanců napříč globálními firmami. Klíčový nález: AI super-uživatelé dosahují pětinásobné produktivity ve srovnání s kolegy, kteří AI neadoptovali. Přesto jen 29 % organizací reportuje skutečný ROI z generativní AI a 23 % z AI agentů.
Pětkrát vyšší produktivita jednotlivce. Dvacet devět procent firem s měřitelným dopadem na byznys. Tenhle rozptyl není technický problém. Je to organizační selhání.
Průzkum pojmenoval příčinu přímo: tři čtvrtiny vedoucích pracovníků přiznaly, že jejich AI strategie je spíš na efekt než skutečný interní návod. Téměř polovina, tedy 48 %, označuje AI adopci za zklamání. A 39 % firem nemá ani formální plán, jak z AI generovat výnosy. Přitom 59 % z nich investuje do AI technologií přes milion dolarů ročně.
Tady je mechanismus, který to způsobuje. Firmy měří adopci: počet uživatelů, ušetřené hodiny, počet nasazených nástrojů. A v tom bodě se zastaví. Individuální produktivita se ale do výsledovky nepromítne automaticky. Potřebuje přepsat procesy, přerozdělit uvolněnou kapacitu, změnit to, co firma s ušetřeným časem dělá. AI copywriter produkující pětkrát víc textů nic nepřinese, pokud schvalovací kolečko zůstane čtyřkolové.
Z toho plyne jedna věc pro české SME, pozitivní i negativní zároveň.
Negativní: průzkum dokumentuje druhou vlnu problémů, která přichází po adopci. Bezpečnostní mezery: 67 % manažerů věří, že jejich firma už zažila únik dat kvůli neschváleným AI nástrojům. Kulturní napětí: 29 % zaměstnanců a 44 % Gen Z přiznalo, že aktivně sabotuje AI strategii své firmy. To není technický problém, který vyřeší lepší nástroj.
Pozitivní: menší firmy tohle mohou přeskočit. Přepsat workflow v padesátičlenné firmě trvá týdny, ne roky. Rozhodnutí padne u jednoho stolu, ne v pěti výborech. Kdo teď spojí adopci s redesignem procesů a nezůstane u samotné instalace nástrojů, bude mít za rok strukturální výhodu, kterou půjde těžko dohnat.
Jde o měsíční fixní náklad, který poroste s tím, jak si lidé na nástroj zvyknou.
Otázka v roce 2026 není „Používáte AI?“ Ta bitva je rozhodnutá. Otázka zní: „Máte plán, co s tou pětinásobnou produktivitou uděláte, nebo jen kupujete výkonnější stroj do starého procesu?“
Chcete o tom diskutovat? Napište mi na LinkedIn nebo sledujte debaty na sítích Solvo Institutu.
Australia, Denmark and Portugal have already approved bans on children’s access to social networks, while France, Norway, Slovenia and the United Kingdom are preparing similar legislation. In the Czech Republic, both the prime minister and the president have expressed support for a ban, in rare emotional unison. But will this actually mean our children will be less at risk? I doubt it, because I fear we are “successfully” overlooking a much more significant threat to our kids: their interaction with artificial intelligence.
First, though, to the idea of banning social media. I am a liberal, and I belong to the generation that, despite all the bans, smoked its first cigarette around the age of ten and a few years later was already visiting pubs on a fairly regular basis. My instinct to resist bans – knowing, among other things, that they are not that hard to get around – has been seriously shaken by my own children. One is 16, the other 25. I asked them a leading question that nudged them toward rejecting bans. Yet both agreed that social networks had brought them nothing positive in childhood and, in one case, something quite negative – something I am sorry I did not find out about at a time when I might still have been able to influence it. They also pointed out that the technological possibility of circumventing a ban does not mean that all children will know how to do it or will actually do it. At the same time, I learned that the real limit of what a ban can influence is the onset of puberty. After that, even those unlucky kids whose anxious parents have installed filters and tracking software on their phones can rely on the empathy of their peers – someone will lend them an older device they no longer use. As always, when it comes to banning social networks, there is nothing like consulting the true experts.
But as the use of AI spreads, I keep hearing more and more stories about how children – and not only children – are using it as a friend, a “relationship guru”, simply as a substitute for a living person. And this is not just anecdotal. Studies – including those from MIT, the Pew Research Center, the Center for Democracy and Technology and Common Sense Media – agree not only that a majority of teenagers have experience with AI, but that roughly one third of them use it regularly. A non‑trivial share of young people also admit that you can build not only a “trustworthy friend” with AI, but even a “romantic relationship”. And stories of adults who start using – often corporate – AI systems to consult their life problems are not exactly rare either.
That, to me, is significantly more worrying than any social network. AI based on language models has a built‑in goal that is very different from genuinely helping a “human friend”. It is a language model – it generates a response that is supposed to satisfy the person it is talking to. And unlike situations where AI helps us search, process or verify information, the moment we are dealing primarily with emotional needs, its answer will almost inevitably be guided mainly by affirmation and agreement. Even in cases where it would be far more reasonable to challenge the behavior of the person who has the problem.
Shakespeare already had a character for this: Iago. The one who always tells you what you want to hear, while pursuing completely different aims. A language model works in a similar way, only without the malicious intent – which may well make it even more dangerous. Experts put it more soberly. From academia, T. Sun (Rice University) notes: “Adolescents are developing core emotional and social skills – chatbots are simply not designed for that. If young people begin to entrust AI with their relationships and life decisions instead of turning to people, the risk is not only misinformation, but above all a gradual shift in what they expect from relationships, emotions and help itself.” And from those who are already dealing with such impacts in practice, V. Wright of the American Psychological Association says: “AI will never replace human connection. It simply is not built for that.” On top of that, chatbots are designed to keep our attention for as long as possible – because that is how their creators make money.
As an economist, I have to add another layer: we expect AI to push us out of routine activities – and especially out of exactly those areas where human interaction is needed.
And I am convinced that the worst possible preparation for our children – who are already, to a large extent, replacing the real world with the virtual one – for such roles is a situation in which they substitute communication with people by chatting with “AI buddies”. So this is not just about emotional risks. It is about the fact that they will fail to learn skills that could help them find their footing in the economy of the world that is coming.
I am neither a lawyer nor an IT specialist – although during my studies, including my PhD in the United States, I did in fact make a living in this field – but it does not seem impossible to me to define requirements for AI “communicators” that would oblige them to recognize when they are interacting with a child or an adolescent and to be highly restrictive in conversations that substitute for a human confidant dealing with relationships. And I am convinced that situations in which AI is consulting “people for people” – and even more so “people for children” – deserve far more of our attention than debates about how to protect children from social networks.
Po představení Desatera našeho institutu Solvo se velká část veřejné debaty soustředila na věk odchodu do důchodu, zvýhodnění rodičů nebo postavení bezdětných. Dost lidí se ale pozastavuje nad tím, proč neřešíme bydlení, které je v Česku nedostupné.
A já si dovolím tvrdit, že to není úplně pravda.
Dovolím si navíc tvrdit, že mezi dostupným bydlením a zvýšením porodnosti není přímá úměra. Vždyť děti se rodily i za války, v troskách měst a vesnic. Za jakýchkoliv podmínek. Kdekoliv. Pokles porodnosti souvisí se změnou způsobu života. S vyspělostí společnosti. S emancipací. A také – hlavně – s možností uspokojovat svoje potřeby, cíle či sny mnoha způsoby.
Jít studovat. Budovat si kariéru. Odejít do zahraničí. Koupit si psa, což je teď hodně moderní. Odhadla bych to na nižší statisíce pejsků ročně. V drogeriích a lékárnách brzy najdeme víc produktů pro psy než pro miminka.
V Česku máme 32,5 % jednočlenných domácností. Nepřijde vám to trochu smutné? Proto jsem si dovolila myšlenku, že kdyby někteří single lidé založili rodinu a žili pospolu, bylo by volných bytů víc.
Myšlenka jistě absolutně nevhodná pro dnešní dobu, kdy mladí lidé chtějí žít svůj nezávislý a svobodný život a hledat svoji identitu, a vhodného životního partnera si chtějí vybrat možná z desítek adeptů a podle mnoha kritérií.
Chtějí žít single.
Jasně. Jenom detail… Ten věk dožití. Prodlužuje se, takže pokud jste dočetli až sem, tak si snadno spočítáte, že čím déle budeme žít – což je ale samozřejmě cílem všech politických programů a politiků – tím méně lidí bude možné ubytovat.
Když kouknu na Prahu, bytů tady rozhodně není málo, ale fatálně se změnily požadavky obyvatel. Jak chtějí bydlet a také, kde. Koeficient ukazující počet lidi bydlících v jednom bytě se snížil z 2,2 osob v domácnosti na 1,88. Především v Praze jsou tudíž byty hůře dostupné, hlavně cenově. Struktura velikosti bytů neodpovídá poptávce obyvatelstva.
Stačilo by si počkat třicet let, říkám si.
Vzhledem k tomu, jak rapidně klesá porodnost, tak za 30 let to s bydlením dopadne stejně jako za 3-4 roky s mateřskými školami. Kde vzhledem k 30 % propadu porodnosti zase začnou být volná místa. A pokud nic neuděláme s porodností či nepovolíme migraci, tak za dalších asi 23 let poklesne poptávka po bydlení.
Takže za současné délky povolovací praxe v Praze – průměr je sedm let a pak dva roky výstavby – si užijeme vyrovnáni nabídky a poptávky po bydleni tak za 10-15 let. Pokud náhodou single mladí lidé nenaznají, že by chtěli žít třeba v tzv. soužití s druhým. Nebo případně v té tzv. rodině.
Navíc se nám k tomu celému díky AI přidává revoluční změna na pracovním trhu, a to nejen zmenšení nároku na kapacitu pracovní síly, ale především možnost pracovat online. S čímž souvisí menší potřeba bydlení v dostupné blízkosti pracoviště. To umožňuje využití bydleni ve vzdálenějších regionech, kde v dnešní době dochází k úbytku lokálního obyvatelstva a nemovitosti jsou mnohem dostupnější než v Praze či dalších velkých centrech.
Tak to bylo k bydlení, a vraťme se k Desateru. Snažíme se v něm namodelovat, jak bude Česká republika fungovat ve chvíli, kdy se nám sbíhají tři trendy. Rodí se méně dětí, prodlužuje se věk dožití, a každým rokem přibývá seniorů. Ti jsou stále víc odkázaní na práci stále menšího počtu ekonomicky aktivních lidí.
Budeme něco dělat, nebo nedělat nic?
Ve scénáři „Nedělat nic“ rostou výdaje na důchody z přibližně 8,7 % HDP v roce 2023 na vrchol kolem 11,1 % HDP okolo roku 2059. Výdaje na zdravotní a dlouhodobou péči rostou z přibližně 7,3 % HDP na zhruba 9,5 % HDP v roce 2070. A to jsou výdaje, které bude muset někdo zaplatit.
Zároveň se zásadně mění poměr mezi těmi, kteří systém financují, a těmi, kteří jsou na něm závislí. Ve scénáři „Nedělat nic“ by v roce 2070 připadalo na sto lidí v produktivním věku téměř 63 seniorů. A to je drsné. Rovnováha mezi generacemi se totálně vychýlí.
Dnes se rodí děti, které budou za dvacet let vstupovat na trh práce. Dnes vzniká generace, která bude za dvacet let financovat zdravotnictví, sociální služby, školy, obranu státu i důchody. Pokud tato generace nebude dostatečně velká, žádná vláda ji už později nedokáže vytvořit.
Proto bych neříkala, že mezi lety 2035 a 2045 „přijde krize“. V tomto období pouze naplno uvidíme důsledky rozhodnutí, která děláme dnes. Proto je zavádějící vést debatu pouze o tom, zda je přijatelné odejít do důchodu v 72 letech. Správná otázka zní jinak. Jak chceme financovat stát ve společnosti, kde bude méně ekonomicky aktivních lidí a více lidí závislých na jejich práci?
Pokud odmítáme delší ekonomickou aktivitu občanů, musíme říci, co místo ní. Vyšší odvody? Nižší důchody? Vyšší zadlužení? Horší dostupnost zdravotnictví, školství a sociálních služeb? Migrace? Nebo otevřenou změnu společenské smlouvy mezi generacemi?
Přesně proto jsme navrhli, namodelovali a spočítali Desatero.
A připadá mi důležité říct, že bude fungovat pouze jako celek. Jinak nezafunguje vůbec. Tak třeba náš návrh reformy vzdělávání nestojí pouze na zkrácení školní docházky na osm let. Opatření týkající se dvouleté povinné mateřské školy a navazující osmileté základní školy je nutné realizovat společně. Dva roky povinné mateřské školy mají děti naučit číst, psát, počítat, a teprve na tento model navazuje osmiletá základní škola.
Největší ekonomický přínos Desatera má zvýšení odchodu do důchodu na 72 let, což přinese do rozpočtu přibližně 128,7 mld. Kč. Dva roky mateřské školy a osmiletá základní škola přinesou zhruba 27,1 mld. Kč atd.
Bod zvratu
Bod zvratu, kdy balíček začne zlepšovat veřejné finance, je zhruba v roce 2043. Celkové saldo balíčku v roce 2050 vychází přibližně +37,1 mld. Kč ročně, a s každým následujícím rokem se zlepšuje.
To neznamená, že každé opatření je jednoduché nebo bez rizik. Právě naopak. U vyššího důchodového věku je zásadní otázkou délka života ve zdraví a způsob zapojení seniorů na trhu práce.
Nechci, aby si lidé mysleli, že půjde o klasických čtyřicet hodin týdne, jako smysluplné se jeví flexibilní či sdílené úvazky, které využijí znalostí a dovedností našich starších spoluobčanů, jejich organizačních schopností atd.
Největší nedorozumění pak vzniká klasicky kolem rodičovství.
Děti jsou teď populárně nahlíženy jako čistě soukromá záležitost jednotlivce. Jenže žádný průběžný důchodový systém, žádné zdravotnictví, žádné sociální služby ani žádná ekonomika nemohou fungovat bez lidí, kteří se narodí a jednou převezmou odpovědnost za společnost po nás.
Měli bychom prostě pro rodičovství vytvořit takové podmínky, kdy se každý bude chtít stát rodičem.
A dovolím si dovětek.
Někdy mám pocit, jako by se nedostatek bytů proměnil v užitečný argument generace Z pro žití single, nezakládání rodin, nerealizaci životních plánů a prostě prodlévání v nějakém provizoriu. Jako by žili ve své vlastní bublině, z níž nevidí, co nastane za třicet let. Když nebudou mít děti, nebude je mít kdo živit.
Jako by jim bylo, že okno přirozené fertility ženy trvá pouhých 17 let a pokud je dnes průměrný věk prvorodičky kolem 29–30 let, zbývá na druhé a třetí dítě velmi omezený časový prostor. Možná by se mohli alespoň k něčemu odhodlat mezi vším hledáním, experimentováním a snahou o definici sebe sama prostřednictvím nových sociálních konceptů a identit.
Použitá data máme z ČSÚ, IPRu a také naše vlastní, a naše už téměř legendární Desatero najdete případně u nás na www.solvo.cz
V prosinci 2025 otevřel Microsoft tisícům svých inženýrů přístup ke Claude Code — nástroji, který si firma kupovala u konkurenta. Šest měsíců později ho ruší.Ačkoliv experiment začal slibně, realita přinesla nečekaný zvrat. Interní využívání nástroje Claude Code vývojáři Microsoftu narostlo natolik rapidně, že Microsoft v květnu 2026 oznámil plošné rušení těchto licencí.
Co se vlastně stalo: Microsoft půl roku platil konkurenci za to, aby její nástroj používali jeho lidé. A pak přišel účet.
Tohle je důležitější než tisková zpráva. Když firma s nejlepší vyjednávací pozicí na trhu odchází od nástroje, který si její vlastní inženýři vybrali, signál není o preferencích. Je o ekonomice. Konkrétnější obrázek přišel o měsíc dřív od Uberu. CTO Praveen Neppalli Naga přiznal The Information, že firma vyčerpala celý plánovaný 2026 AI rozpočet za čtyři měsíce (Startup Fortune, květen 2026). „Jsem zpátky u rýsovacího prkna,“ řekl. „Rozpočet, který jsem si myslel, že budu potřebovat, je už pryč.“ Individuální inženýři utráceli mezi 500 a 2 000 dolary měsíčně jen za tokeny.“
A tohle je vlastně to zajímavé: není to příběh nepovedeného nástroje. Je to příběh nástroje, který funguje až moc dobře.
Tady je věc, kterou většina majitelů firem zatím nepřečetla z titulků — a stojí za to si na ni dát chvíli klid. AI nástroj se nekupuje jako Office licence. Kupuje se jako elektřina. Seat-based pricing měl strop — víte, kolik máte lidí, víte, kolik to stojí. Token-based pricing strop nemá.
Stojí tolik, kolik nástroj přemýšlí. A agentic systémy jsou navržené tak, aby přemýšlely hodně. Spouštějí dlouhé session, větví se do paralelních vláken, opakovaně se ptají samy sebe. Spotřeba per úkol roste rychleji, než ceny per token klesají.
Procurement model, který firmy znají posledních dvacet let, na to není stavěný.
Pro českou menší firmu to znamená velmi konkrétní matematiku. Když dáte pěti lidem agentic AI nástroj a nenastavíte žádný strop, dolní hranice Uber dat — kolem 500 USD na hlavu měsíčně — vám vyrobí účet srovnatelný s platem juniora. Horní hranice se blíží mid-level senioru. A nejde o spotřebu jednorázovou.
Jde o měsíční fixní náklad, který poroste s tím, jak si lidé na nástroj zvyknou.
Než takový nástroj nasadíte plošně, vyplatí se mít odpovědi na tři věci. Za prvé: kdo má přístup a kdo ne. Ne každá role token budget unese, ne každá ho potřebuje.Za druhé: jaký je strop per uživatel a co se stane, když ho někdo překročí. Bez stropu je to volné podnikání s firemní kartou. A za třetí: jaká je metrika návratnosti. Ne „kolik kódu nebo obsahu vznikne“ — ale „kolik práce zmizí“. Pokud na to není odpověď, kupuje se produktivita, která se nedá změřit.
Microsoft tohle věděl dřív než kdokoli jiný. Měl uvnitř největší dataset reálné spotřeby Claude Code mimo Anthropic samotný. Jejich rozhodnutí není filosofické. Je to účetní operace na konci fiskálního roku — provedená tichým e-mailem inženýrům.
A to je ten signál, který stojí za pozornost. Neskončila éra AI ve firmách. Skončila éra, ve které velké firmy ochotně platily libovolnou částku za to, aby se naučily, jak se s AI pracuje. Učení už proběhlo.
Teď přijde to těžší — naučit se AI nástroj účetně řídit jako infrastrukturu, ne jako benefit. Otázka už není, jestli se to zaplatí. Otázka je, kolik je rozumné zaplatit za to, aby přestal být potřeba jeden člověk navíc — a co s tím prostorem firma udělá.
Jakou matematiku už máte vy, než váš příští kolega řekne, že by AI rád přidal do workflow?
Chcete o tom diskutovat? Napište mi na LinkedIn nebo sledujte debaty na sítích Solvo Institutu.
Mluvil jsem dnes s obchodní partnerkou, která se věnuje náboru a staví obchodní týmy. 30 let praxe — hledá ředitele, manažery, obchodníky a staví týmy pro různé firmy. Dnes samozřejmě akvizice nových lidí z velké části probíhá skrze digitální reklamu.
Uprostřed rozhovoru jsme narazili na paradox, který médii vůbec nerezonuje: Všichni mluví o tom, jak AI bere práci lidem. Jenže data nám ukazují, že sehnat kvalitního obchodního ředitele nebo zkušeného manažera je stejně těžké jako před dvěma lety. Možná těžší.
Tohle mě zastavilo. Jak to jde dohromady?
Jde to dohromady docela snadno. Pokud se podíváte na to, co AI opravdu dělá a ne na to, co se o ní tvrdí.
Švédská Klarna je dokonalý příklad. Firma nahradila 700 pracovníků zákaznické podpory chatboty, ředitel se předváděl v rozhovorech jak dobře to funguje, jak to šetří miliony. Pak zákazníci začali utíkat ke konkurenci. Generické odpovědi, nekonečné smyčky s botem, neschopnost vyřešit cokoli složitějšího a firma tiše začala lidi nabírat zpátky.
Pro jeden portál pak společnost doplnila, že zatímco AI přináší rychlost, lidé mají empatii: „Společně nám umožňují poskytovat služby, které jsou rychlé, když na nich záleží ,a osobní, když na nich záleží. Není to AI versus lidi – je to AI a lidi, kteří spolupracují. V tom je to kouzlo.“
Tohle není výjimka. Podle analytické agentury Challenger, Gray & Christmas bylo v roce 2025 přes 55 tisíc propuštění v USA přímo spojeno s nástupem AI — ale Forrester ve svých predikcích pro rok 2026 upozorňuje, že mnoho těchto firem ani nemělo zralou, produkčně připravenou AI aplikaci, která by ty role skutečně mohla převzít. Šlo o restrukturalizaci maskovanou jako technologický pokrok.
Tady je mechanismus, který stojí za pozornost:
AI výborně nahrazuje rutinu. Třídění mailů, vyřízení standardního dotazu, generování reportu ze šablony. Manpowergroup v průzkumu odhadla, že až 45 % jednoduchých administrativních činností AI nahradí v blízké době. To je reálné. Ale tohle nejsou pozice, po kterých firmy zoufale prahnou — to jsou pozice, které firmy zadávají brigádníkům nebo outsourcují do call center.
Pozice, které skutečně chybějí jsou jiné. Obchodník, který čte místnost, buduje vztah za tři roky, umí říct ne správnému zákazníkovi ve správný čas. Manažer, který drží tým pohromadě v momentech kdy data nic nenapovídají. Ředitel, který vezme zodpovědnost za rozhodnutí kde není správná odpověď — jen menší špatná. Tohle AI neumí. Zatím ne. Možná nikdy v té formě, v jaké to dělá člověk.
Pro český pracovní trh z toho plyne věc, která se nediskutuje.
Juniorní a administrativní pozice mohou dále mizet — to se děje. Ale seniorní role se nezaplní automatizací. Zaplní se lidmi, kteří rozumějí jak AI používat jako nástroj a zároveň dělají věci, které AI nedokáže: rozhodují pod nejistotou, nesou zodpovědnost, tvoří vztahy. Firmy, které v roce 2025 propustily zkušené lidi aby ušetřily a investovaly do AI, část z nich bude v roce 2026 nabírat zpátky — ale na trhu je nenajdou, protože odešli jinam nebo si řekli o víc.
Hype kolem AI nahrazování práce je reálný. Ale směřuje jinam, než kde je skutečný problém. A ten problém — jak sehnat dobrého obchodníka, manažera, ředitele — AI neřeší. Spíš odvádí pozornost od toho, že ho firmy řeší špatně.
Není to tak, že AI bere práci. Je to tak, že AI odhaluje, které pozice byly od začátku nahraditelné — a které ne. A ty, které ne, jsou právě ty, po kterých teď firmy volají.
Takže otázka není, co AI nahradí. Otázka je, co firmy udělaly s lidmi, kteří nahraditelní jednoduše nejsou — a jestli to udělaly chytře.
Chcete o tom diskutovat? Napište mi na LinkedIn nebo sledujte debaty na sítích Solvo Institutu.
Na jednom workshopu padla otázka. Kolik z nás použilo tento týden AI nástroj, který ve firmě nikdo neschválil? Ruce šly nahoru pomalu — nejdřív jedna, pak druhá, pak polovina místnosti. Nikdo se nesmál. Každý se díval, kdo další ruku zvedl.
Tenhle moment mi říká víc než jakýkoli průzkum.
Shadow AI — neoficiální, neschválené používání AI nástrojů v práci — není rebelie. Je to tichá dohoda mezi zaměstnancem a jeho vlastní efektivitou. Lidé nepoužívají ChatGPT místo firemního nástroje proto, že chtějí porušovat pravidla. Používají ho proto, že funguje. A protože nikdo se neptal.
Jenže UpGuard loni zkoumal 1 500 zaměstnanců a security lídrů po celém světě a našel jednu věc, která mě zastavila víc než jakékoliv číslo o bezpečnostních incidentech: čtvrtina zaměstnanců dnes věří AI nástrojům víc než svým nadřízeným nebo kolegům. Ne o trochu víc. Víc jako zdroji pravdy. Jako autoritě.
To je posun, který se neodehrává v IT odděleních. Odehrává se v tom, jak lidé přemýšlejí o tom, komu naslouchat.
A tady je paradox, který z toho plyne: firmy se snaží Shadow AI blokovat — ale 45 % zaměstnanců si cestu k zablokovaným nástrojům stejně najde. Blokování nesníží riziko. Jen sníží viditelnost toho, co se děje. Místo aby firma věděla, co její lidé používají, přestane vědět úplně. To není řešení. To je horší varianta stejného problému. Cybersecurity Dive
Pro česká SME je tohle konkrétní výzva. Ne abstraktní bezpečnostní téma pro konference — ale otázka:Víte, co lidé ve vaší firmě reálně používají? A víte, co do těch nástrojů dávají?
Odpověď na Shadow AI není politika zákazu. Je to otevřený rozhovor — a pak nabídka nástrojů, které skutečně fungují lépe než to, co si lidé sami našli. Dokud to nenabídnete, nabídku udělá někdo jiný. Bezplatná verze ChatGPT to udělá za vás, každé ráno, dřív než zaměstnanec otevře firemní systém.
Otázka není jestli Shadow AI ve vaší firmě existuje. Otázka je jestli o tom vůbec chcete vědět.
Chcete o tom diskutovat? Napište mi na LinkedIn nebo sledujte debaty na sítích Solvo Institutu.
Probíhající souboj mezi vládou a ji podporujícími politickými seskupeními a opozicí spojenou s těmi, kteří podporují navýšení příjmů veřejnoprávních médií prostřednictvím poplatků majících charakter daně z přístupu na internet, je dnes nejviditelnějším politickým střetem v Česku.
Mnozí již konstatovali, že v době rozpadu stávajícího mezinárodního řádu doprovázeného konflikty, jejichž dopady nás zasahují citelně, či uprostřed demografické krize vyspělých zemí bychom asi mohli mít jiné starosti. Mě ale mnohem více fascinuje zcela falešná představa většiny proponentů zájmu obou mediálních institucí o jejich skutečném významu.
Vypadá to, jako by nám zcela chyběli lidé ochotni zamyslet se nad tím, že to, co v drtivé většině konzumujeme a přijímáme jako zpravodajství — informace formující naše politické názory a rozhodnutí — už dávno nevzniká v těchto institucích tak, jako tomu bylo v době vzniku jejich zákonného rámce. Ten byl psán v první polovině devadesátých let, kdy internet byl akademickou kuriozitou a mobilní telefon nedostupným luxusem.
Na té nejobecnější rovině výsledků jsme již viděli, že stávající opozici v ne tak vzdálených volbách nikterak nepomohlo, že na své straně měla obě jmenované mediální instituce. Stejně tak v tomto kontextu v často jako záporný příklad zmiňovaném Maďarsku Orbánovi nepomohla jemu zcela podřízená státní média. Nevypadá to ale, že by byl v mediálně-analytickém světě zájem podívat se na jednoduchá fakta.
Často se argumentuje průzkumy důvěry občanů vůči oběma institucím. Ta má při formování politických názorů asi stejnou váhu jako důvěra, kterou občanstvo přikládá Národnímu divadlu při svém rozhodování, jak a kde stráví večer. David Ogilvy to kdysi vystihl přesně: „Lidé nemyslí tak, jak cítí, neříkají, co si myslí, a nedělají, co říkají.“ Průzkumy důvěryhodnosti měří deklarovaný postoj, nikoliv skutečné chování — a právě to je v tomto sporu klíčový rozdíl.
Přitom existuje opakovaný průzkum Reuters Institute Digital News Report, provedený u nás v letech 2019 a 2025, který se zabývá tím, v jaké míře jsou zpravodajské kanály — televize, internet, sociální sítě, rádio, tisk a podcasty — skutečně využívány jako zpravodajské zdroje. Údaje přitom slouží jako stropy a nesčítají se do 100 %, ale zhruba na 270 %. Lze přitom říci, že velmi pravděpodobně nadhodnocují vliv klasických pasivně konzumovaných médií, tedy rozhlasu a televize — lidé totiž pozorněji konzumují to, co si přímo platí a předplácejí. Ale i když toto zanedbáme a začneme pracovat s podíly sledovanosti privátních a veřejnoprávních médií, návštěvností na webu a dalšími dostupnými daty, zjistíme, že na celkové konzumaci zpravodajských informací — přepočtené se stejnou váhou duplicit na 100 % — se ČT a ČRo nepodílí ani patnácti procenty, ani jednou šestinou.
A i kdybychom vzali v úvahu argument zastánců veřejnoprávních médií a zvážili roli ČT a ČRo jako zdroje obsahu pro sociální sítě a internet — tedy že zprostředkovaně zásobují zpravodajstvím i tyto kanály — nedostaneme se ani při značně nerealistickém předpokladu přes 25 %. Při takovém výpočtu navíc zcela ignorujeme, že obsah šířený na sociálních sítích a internetových zpravodajských serverech přichází současně z ČTK, z tištěných médií, ze zahraničních zpravodajských agentur, z jiných sociálních sítí i z čistě internetových redakcí. Aby ČT a ČRo dosáhly čtvrtinového podílu i na těchto platformách, musely by zde replikovat svou dominanci z televizního a rozhlasového kanálu — tedy zásobovat každou čtvrtou zprávu, kterou Češi na internetu a sociálních sítích konzumují. To je předpoklad, který neodpovídá ani dnešní realitě, ani logice fungování internetu a sociálních sítí.
Čas prostě nelze zastavit. ČT a ČRo jsou instituce, které sice požívají vážnost, ale tak jako televize a rozhlas jinde ve světě nám dodávají podstatně menší množství informací ovlivňujících naše politické názory a činy, než se obecně předpokládá. A přitom, na rozdíl od všech jiných zdrojů takových informací, nejsou ani zdaleka schopny uživit se samy.
Intenzita dnešního souboje o jejich příjmy ovšem dokládá, že za oněch „nepatrných“ 7,8 mld. Kč ročně umožňují mnoha spoluobčanům i politickým hráčům signalizaci ctnosti. A současně nám předvádí, v jaké ohromné míře nejsme schopni uvědomit si, natož akceptovat, že svět kolem nás se mění.
Zvláště zarážející je, že nejhlasitějšími obhájci stávajícího stavu jsou mnohdy právě ti, kdo se jinak považují za nositele změny a pokroku — zatímco v tomto konkrétním sporu sehrávají roli klasického NIMBY: změna ano, ale ne tady, ne teď, ne na úkor institucí, ke kterým mají osobní nebo ideový vztah. Ale vlastně to zas tak překvapivé není — v tomto střetu totiž také tolik nejde o hodnoty jako o konkrétní zájmy.
Inaugurace nového pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla v katedrále svatého Víta byla na první pohled impozantní ceremonie. Měla jsem tu čest být mezi pozvanými hosty a uvědomila jsem si, že právě tato mimořádná chvíle opět po nějakém čase poodhalila vztah české společnosti k autoritě, víře a smyslu.
Česko je v tomto ohledu zvláštní země. Nejde o to, že by spiritualitu a priori odmítalo. (Náš nejnovější výzkum Česká identita 2026 ukazuje, že jsme mnohem spirituálnější, než si myslíme, ale nedůvěřujeme organizovaným církvím.)
Realitou zůstává, že se víra přesunula z kostelů do soukromí. Do ticha. Do individuálních hledání. A církev zůstala stát. Často s jazykem formovaným pro svět, který už neexistuje. To není kritika. Jen konstatuji.
Jaká je tedy dnešní role církve? Podívejme se na linii pražských arcibiskupů od Josefa Berana přes Františka Tomáška až po Dominika Duku a Jana Graubnera: příběh celé země. Beran a Tomášek? Symboly odporu. V časech, kdy šlo o svobodu, byla církev přirozenou autoritou. Měla jasného protivníka – režim – a jasnou roli. Po roce 1989 přišel čas obnovy. Miloslav Vlk řešil struktury, vztahy a postupný návrat do veřejného prostoru. A pak přišla fáze, kterou žijeme dodnes. Hledání relevance pro společnost.
Problém už totiž není konflikt, nýbrž nezájem. A právě tady začíná nová kapitola, která v sobě nese naději. Stanislav Přibyl nepřichází jako vůdce v době krize. Spíš jako člověk znalý systému, právník a zdatný organizátor. Prostě někdo, kdo rozumí struktuře. V jiných časech by to možná nebylo dost. Dnes to ale může být přesně to, co církev potřebuje. Ne proto, že by to samo o sobě stačilo. Ale bez „dobře naolejovaného stroje“ se stejně žádná změna neudrží.
Dokáže se církev znovu přiblížit lidem, kteří už nemají pocit, že ji potřebují? To je mnohem těžší úkol, než jaký řešili jeho předchůdci. V zemi, kde většina lidí nežije náboženský život, se církev nemůže opřít o tradici. Spoléhat na automatickou autoritu. Ani vstupovat do konfliktu a čekat, že ji to posílí. Jediné, co může udělat, je být znovu pochopitelná. A možná znovu užitečná. Ne v institucionálním smyslu, ale v lidském.
V době, kdy roste tlak na výkon, nejistota i osamělost, vzniká prostor, který není politický ani ekonomický. Prostor, kde lidé nehledají odpovědi, ale smysl. Pokud církev tento prostor nenaplní, naplní ho někdo jiný. Nebo něco jiného.
A není to jen otázka víry, ale samozřejmě odolnosti celé společnosti. Společnost bez sdíleného rámce se totiž rozpadá do jednotlivců. Každý si nese svůj svět, své hodnoty, své pravdy. Na první pohled to může vypadat jako svoboda. Ve skutečnosti ale také rostoucí nejistoty.
Právě v těchto časech církev historicky hrávala významnou roli. Dnes ji ztratila. Ne proto, že by ji o ni někdo připravil. Ale proto, že o ni přestali lidé stát. A to je ten největší paradox dneška. Katedrála svatého Víta je plná při slavnostech, ale prázdná v běžném čase.
Otázka, kterou si dnes musíme položit, proto nezní, jaká bude církev, ale jaká bude společnost, která ji už nepotřebuje. A jestli je to stav, který chceme.
Tekly mi nervy. Třásl jsem se potlačovaným hněvem. Nejsem zvyklý ho dávat najevo. Vlastně pohrdám výbuchy hněvu. Možná závidím tomu, kdo je jich schopen. Kéž bych si také mohl nějaký dovolit. Nebo aspoň někoho za něco seřvat. Třeba někoho z práce. Ale z toho mám pak těžké výčitky. Ani bych se neuvolnil. Nejsem psychopat, bohužel.
Právě nám na letišti změnili gejt, ačkoliv jsme jak pitomci nonstop sledovali v mobilu aplikaci letecké společnosti. Kde to samozřejmě nezmínili. Až na poslední chvíli jsme se zvedli a s Davidem přeběhli k novému gejtu. Stres jak kráva. Chvíli předtím jsem úplně zbytečně utratil obrovské peníze, aby se dítě na letišti nějak zabavilo – byli jsme tam samozřejmě dvě hodiny před odletem. Nebyl jsem s to Davidovi odmítnout předražený kryt na mobilní telefon s motivem AC Milán. Klub, na jehož zápas jsme do Milána jeli. Tvrdil, že ho nutně potřebuje. Pak ho tahal jen asi dva měsíce a už o něm nikdo nikdy neslyšel.
Ta změna gejtu, kterou oznámili v hlučné hale nesrozumitelnou angličtinou, a celkově nutnost vymýšlet, organizovat, a hlavně platit celé dva měsíce prázdnin – včetně nepoužitelných nefunkčních aplikací aerolinek, nepohodlných letišť, náladového personálu a celé té buzerace, kdy neustále čekáte, zabijete tím celý den a musíte se často tlačit v davu nebo naopak nevíte, kam si máte sednout a kolik máte času – je úplné peklo i pro dospělého, natož s dítětem. Vytočilo mě to tak, že jsem začal přemýšlet, jak se pomstím. Hlavně, komu.
Nejlepší by byla samozřejmě krutá pomsta na celém národu, jak mám ostatně ve zvyku.
Pak jsem na to zapomněl v pěně dní, jak mám ostatně také ve zvyku.
Pár dní potom jsem se na jednom z Obýváků institutu Solvo zapomněl ve small talku se statistikem, který se mne ptal, co je nového a jak se mám, znáte to. Co si má člověk teď hned narychlo vymyslet. Proto používám dvě hlášky: „Fantasticky“ a „Naprostá katastrofa“. Vrazil jsem tam tedy „katastrofu“ a historku z prázdnin.
Z následné debaty jsem si odnesl, že nemám pole.
Naše rodina též nemá pole.
Rodiny spolužáků mého syna nemají pole.
Schválně, kdo z vás, kdo to teď čtete, máte pole, které vás živí a na kterém musíte o prázdninách sklízet úrodu s pomocí dětí po celé dva měsíce.
Vezmu dětem jeden měsíc prázdnin. Vám, rodičům, ušetřím obrovské peníze.
Po „mém“ největším politickém tahu v životě, který jsme nazvali Pětadvacítka, stál 25 miliard – za covidu jsme dali českým živnostníkům 25 táců – tu mám nápad, který vám naopak ušetří. Zbaví vás stresu plánování, výdajů a vaše děti budou chytřejší a vzdělanější.
Jen si představte, kolik vás stál loňský srpen. Tábory, kroužky, benzin, letenky, jízdenky, hotely. Takže červenec jim musí stačit. V srpnu si budou, jak říkáme my vojáci (jsem aktivní záložák), zvyšovat kvalifikaci.
Kolega z resortu školství se už nadechuje, aby mi řekl, že učitelé budou jistě proti, protože benefit dvou měsíců prázdnin je něco, o čem se nediskutuje.
Tak jo, učitelé ať si klidně nechají ty dva měsíce volna. Nebudou potřeba. Nemusí se vzrušovat. Nebudou protesty, nebudou všelidové demonstrace lidu, hořící popelnice, plamenné projevy ani rukodělné transparenty.
Vzniknou nové profese spojené s AI. Uplatní se lidi, kteří budou mít dost času. Ženy starající se o rodinu, boomeři, starší ročníky generace X, jako jsem třeba já.
I ta „zetka“, čili GenZ. Nechtějí být zaměstnanci, pohodu a klid považují za důležitější než profesní úspěchy (71 % mužů i žen 23–25 let), za partnera chtějí nekonfliktní typ (78 % mužů a 80 % žen), vadí jim zvýšený hlas nadřízeného na pracovišti (65 % mužů, 81 % žen) a uvítali by státem garantovaný příjem (57 0 % všech mužů a žen 15-25 let, čili celé generace Z).
Staneme se tak patrně národem učitelů. A ve státní kase též něco zacinká. Jdu říct našem datařům do Solva, ať mi to propočítají. Abych se náhodou neseknul.
