Dánsko prodloužilo vojenskou službu na jedenáct měsíců a nově do systému zapojilo i ženy. Na první pohled jde o technickou úpravu branné legislativy v jedné skandinávské zemi. Ve skutečnosti ale tento krok vypovídá o něčem mnohem zásadnějším. O tom, jak státy přemýšlejí o své obranyschopnosti v době, kdy se bezpečnostní prostředí zhoršuje a demografický vývoj zmenšuje personální základnu.
Dánsko neřeší jen otázku délky služby ani detail, zda je formálně povinná. Řeší, jak v dlouhodobém horizontu pracovat s lidským kapitálem pro obranu státu: jak zapojit větší část populace, jak prodloužit dobu, po kterou se s lidmi systematicky pracuje, jak posílit připravenost společnosti jako celku.
Právě proto je vhodná chvíle položit si stejnou otázku i v České republice.
Nejsou lidi, nebudou ani noví vojáci
Česká republika vstupuje do období, kdy populačně slabší ročníky představují stále menší personální základnu nejen pro Armádu ČR, ale také pro policii, hasiče, zdravotnictví, krizové řízení i další profese nezbytné pro fungování státu. Populace stárne, podíl osob v produktivním věku klesá a konkurence o kvalifikovanou pracovní sílu mezi veřejným a soukromým sektorem se bude zvyšovat. V praxi to znamená, že různé složky státu budou dlouhodobě čerpat lidi ze stejné, čím dál menší skupiny obyvatel. Armáda nebude „jen“ soutěžit se soukromým sektorem, ale i s dalšími klíčovými profesemi. Tento strukturální trend není jen personální problém armády. Je to strategická výzva pro celý stát, který musí včas promyslet, jak bude svou odolnost a obranyschopnost udržovat v situaci, kdy lidský kapitál je limitovaný zdroj.
Do toho vstupuje právní rámec branné povinnosti. Základní vojenská služba byla v České republice zrušena v roce 2004 a armáda se transformovala na plně profesionální. Branná povinnost jako právní institut však zůstala zachována a vztahuje se na muže i ženy ve věku 18 až 60 let a může být aktivována ve stavu ohrožení státu nebo za války. Z hlediska systému tedy stále vycházíme z předpokladu, že v případě vážného ohrožení budeme občany povolávat k mimořádné službě. Z dat víme, že česká společnost dnes takové situaci není prakticky připravena čelit.
Češi mají k brannosti relativně kladný vztah
Výzkum Institutu Solvo ukazuje, že přibližně 76% obyvatel nemá za sebou žádnou formu vojenského nebo branného výcviku. Tři čtvrtiny populace tak nikdy prakticky netrénovaly, jak se chovat v situaci ohrožení, jak funguje obrana státu a jaké místo v ní mohou jako občané zaujmout. V okamžiku, kdy bychom brannou povinnost skutečně aktivovali, bychom se tedy opírali o společnost, která má velmi omezenou praktickou zkušenost s krizovou připraveností.
Současně ale data naznačují, že nejde o společnost, která by se branné přípravě principiálně bránila. Zhruba polovina obyvatel je otevřená krátké formě povinného výcviku, například tříměsíčnímu výcviku po střední škole, přičemž podpora je vyšší u mužů a starších generací, které mají vlastní zkušenost s povinnou službou. Systematické vzdělávání v oblasti civilní obrany v rámci středních škol, včetně praktických kurzů přežití, má podporu 71% populace. Většina obyvatel (59%) souhlasí s tím, že je třeba výrazně finančně podpořit aktivní zálohu a dobrovolná vojenská cvičení. Ochotu absolvovat dobrovolný vojenský výcvik v délce maximálně dvanácti týdnů deklaruje přibližně 30% populace do 60 let, což odpovídá zhruba dvěma milionům osob. Pouze asi 11% obyvatel je dnes připraveno v případě ohrožení bránit Českou republiku se zbraní v ruce, převážně muži do 45 let, zároveň však významná část lidí deklaruje ochotu pomoci jinak než bojově – logisticky, ve zdravotnictví, v civilní obraně.
Z analytického pohledu tedy vidíme kombinaci velmi nízké praktické zkušenosti a relativně vysoké ochoty zapojit se do rozumných forem přípravy, pokud existuje srozumitelný systém a jasná nabídka rolí. To je zásadní poznatek pro strategické plánování: problémem není absence potenciálu. Problémem je absence infrastruktury, která by tento potenciál dokázala proměnit v dlouhodobě udržitelný lidský kapitál pro obranu státu.
Proč armáda trpí velkou „odchodovostí“
Tento problém se neprojevuje jen v populaci obecně, ale i uvnitř Armády ČR. Ministerstvo obrany prezentuje, že se nábor v posledních letech daří: rekrutační cíle se plní, počet nově přijatých vojáků je historicky vysoký a čistý počet vojáků roste. Zároveň ale armádní data i nezávislé analýzy ukazují, že odchody ze služby jsou dlouhodobě vysoké. Ročně uniformu svléká přibližně tisíc až patnáct set vojáků z povolání, v některých letech jde o rekordní počty. Každý desátý nově přijatý voják podle dostupných údajů končí už ve zkušební době, významná část odchází na vlastní žádost. Čistý roční přírůstek je tak výrazně nižší než hrubý nábor a personální stabilita zůstává křehká. Podobnou zkušenost ukazují i aktivní zálohy: zájem o vstup roste, ale podle zkušeností velitelů i samotných záložáků část lidí odchází během prvních dvou let služby, ať už kvůli zátěži, časovým nárokům nebo nejasné perspektivě využití.
Z hlediska odolnosti státu je proto zásadní nejen to, kolik lidí do systému vstoupí, ale také to, kolik lidí v něm zůstane a jak se jejich schopnosti v průběhu času rozvíjejí. V české debatě se přitom často soustředíme na modernizaci armády, nové schopnosti nebo objem obranných výdajů. To všechno je důležité. Jenže žádná technologie nenahradí lidský potenciál, a to ani nejmodernější zbraňové systémy. A ten, jak ukazuje demografický vývoj i statistiky odchodů, není nekonečný. Proto nestačí hodnotit úspěch obrany podle počtu přijatých vojáků nebo podle toho, jak se daří jednotlivým náborovým kampaním. Stejně důležité je, zda dokážeme lidi dlouhodobě udržet, vytvářet podmínky pro jejich službu, rozvíjet jejich schopnosti a budovat dostatečně širokou základnu občanů, kteří budou připraveni pomoci státu v době krize – v uniformě i mimo ni.
Data Solvo ukazují, že dnešní česká společnost má velmi úzký praktický základ. Tři čtvrtiny lidí nemají žádnou zkušenost s výcvikem, ale zároveň poměrně široký rámec ochoty zapojit se do přípravy. To znamená, že „úspěch“ nelze měřit jen optikou krátkodobého náboru do armády. Z analytického hlediska bychom měli sledovat, zda vzniká rozprostřený, dlouhodobě udržitelný systém, který postupně zvyšuje podíl obyvatel s praktickými dovednostmi v oblasti obrany a krizové připravenosti, nabízí různé úrovně zapojení – od základního vzdělávání přes krátké výcviky až po aktivní zálohu. A také podporuje různé typy rolí tak, aby každý občan mohl najít místo odpovídající jeho schopnostem a životní situaci.
Jak upozorňuje velení Armády ČR, bezpečnost státu nestojí pouze na armádě, ale na připravenosti celé společnosti; odolná společnost je konečnou linií obrany státu, kterou nelze nahradit technikou ani profesionály. Odolnost přitom není abstraktní pojem. Je to soubor konkrétních znalostí, dovedností, vztahů a důvěry, které se budují postupně – v rodinách, ve školách, v komunitách, ve firmách, v dobrovolnických organizacích i v samotné armádě. V českém prostoru už existují důležité nástroje: profesionální Armáda ČR, aktivní záloha, dobrovolná vojenská cvičení, dobrovolné předurčení, POKOS nebo kurzy krizové připravenosti. Problém není v tom, že by nic neexistovalo. Problém je, že chybí ucelený, srozumitelný systém, který běžnému občanovi ukáže cestu, jak se může zapojit, co se může naučit, jaké má možnosti v různých fázích života, pokud chce být pro svou zemi užitečný v době krize.
Dánská změna vojenské služby v tomto kontextu nepředstavuje návod, který bychom měli mechanicky převzít. Je dalším signálem, že otázka lidského kapitálu v obraně státu se v Evropě dostává do centra pozornosti. A pro Českou republiku je podstatné, že si položíme správnou otázku. Ne, jestli chceme povinnou vojenskou službu v podobě, kterou si pamatujeme z minulosti. Ale jak chceme v příštích letech reálně zajistit obranu České republiky a to s ohledem na demografii, stav společnosti, ekonomiku i bezpečnostní prostředí, pokud dnes nezačneme systematicky pracovat s lidským kapitálem.
Odolná společnost potřebuje odolné lidi, kteří jsou připraveni zemi bránit, když přijde problém – v různých rolích, v různých profesích, v různých typech služeb. Bez nich se i nová technika stává jen hromadou železa. Pokud dnes nezačneme budovat vztah společnosti k bezpečnosti a obraně, rozvíjet praktické dovednosti a posilovat důvěru mezi občany a institucemi, nebude jednou největším problémem nedostatek techniky. Nebude mít kdo ji obsluhovat, doplňovat ani bránit. Odolná společnost totiž začíná v každodenním životě každého z nás a v tom, zda stát dokáže tento potenciál včas poznat a systematicky rozvíjet.
France is currently marking the anniversary of its first nuclear test. On the territory of today’s Algeria, President Charles de Gaulle ordered the detonation of a nuclear device with a yield of roughly 70 kilotons, making France the world’s fourth nuclear power. In total, France carried out more than 200 nuclear tests, over fifty of them atmospheric. It continued testing long enough for global environmental activists to launch protests with a fleet of ships in French Polynesia. Their vessel, the Rainbow Warrior, crashed hard into France’s vital interests: in 1985 it was sunk in Auckland harbour by agents of the French secret service.
I recall this because every great power – even a smaller one – reacts harshly when its vital interests are threatened, with limited willingness to respect borders, the sovereignty of other states or political costs, sometimes even at the price of civilian casualties. This is especially true when it comes to nuclear weapons. We see the same logic at work today: the United States together with Israel are striking Iran in order to prevent it from acquiring a nuclear weapon and developing its ballistic‑missile programme. For Israel, this is one of the highest security priorities in the region. For the US, it is about not only its regional interests in the Middle East, but also a global interest in preventing the proliferation of nuclear and missile technologies, while at the same time demonstrating its own capacity for action vis‑à‑vis China – and highlighting Russia’s inability to act.
The world is full of paradoxical alliances: it was France that helped Israel on its path towards a nuclear capability – a capability Israel has never officially acknowledged. France has repeatedly shown that it can act unilaterally, defend its interests by force and, in the last resort, support a strategic partner even in an area as sensitive as nuclear deterrence. We should therefore pay close attention and launch a serious pan‑European debate about what a French nuclear umbrella for Europe can and cannot mean today. It is not that simple, however. The French offer is valuable at least in that it can help shift European thinking about defence, deterrence and resilience in the 21st century.
What President Macron said
Macron’s update of France’s nuclear doctrine was delivered on 2 March 2026 at the Île Longue submarine base. In his speech, the president announced an increase in the number of warheads and at the same time refused to continue disclosing the size of the arsenal: “To prevent speculation, we will no longer publish numerical data on our nuclear arsenal.” This opacity is not a weakness but a deliberate part of the strategy – what French doctrine calls “strategic ambivalence”. The adversary should have to factor in uncertainty, not a precise inventory. Macron put it bluntly: “To be free, we must be feared; for others to fear us, we must be powerful!”
Equally important was what the president rejected: “We will not share the final decision, the planning process or the execution of a nuclear strike.” In both France and the United States, the decision to use nuclear weapons rests exclusively with the head of state. The structural difference lies elsewhere. The US doctrine physically deploys nuclear weapons on the territory of allies and, within NATO, shares the planning of their potential use. France does not participate in such arrangements, and Macron explicitly refused to offer any guarantee in the legal sense. A formulation that would be too rigid, so the logic goes, would lower the nuclear threshold and reduce the adversary’s uncertainty.
The key concept of the speech was “forward deterrence”: the temporary deployment of elements of France’s strategic air forces on allied territory and their integration into French exercises. The addressees of this offer were more specific this time than in previous years: Germany, Poland, the Netherlands, Belgium, Greece, Sweden and Denmark. The European dimension of French vital interests could thus cease to be a mere rhetorical flourish.
The hardware of French nuclear deterrence
During the Cold War, France built a full nuclear triad. It grew out of distrust toward shared US nuclear capabilities within NATO and the idea of French strategic autonomy. It consisted of aircraft capable of carrying nuclear weapons, submarines equipped with ballistic missiles and land‑based missile forces deployed on the Plateau d’Albion. Given their range, those land‑based missiles were primarily targeted at the Soviet Union. After roughly twenty‑five years, President Jacques Chirac abolished the ground‑based component and its missiles. This step was partly motivated by cost‑saving, but it was also a logical consequence of the post‑Cold‑War situation in which the Soviet Union no longer posed an immediate threat.
Today, the French nuclear arsenal still ranks roughly fourth in the world. The United States and Russia possess many times more warheads; China has a complete triad and its arsenal is growing rapidly. France, by contrast, relies on the principle of stricte suffisance– minimal but sufficient deterrence: it does not seek numerical parity but the ability to inflict unacceptable damage on an adversary. Publicly available estimates long worked with a figure of around 290 warheads, i.e. fewer than 300 weapons, but since Macron’s announcement on 2 March 2026 France no longer discloses the exact size of its arsenal.
French deterrence rests on a much smaller but still credible force structure: four Triomphant‑class submarines, each carrying 16 M51 ballistic missiles, and an air‑delivered component based on Rafale aircraft armed with ASMP‑A missiles. The M51 missiles are designed to carry MIRVs – multiple independently targetable re‑entry vehicles. The older version was reported to carry up to six warheads per missile, but France does not disclose the exact configuration of the newer variants.
The main role of nuclear weapons is not symmetry in numbers but deterrence. The paradox of deterrence is that its goal is to persuade an adversary not to take a given action. We can never be certain that deterrence is actually working, because an opponent may refrain from attack for reasons other than our credible deterrent. The failure of deterrence, by contrast, becomes obvious immediately.
For French taxpayers, the price of nuclear deterrence is roughly 7.4 billion euros per year – slightly more than the entire annual budget of the Czech Ministry of Defence.
Updating the “software” of French nuclear doctrine
The update of the “software” of French nuclear deterrence is what puts otherwise dormant hardware into motion: the key moment is the president’s speech. To a certain extent, every such speech is also political theatre: Île Longue, a modern submarine base in Brittany, and the sound of the Marseillaise create a stage on which the central role of the president in the strategic thinking of the Fifth Republic is reaffirmed. Macron’s 2 March 2026 speech confirmed this logic once again: in the French system it is the head of state who is the main carrier of doctrinal change and the personal guarantor of the country’s nuclear policy. That is why the Fifth Republic is sometimes called a “nuclear monarchy” – except that in this monarchy the sovereign is elected every five years.
Without being embedded in a network of relations among nuclear and non‑nuclear powers, the system cannot function; its purpose is deterrence, and the adversary we are trying to deter must know about the consequences of his actions – something Stanley Kubrick illustrated brilliantly in his film Dr. Strangelove when he has a Soviet general explain deterrence to the US president. The Soviet “Doomsday Machine” in the film is fully automatic: once the central computer and its sensors detect a nuclear attack on the USSR, the system ensures retaliation without human intervention – fully automatic and, above all, unavoidable, destroying not just the attacker but the entire planet. Automacity and inevitability are easy to grasp and therefore strongly dissuasive. But the world needs to know that such a weapon exists – if it is secret, it does not work. The president’s speech is, above all, a way of signalling nuclear doctrine to the world and to potential adversaries.
I myself had the opportunity to visit not only Île Longue but, as an ambassador, to spend a full day on board one of these submarines. Walking between the launch tubes in the cramped interior of a nuclear submarine, one cannot escape the thought that these boats could be the last islands of humanity on the planet, with a single remaining task: to fire more nuclear weapons. Even a single strategic submarine armed with ballistic missiles represents a destructive force many times greater than that unleashed by conventional bombing in the Second World War. Millennials and Generation Z experience anxiety over climate change. Baby boomers and part of Generation X – the cohort to which I belong – grew up fearing nuclear apocalypse and nuclear winter. Unlike much of Europe, France has not lost its nuclear culture. Among the launch tubes in the confined space of a submarine, apocalypse feels uncomfortably close.
The French president is commander‑in‑chief of the armed forces and bears sole responsibility for the decision to use nuclear weapons; this centralisation is one of the hallmarks of French doctrine. Public sources also refer to the SYDEREC system as a backup means of communication for the highest state leadership. One of the first tasks of a British prime minister is to write a “letter of last resort” – instructions for the captains of strategic submarines in case the British command is destroyed. The US and Russian presidents have even more robust systems of nuclear authority. Experts often discuss the notion that Russia inherited an automatic retaliatory system known as “Perimeter”, or the “Dead Hand”.
In presidential speeches, one idea appears with increasing frequency and can be summarised simply: French nuclear weapons exist to protect the vital interests of France – and these vital interests have a European dimension. The first half of this formulation deliberately leaves adversaries uncertain as to what exactly counts as a French vital interest – this is strategic ambivalence. Macron put it quite openly at Île Longue: French deterrence protects the nation’s vital interests, whose European dimension is, in his view, now obvious.
For France, nuclear weapons – together with overseas territories and bases, especially in the Pacific – are attributes of real power and instruments for exercising that power in contemporary geopolitics. French strategic thinking – despite current setbacks in Africa and the limits of French policy in Europe – has few parallels on the continent in its realism and existential urgency.
The main, indisputable advantage of the French offer is therefore the chance, through consultations, to share in the French strategic culture and to understand – from the perspective of non‑nuclear states or countries hosting foreign nuclear weapons – the real strategic dimension of decisions about nuclear deterrence. I have taken part in many classified exercises, consultations and seminars on this topic, and I have no doubt that nuclear weapons will remain the backbone of global security architecture in the 21st century. We should take the French offer deadly seriously – just as we should value highly the only real insight into this field that the NATO Nuclear Planning Group (NPG) provides. The NPG was established in December 1966 and remains the Alliance’s main consultative forum for nuclear matters.
The new version of the French “nuclear software” includes several updated features. The principle of minimal but sufficient deterrence – suffisance – will be strengthened beyond the 300‑warhead threshold, while France’s commitment to publish the exact number of warheads is ending. The adversary is supposed to calculate his potential losses as unacceptable and refrain from the intended action. At Île Longue, Macron announced both an increase in the arsenal and an end to precise public numbers; older open‑source estimates used the figure of around 290 warheads. The update is therefore primarily intended to reinforce the adversary’s belief that the French arsenal is sufficient for deterrence and that France is ready to adjust it in line with evolving threats.
The decision to use nuclear weapons will always rest solely with the French president, and only he will judge what reasons would justify such a step. The sentence that French nuclear weapons protect the vital interests of France – and that these interests have a European dimension – is meant to hint at the kind of reasons that might be decisive. The first part of the phrase leaves it to France’s adversaries to imagine what exactly those vital interests are – again, strategic ambivalence. The second part leaves it to European states to assess what the European dimension of those interests means and to what extent it helps build Europe’s credibility at a time when that credibility is desperately needed.
A particularly interesting feature of the updated doctrine is the concept of a nuclear warning shot – avertissement nucléaire. This denotes a unique, one‑off and non‑repeatable use of a nuclear weapon outside the context of strategic deterrence: a strike against the adversary’s most sensitive targets intended to cause unacceptable losses. In practice, this means rather tactical use of a nuclear weapon aimed at deterring further escalation. In the hypothetical case of a nuclear explosion outside populated areas – at sea or in space – such a step would place France, or any other state resorting to a warning shot, in a highly credible and advantageous position: there would be no doubt about its capabilities and willingness to use them, while casualties would be minimal. And if this were the first use of nuclear weapons since 1945, it would be a truly powerful tool of deterrence.
A particularly interesting feature of the updated doctrine is the concept of a nuclear warning shot – avertissement nucléaire. This denotes a unique, one‑off and non‑repeatable use of a nuclear weapon outside the context of strategic deterrence: a strike against the adversary’s most sensitive targets intended to cause unacceptable losses. In practice, this means rather tactical use of a nuclear weapon aimed at deterring further escalation. In the hypothetical case of a nuclear explosion outside populated areas – at sea or in space – such a step would place France, or any other state resorting to a warning shot, in a highly credible and advantageous position: there would be no doubt about its capabilities and willingness to use them, while casualties would be minimal. And if this were the first use of nuclear weapons since 1945, it would be a truly powerful tool of deterrence.
Coexistence of nuclear NATO and France’s extended nuclear doctrine
As long as nuclear weapons exist, NATO will remain a nuclear alliance. According to public estimates, around one hundred US nuclear warheads are deployed on the territory of the Netherlands, Belgium, Italy, Germany and Turkey. The NATO Nuclear Planning Group will celebrate its 60th anniversary this year. The system encompasses consultations, participation in exercises and, above all, the ability to shape the Alliance’s overall nuclear posture together – levels of readiness, signalling and deterrent posture. It offers everything France is now offering selectively to a few European states – but it is available to all allies except France, which has chosen not to participate. For Gaullist France, the NPG was always too constraining, and although Paris returned to NATO’s integrated military command in 2009 under President Sarkozy, it did not re‑join the Nuclear Planning Group. One key difference between the two systems is the level of sharing: under NATO arrangements, US nuclear weapons (B61 gravity bombs) are permanently stationed in four EU countries and in Turkey.
As long as nuclear weapons exist, NATO will remain a nuclear alliance. According to public estimates, around one hundred US nuclear warheads are deployed on the territory of the Netherlands, Belgium, Italy, Germany and Turkey. The NATO Nuclear Planning Group will celebrate its 60th anniversary this year. The system encompasses consultations, participation in exercises and, above all, the ability to shape the Alliance’s overall nuclear posture together – levels of readiness, signalling and deterrent posture. It offers everything France is now offering selectively to a few European states – but it is available to all allies except France, which has chosen not to participate. For Gaullist France, the NPG was always too constraining, and although Paris returned to NATO’s integrated military command in 2009 under President Sarkozy, it did not re‑join the Nuclear Planning Group. One key difference between the two systems is the level of sharing: under NATO arrangements, US nuclear weapons (B61 gravity bombs) are permanently stationed in four EU countries and in Turkey.
France is not preparing to enter a great‑power arms race – nor would that make economic sense. Nor can it expect, however, that first‑tier nuclear powers will treat it as an equal. Moscow recently made this clear when envoy Emmanuel Bonne, tasked according to Le Mondewith reopening a Macron–Putin channel, returned home empty‑handed. Russia respects strength and does not view European countries as equal partners. Diplomatically, it focuses on talks with the United States and its partnership with China. This is a sober reminder of the limits of French – and, by extension, European – strategic autonomy.
The NATO system of nuclear consultations has existed for six decades but has long attracted limited political attention. After the end of the Cold War, it receded into the background, and the West correctly maintained maximum restraint in its nuclear communication. That remains wise today: there is no need to mirror Russia’s nuclear rhetoric. Restraint and seriousness are more credible than hysterical threats. The NATO system will coexist with the new French initiative; it is not meant to replace it and cannot do so. NATO remains a nuclear alliance with global weight, and the US nuclear umbrella is a key part of the transatlantic bargain. At the same time, it is increasingly obvious that European thinking no longer perceives US guarantees as automatic but as politically conditioned – including by our own economic and military performance. Washington is making ever clearer that it has little interest in indecisive, weakening allies. Europe’s reluctance to contribute militarily to securing the Strait of Hormuz has only reinforced American scepticism.
Sixty years of NATO guarantees and a renaissance of the European nuclear debate
It is good that the French offer has been put on the table, and it is good that it will force us to talk more about nuclear weapons in Europe. But one simple question must be posed: are we going to trade American guarantees, which have worked for six decades, for a new French promise? That would risk being a tragic misunderstanding.
Nuclear weapons are not a topic for wishful thinking. I welcome the fact that France cares about Europe’s fate and that French taxpayers are keeping the last truly strategic asset on the European continent alive at a cost of roughly 13% of the defence budget. Europe needs a serious debate about nuclear weapons and its own security. The question of whether the United States will remain the ultimate guarantor of Europe’s nuclear and conventional security indefinitely has already been answered in effect: it will not. In the conventional realm, we will have to take care of ourselves. In return, the US offers to continue its nuclear guarantees – but only at the price of significant effort on our side. We should also be honest: the primary concern of this and every other American president will always be the safety of US citizens, not the safety of everyone.
French nuclear hardware and software function similarly: they are an effective insurance policy for the sovereignty of France and its citizens. Their geographic proximity and the closeness of our interests, however, make this system an attractive basis for further development and eventual extension of consultations towards future guarantees that would complement those of NATO. At this moment, though, an extension of French nuclear guarantees to other European states is not on the table.
The French offer is also an invitation to debate the greatest threat humanity has created – and, at the same time, the only truly convincing reason why the world has not yet plunged into the flames of a third world war.
Nuclear technology and its peaceful use are also central to the shift away from fossil fuels towards cleaner energy sources, and France has long built its energy strategy on nuclear power. Nuclear currently accounts for roughly two‑thirds of France’s electricity generation, not eighty per cent. As I write these lines, fuel prices are rising and Europe has few tools to change that on its own. The same holds in the field of arms racing between the US, Russia and China. It is naïve to think that nuclear weapons will not remain the backbone of global security. And it is equally naïve to believe that Europe, without NATO, could be a world‑class player.
Europe’s problem is not NATO, nor its dependence on the United States in energy, defence and advanced technologies. Europe’s problem is its long‑term refusal to take reality seriously. We need not only allies such as the United States and the United Kingdom, but also strong, confident military capabilities – and among EU states, France has built the most. We need confidence, economic growth and allies. What we do not need is the comforting illusion that we can cope entirely on our own.
Francie si v těchto dnech připomíná výročí svého prvního jaderného testu. Na území dnešního Alžírska nechal prezident Charles de Gaulle odpálit jadernou nálož o síle přibližně 70 kilotun a Francie se tak stala čtvrtou jadernou mocností světa. Francie provedla více než 200 jaderných testů, z toho více než padesát atmosférických. V testování pokračovala tak dlouho, až proti němu globální ekologičtí aktivisté začali protestovat flotilou lodí ve Francouzské Polynésii. Jejich loď Rainbow Warrior však tvrdě narazila na francouzských vitálních zájmů a v roce 1985 ji v aucklandském přístavu potopili agenti francouzské tajné služby.
Připomínám to proto, že každá velmoc — i ta menší — reaguje na ohrožení svých vitálních zájmů tvrdě a s omezenou ochotou respektovat hranice, suverenitu jiných států či politické náklady, někdy i za cenu civilních obětí. To platí zvlášť tehdy, jde-li o jaderné zbraně. Stejnou logiku sledujeme i dnes: Spojené státy spolu s Izraelem útočí na Írán s cílem zabránit mu v získání jaderné zbraně a v rozvoji balistického raketového programu. Pro Izrael jde o jednu z nejvyšších bezpečnostních priorit v regionu a USA sledují nejen své regionální zájmy na Blízkém východě, ale i globální zájem na neproliferaci jaderných a raketových technologií; zároveň tím demonstrují svou akceschopnost vůči Číně i ruskou neakceschopnost.
Svět je plný paradoxních spojenectví: byla to právě Francie, kdo Izraeli pomáhal na cestě k jaderné kapacitě, kterou Izrael dodnes oficiálně nepotvrzuje. Francie tedy opakovaně prokázala, že umí jednat unilaterálně, tvrdě hájit vlastní zájmy a v krajním případě pomoci strategickému partnerovi i v tak citlivé oblasti, jakou je jaderné odstrašení. Měli bychom tedy zpozornět a zahájit s plnou vážností celoevropskou debatu o tom, co dnes může a nemůže znamenat francouzský jaderný deštník pro Evropu. Tak jednoduché to však není. Francouzská nabídka je cenná alespoň v tom, že může změnit evropské uvažování o obraně, odstrašení a odolnosti ve 21. století.
Co řekl prezident Macron
Macronova aktualizace jaderné doktríny zazněla 2. března 2026 v katedrále ponorkové základny Île Longue. Prezident zde oznámil zvýšení počtu hlavic a zároveň odmítl nadále zveřejňovat velikost arzenálu: „abychom zamezili spekulacím, nebudeme už zveřejňovat číslené údaje o našem jaderném arsenálu”. Tato neprůhlednost není slabostí, ale záměrnou součástí strategie, tedy toho, čemu francouzská doktrína říká strategická ambivalence. Protivník má kalkulovat s nejistotou, nikoli s přesným inventářem. Macron to vyjádřil lapidárně: „abychom byli svobodní, musíme být obávaní, aby se nás ostatní obávali, musíme být mocní!”
Stejně důležité je i to, co prezident odmítl:„Nebudeme sdílet, finální rozhodnutí, planovací proces, ani provedení…jaderného úderu.“ Rozhodnutí o použití jaderných zbraní leží v obou případech výhradně na hlavě státu — v Paříži i ve Washingtonu. Strukturální rozdíl je jinde. Americká doktrína fyzicky rozmísťuje jaderné zbraně na území spojenců a v rámci NATO sdílí plánování jejich případného nasazení. Francie se na takovém uspořádání nepodílí a Macron výslovně odmítl, že by Francie nabízela záruku v právním slova smyslu. Příliš pevná formulace by podle této logiky snižovala jaderný práh a omezovala nejistotu protivníka.
Klíčovým pojmem projevu bylo „forward deterrence“, tedy předsunuté odstrašení, jehož podstatou je dočasné rozmístění prvků francouzských strategických vzdušných sil na území spojenců a jejich zapojení do francouzských cvičení. Adresáti této nabídky byli tentokrát konkrétnější než dříve: Německo, Polsko, Nizozemsko, Belgie, Řecko, Švédsko a Dánsko. Evropská dimenze francouzských vitálních zájmů by tak mohla přestat být pouhou rétorickou figurou.
Hardware francouzského jaderného odstrašení
Francie vybudovala během studené války kompletní jadernou triádu. Zrodila se z nedůvěry ve sdílené americké jaderné kapacity v rámci NATO a z ideje francouzské strategické autonomie. Tvořila ji letadla schopná nést jaderné zbraně, ponorky vybavené balistickými střelami a pozemní raketové síly rozmístěné v lokalitě Plateau d’Albion. Vzhledem k dostřelu těchto raket byl jejich hlavním cílem Sovětský svaz. Po přibližně pětadvaceti letech prezident Jacques Chirac tuto pozemní složku i s raketami zrušil. Šlo o krok motivovaný úsporami, ale i logickým vyústěním situace po konci studené války, kdy Sovětský svaz přestal představovat bezprostřední hrozbu.
Dnes se francouzský jaderný arzenál stále pohybuje zhruba na čtvrtém místě na světě. Spojené státy a Rusko disponují mnohonásobně větším počtem hlavic, Čína má kompletní triádu a její arzenál rychle roste. Francie naproti tomu staví na principu stricte suffisance, tedy minimálního, ale dostatečného odstrašení: nejde jí o početní paritu, nýbrž o schopnost způsobit protivníkovi neakceptovatelné škody. Veřejně známé odhady dlouho pracovaly s číslem kolem 290 hlavic, respektive méně než 300 zbraní, ale po Macronově oznámení z 2. března 2026 už Francie přesnou velikost arzenálu nezveřejňuje.
Její odstrašení je vystavěno na výrazně menší, ale stále kredibilní struktuře: na čtyřech ponorkách třídy Triomphant, z nichž každá nese 16 balistických raket M51, a na letecké složce tvořené letouny Rafale se střelami ASMP-A. Rakety M51 jsou navíc konstruovány pro nesení MIRV, tedy více samostatně naváděných hlavic; u starší verze se uvádělo až šest hlavic na raketu, u novějších verzí však Francie přesnou konfiguraci nezveřejňuje.
Hlavní úlohou jaderných zbraní však není symetrie počtů, nýbrž odstrašení. Problém odstrašení spočívá v tom, že jeho cílem je přimět protivníka, aby se zdržel určitého jednání. Nikdy nemáme jistotu, že odstrašení skutečně funguje, protože oponent může od útoku upustit i z jiných důvodů než v důsledku našeho důvěryhodného odstrašení. Selhání odstrašení je naopak zřejmé okamžitě.
Cena za jaderné odstrašení pro francouzské daňové poplatníky činí přibližně 7,4 miliardy eur ročně, tedy o něco více, než je celý rozpočet Ministerstva obrany České republiky.
Nový software francouzské jaderné doktríny
Aktualizace „softwaru“ francouzského jaderného odstrašení uvádí jinak zcela „mrtvý“ hardware do provozu; skutečným momentem této aktualizace je projev prezidenta republiky. Do určité míry jde vždy i o politické divadlo: Île Longue, moderní ponorková základna v Bretani, i zvuk Marseillaisy vytvářejí kulisy, v nichž se potvrzuje ústřední role prezidenta ve strategickém myšlení Páté republiky. Macronův projev z 2. března 2026 tuto logiku znovu potvrdil: ve francouzském systému je právě hlava státu hlavním nositelem doktrinální změny a osobním garantem jaderné politiky státu.Proto se Páté republice přezdívá “Jaderná monarchie”, ale v monarchii nevolíme nového monarchu každých 5 let.
Bez připojení do sítě vztahů jaderných i nejaderných mocností nemůže tento systém fungovat, protože jeho funkcí je odstrašení a protivník, kterého odstrašujeme, musí o následcích svého konání především vědět — jak to geniálně ukázal Stanley Kubrick ve filmu Dr. Strangelove, když vysvětluje americkému prezidentovi podstatu odstrašení. Sovětská „zbraň posledního soudu“ je zde plně automatická: jakmile centrální počítač a připojené senzory detekují jaderný útok na SSSR, systém zajistí odvetu bez lidského zásahu — plně automaticky a především neodvratně, takže zničí nejen protivníka, ale celou planetu. Automatičnost a neodvratnost reakce je snadné pochopit, a proto potenciálního útočníka tak silně odrazuje. Musí však o existenci této zbraně vědět — utajená nefunguje. Projev prezidenta je především signalizací jaderné doktríny světu a potenciálním protivníkům.
Sám jsem měl možnost navštívit nejen základnu Île Longue, ale jako velvyslanec strávit celý den i na palubě jedné z těchto ponorek. Když člověk prochází mezi odpalovacími tubusy ve stísněném prostředí jaderné ponorky, nemůže se ubránit představě, že tyto lodě mohou být posledním ostrovem lidství na této planetě a jejich jediným úkolem bude odpálit další jaderné zbraně. I jediná strategická ponorka vybavená balistickými střelami představuje ničivou sílu řádu, který mnohonásobně přesahuje destrukci způsobenou konvenčním bombardováním druhé světové války. Mileniálové a generace Z prožívají úzkost z klimatické změny. Boomers a část generace X, jejímž představitelem jsem i já, vyrůstali ve strachu z jaderné apokalypsy a nukleární zimy. na rozdíl od velké části Evropy jadernou kulturu neztratila. Mezi odpalovacími zařízeními ve stísněném prostředí jaderné ponorky je apokalypsa nepříjemně blízko.
Francie na rozdíl od velké části Evropy jadernou kulturu neztratila. Francouzský prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil a nese výlučnou odpovědnost za rozhodnutí o použití jaderných zbraní; právě tato centralizace rozhodnutí je jedním z charakteristických rysů francouzské doktríny. Ve veřejně dostupných francouzských materiálech se zároveň objevuje i zmínka o systému SYDEREC jako záložním prostředku komunikace pro nejvyšší státní vedení. Jedním z prvních úkolů britského premiéra je napsat takzvaný letter of last resort, tedy instrukce pro kapitány strategických ponorek pro případ zničení britského velení. Ještě robustnější systémy jaderné autority mají američtí a ruští prezidenti a v odborné komunitě se diskutuje, že Rusko zdědilo systém automatické odplaty zvaný Perimetr, nebo “Dead hand”.
V projevech prezidenta se navíc stále častěji objevuje myšlenka, kterou lze shrnout jednoduše: francouzské jaderné zbraně existují k ochraně vitálních zájmů Francie — a tyto vitální zájmy mají evropskou dimenzi. První část této formulace záměrně ponechává protivníkům prostor k nejistotě, co přesně mezi francouzské vitální zájmy patří — právě tomu se říká strategická ambivalence. Macron to v Île Longue řekl velmi otevřeně: francouzské odstrašení chrání vitální zájmy národa, jejichž evropská dimenze je dnes podle něj zjevná.
Pro Francii jsou jaderné zbraně spolu s držbami a základnami, zejména v Tichomoří, atributy reálné moci a zároveň nástroji k jejímu uplatňování v současné geopolitice. Francouzské strategické myšlení — i přes současné neúspěchy Francie v Africe a limity její evropské politiky — nemá ve svém realismu a existenciální naléhavosti v Evropě mnoho obdob.
Hlavní a nezpochybnitelnou výhodou francouzské nabídky je proto možnost podílet se prostřednictvím konzultací na francouzské strategické kultuře a pochopit — z pohledu nejaderných mocností či zemí, které hostí cizí jaderné zbraně — jaká je skutečná strategická dimenze rozhodování o jaderném odstrašení. Osobně jsem se zúčastnil mnoha utajovaných cvičení, konzultací a seminářů na toto téma a nemám pochyb o tom, že jaderné zbraně budou i ve 21. století páteří globální bezpečnostní architektury. Proto bychom měli brát francouzskou nabídku smrtelně vážně — stejně jako jediný reálný vhled do této oblasti, který nám poskytuje Skupina pro jaderné plánování NATO (NPG), na jejíchž jednáních jsem Českou republiku pravidelně zastupoval. NPG byla založena v prosinci 1966 a zůstává hlavním konzultačním fórem Aliance pro jaderné otázky.
Nová verze francouzského „jaderného softwaru“ má několik aktualizovaných funkcionalit. Princip minimálního, ale dostatečného odstrašení — suffisance — bude do budoucna posílen nad hranici 300 hlavic, zatímco francouzský závazek ke zveřejňování přesného počtu hlavic končí. Protivník má kalkulovat své potenciální ztráty jako neakceptovatelné a od zamýšleného jednání upustit. Macron v Île Longue oznámil jak navýšení arzenálu, tak konec zveřejňování přesných čísel; starší veřejné odhady přitom pracovaly s hodnotou kolem 290 hlavic. Aktualizace má proto především posílit přesvědčení protivníka, že francouzský arzenál je pro účely odstrašení dostatečný a že Francie je připravena jej dále přizpůsobovat vývoji hrozeb.
Rozhodnutí o použití jaderných zbraní bude vždy pouze na francouzském prezidentovi a jen on posoudí důvody, které by takový krok ospravedlnily. K naznačení toho, jaké důvody mohou být rozhodující, slouží právě prezidentova věta, že francouzské jaderné zbraně chrání vitální zájmy Francie a tyto vitální zájmy mají evropskou dimenzi. První část této formulace záměrně ponechává na protivnících Francie, aby si sami představili, co přesně francouzské vitální zájmy jsou — tomu se říká strategická ambivalence. Druhá část nechává na evropských zemích, aby samy posoudily, co znamená evropská dimenze těchto zájmů a nakolik jim pomáhá budovat evropskou kredibilitu v době, kdy ji Evropa zoufale potřebuje.
Strategicky zajímavou součástí balíku funkcionalit je jaderný varovný výstřel – “avertissement nucléaire”. Jde o unikátní, jednorázové a neopakovatelné použití jaderné zbraně mimo strategické odstrašení, které má za cíl úderem na nejcitlivější cíle protivníka se záměrem způsobit neakceptovatelné ztráty. Jde naopak o spíše taktické použití jaderné zbraně s cílem odradit protivníka od další eskalace. V případě teoretické možnosti použití jaderné zbraně mimo obydlené oblasti, například na moři, nebo ve vesmíru, se jedná o krok, který staví Francii, nebo jinou zemi, která podobný varovný výstřel uskuteční, do velice kredibilní a výhodné pozice vůči všem protivníkům. O jejích schopnostech a vůli je použít není pochyb, ale ztráty jsou minimální.Bude-li se jednat o první použití jaderných zbraní od roku 1945, bude to skutečně účinný nástroj pro odstrašení.
Základem je stále výlučná suverenita Francia a jejího prezidenta u všech rozhodovacích procesů ohledné použití jaderných zbraní, jaderného plánování a definice národního zájmu Francie, který ospravedlňuje jejich užití. Nic z toho nebude se spojenci sdíleno. Francouzská nabídka budoucím partnerům zahrnuje politické konzultace, společnou analýzu hrozeb a konvenční participaci nejaderných spojenců na francouzských jaderných cvičeních.
Koexistence jaderného NATO s francouzskou rozšířenou jadernou doktrínou
Dokud budou existovat jaderné zbraně, bude NATO jadernou aliancí. Počet hlavic rozmístěných na území Nizozemska, Belgie, Itálie, Německa a Turecka se pohybuje podle veřejných odhadů kolem stovky. Skupina pro jaderné plánování NATO bude letos slavit 60 let od svého založení. Systém zahrnuje konzultace, účast na cvičeních a především možnost společně upravovat alianční jaderné nastavení, tedy úroveň připravenosti, signalizace a celkového odstrašujícího postoje NATO. Nabídka obsahuje, všechno to co Francie exkluzivně nabízí výběru evropských zemí, ale je tu pro všechny spojence, mimo Francii, která se sama rozhodla se na práci skupiny nepodílet. Pro Gaullistickou Francii byla představa Skupiny pro jaderné plánování příliš svazující a i když se francie za prezidenta Sarkozyho v roce 2009 vrátila do vojenských struktur NATO, které v 60. letech opustila, nedošlo k obnovení zapojení Francie do Skupiny pro jaderné plánování NATO. Nabídka se od francouzské liší v úrovní sdílení, protože trvale dislokuje jaderné zbraně USA (gravitační bomby B61) na území 4 zemí EU a do Turecka.
Teprve celkový jaderný arzenál Spojených států, čítající podle veřejných odhadů více než pět tisíc hlavic, dává NATO skutečnou vstupenku do velmocenského soupeření 21. století. Spojené státy nikdy neopustily plnou jadernou triádu a vedle strategických bombardérů a mezikontinentálních balistických raket mají k dispozici také 14 strategických ponorek s balistickými raketami třídy Ohio, kterou budou v plném počtu nahrazené třídou Colombia. Čína zároveň rychle rozšiřuje a modernizuje svůj arzenál a zjevně usiluje o postavení srovnatelné se dvěma největšími jadernými mocnostmi. Indie bude dál vyvažovat svého regionálního rivala Pákistán a ten se bude i nadále opírat o čínskou podporu. Izrael a Spojené státy se budou snažit zabránit Íránu v získání jaderné zbraně a Severní Korea bude pravděpodobně dál přežívat jako jeden z nejizolovanějších režimů světa i díky jadernému programu a balistickým raketám.
Francie se nechystá vstoupit do velmocenského závodu ve zbrojení — a nedávalo by to ani ekonomický smysl. Zároveň však Francie nemůže očekávat, že s ní jaderné velmoci prvního řádu budou zacházet jako se sobě rovnou. Moskva to dala nedávno jasně najevo, když francouzského vyjednavače Emmanuela Bonnea, který měl podle LeMonde za úkol obnovit jednání Macron Putin domů s prázdnou. Rusko rozumí síle a evropské země jako rovnocenné partnery nebere vážně. Diplomaticky se soustředí na jednání s USA a spojenectví s Čínou. To je střízlivé připomenutí limitů francouzské a potažmo evropské strategické autonomie.
Systém jaderných konzultací NATO existuje už šest desetiletí, ale větší politické pozornosti se mu dlouho nedostávalo. Po konci studené války ustoupil do pozadí a Západ navíc správně zachovával v jaderné komunikaci maximální střídmost. To je rozumné i dnes: ruskou jadernou rétoriku není třeba zrcadlit. Zdrženlivost a serióznost působí věrohodněji než hysterické výhrůžky. Tento systém bude koexistovat s novým francouzským návrhem, který jej nemá a ani nemůže nahradit. NATO zůstává jadernou aliancí s globální váhou a americký jaderný deštník je nadále klíčovou součástí transatlantické dohody. Je však stále zřejmější, že americké garance už nejsou v evropském myšlení vnímány jako automatické, nýbrž jako politicky podmíněné i naším vlastním ekonomickým a vojenským výkonem. Spojené státy dávají stále jasněji najevo, že o nerozhodné a slábnoucí spojence nemají zájem; evropská neochota vojensky se podílet na zajištění Hormuzského průlivu tuto americkou skepsi jen posiluje.
Šedesát let jaderných záruk NATO a renesance evropského jaderného diskurzu
Je dobře, že francouzská nabídka zazněla, a je dobře, že díky ní budeme o jaderných zbraních v Evropě více hovořit. Lze však položit jednoduchou otázku: vyměníme americké záruky, které fungují už šest desetiletí, za nový francouzský slib? To by mohlo být tragické nedorozumění. Jaderné zbraně jsou vážné téma. Jsem rád, že Francii není lhostejný osud Evropy a že francouzští daňoví poplatníci udržují za cenu nákladů, které se dnes pohybují kolem 13 % obranného rozpočtu, poslední skutečně strategický prvek na evropském kontinentu při životě. Evropa potřebuje seriózní debatu o jaderných zbraních a vlastní bezpečnosti a otázka, zda budou Spojené státy donekonečna strategickým garantem evropské jaderné i konvenční bezpečnosti, je už v podstatě zodpovězena. Nebudou. V konvenční rovině si musíme pomoci sami a výměnou za to nám Spojené státy nabízejí pokračování svých jaderných závazků, ovšem za cenu značných vlastních nákladů. Přiznejme si však, že hlavním zájmem tohoto i jiných amerických prezidentů bude vždy především bezpečnost amerických občanů, nikoli bezpečnost všech.
Francouzský jaderný hardware i software fungují obdobně: jsou účinnou pojistkou suverenity této země a jejích obyvatel. Jejich geografická blízkost i blízkost společných zájmů však činí z tohoto systému atraktivní základ pro další rozvoj a případné rozšiřování konzultací směrem k budoucím zárukám, které by byly komplementární vůči zárukám NATO. V tuto chvíli však rozšíření francouzských garancí na ostatní evropské země na stole není. Francouzská nabídka je zároveň pozvánkou k debatě o největší hrozbě, kterou lidstvo samo vytvořilo, a zároveň o jediném skutečně přesvědčivém důvodu, proč svět dosud neupadl do plamenů třetí světové války.
Jaderná technologie a její mírové využití jsou přitom důležité i pro přechod od fosilních paliv k čistším zdrojům energie a Francie na jaderné energetice dlouhodobě staví. Podíl jádra na výrobě elektřiny ve Francii se dnes pohybuje přibližně kolem dvou třetin, nikoli osmdesáti procent. Během psaní tohoto článku rostou ceny pohonných hmot a Evropa nemá mnoho možností, jak s tím sama něco udělat. Podobně je tomu i v oblasti závodů ve zbrojení mezi Spojenými státy, Ruskem a Čínou. Je naivní si myslet, že páteří světové bezpečnosti nebudou jaderné zbraně. A stejně naivní je domnívat se, že Evropa bez NATO bude hráčem světové úrovně.
Problém Evropy není NATO ani závislost na Spojených státech v energetice, obraně a vyspělých technologiích. Problémem Evropy je spíše dlouhodobé ignorování reality. Potřebujeme nejen spojence, jako jsou Spojené státy a Velká Británie, ale také silné a sebevědomé vojenské schopnosti, které v Evropské unii ze všech států nejvíce vybudovala právě Francie. Potřebujeme sebevědomí, ekonomický růst a spojence. Nepotřebujeme falešnou představu, že si poradíme sami.
Všechny moderní války začínají velkými slovy. O odstranění jaderné hrozby, o historické spravedlnosti či o záchraně trpících obyvatel. Jenže často končí mnohem prozaičtěji. Někdo otevře sklad a zjistí, že už není čím střílet.
A právě k tomu dnes směřuje matematika konfliktu mezi Íránem, Izraelem a nepřímo i Spojenými státy. Írán dobře ví, že v klasické konvenční válce by proti Izraeli a americké armádě neměl šanci. Nemá moderní letectvo, nemá globální logistiku a ani technologickou převahu. Teherán se proto rozhodl, že bude hrát jenom takovou hru, v níž má šanci na vítězství.
Umění války bylo (a stále je) jednou z nejdůležitějších historických disciplín. Ve správný čas zvolit správnou strategii, to může porazit i silnějšího nepřítele. A tak se Írán snaží změnit pravidla. Nejde mu o to válku vyhrát, ale prodražit ji protivníkovi tak, že pro něj bude neúnosná.
Hodně levných zbraní může být víc než sofistikované systémy USA a Izraele
Posledních dvacet let Írán systematicky budoval obrovský arzenál balistických střel a útočných dronů. Odhady mluví o několika tisících raketách a tisících bezpilotních letounů. Nejde o žádné technologické zázraky, ale tyto zbraně jsou relativně levné, jednoduché na výrobu a především jich může teokratický režim mít opravdu hodně.
A to je klíč k celé íránské strategii. Levný útočný dron může stát dvacet až padesát tisíc dolarů. Obranná raketa, která ho sestřelí, stojí miliony. Například interceptor systému Patriot vyjde zhruba na čtyři miliony dolarů, ale raketa systému THAAD může stát i třináct milionů. Podobná asymetrie platí i u balistických střel: íránská raketa může stát kolem několika set tisíc dolarů, zatímco její zničení stojí násobně víc.
Lstiví Íránci hrají s kartami, které drží
Každý takový souboj má proto zvláštní ekonomickou logiku: útočník utratí relativně málo, obránce mnohonásobně víc. Analytici často říkají, že Írán vede „war of cost imposition“ (válku ekonomického vyčerpání), kdy nutí protivníka pálit extrémně drahé interceptory proti relativně levným zbraním.
Izrael má jednu z nejlepších protivzdušných obran na světě: Iron Dome, David’s Sling a Arrow, jsou systémy, které dokážou zachytit velkou část přilétajících střel. Jenže znovu: každá obranná raketa něco stojí a zásoby nejsou nekonečné.
Teherán spoléhá na to, že dokáže vyrábět levné rakety a drony rychleji, než Západ dokáže vyrábět drahé interceptory.
To znamená, že několik dní intenzivní obrany může spotřebovat významnou část světových zásob. Někteří vojenští analytici proto popisují současný konflikt ne jako klasickou válku, ale jako „soutěž v salvách“ neboli kdo první vyčerpá arzenál toho druhého.
Bohužel se zdá, že přesně tohle je hra, kterou chce Írán hrát. Teherán spoléhá na to, že dokáže vyrábět levné rakety a drony rychleji, než Západ dokáže vyrábět drahé interceptory. V takové válce pak nejde o to protivníka porazit na bojišti. Stačí ho přinutit utrácet víc, než je ochoten nebo schopen dlouhodobě vydržet.
Izraelce s Američany tlačí čas
Washington a Jeruzalém tuto matematiku samozřejmě znají. Proto se jejich strategie pravděpodobně hodlá vyhnout nekonečně dlouhému opotřebovávacímu konfliktu. Ostatně experti odhadují délku konfliktu na 5 až 8 týdnů.
A co tedy USA a Izrael chtějí? Jedním z klíčových cílů je zničit íránskou výrobní infrastrukturu, tedy továrny na rakety, sklady, výzkumná centra a odpalovací zařízení. Raketa bez odpalovače je jen kus kovu. A země, která nedokáže vyrábět nové zbraně, slábne.
„Nutí nás k tomu Trump. Jinak bychom to nedělali,‘ tvrdí Saudská Arábie.
Druhou sázkou je ekonomický tlak. Íránská ekonomika je dlouhodobě oslabená sankcemi, strukturálními problémy a tak každý měsíc konfliktu znamená další tlak na státní rozpočet i domácí stabilitu režimu.
Třetí (a možná nejdůležitější) je sázka na čas a průmyslovou kapacitu. Spojené státy a jejich spojenci mají mnohonásobně větší ekonomiku, technologii i průmyslové zdroje než Írán. Pokud by konflikt trval dostatečně dlouho, Západ věří, že dokáže zvýšit výrobu zbraní a doplnit zásoby rychleji než Teherán.
Takže sečteno, podtrženo. Začátek války byl působivý, ale co dál? Režim se evidentně nehroutí, zbraně nedocházejí, morálka neklesá, revoluční gardy „nezběhly“, Kurdové se do pozemní ofenzívy proti režimu nepřidali.
Jestli se nepovedlo masivním útokem doposud změnit dynamiku konfliktu, můžeme se dostat k nejistému výsledku. K takzvanému nevítězství.
Problém tak zůstane nevyřešen, jen se otázka jaderné bomby a dalekonosných raket, které je někam donesou, odsune zase o pár měsíců nebo let do budoucnosti.
Hospodářská strategie je postavena na ekonomicky správných principech. Opírá se o růst produktivity práce, vyšší přidanou hodnotu, inovace a konkurenceschopnost. To jsou klíčové determinanty dlouhodobého růstu reálných mezd i životní úrovně.
Vývoj české ekonomiky je třeba interpretovat přesně. V období, kdy byla Česká republika nákladově levnější ekonomikou, rostla produktivita práce velmi rychle. Růst byl tažen přílivem zahraničního kapitálu, modernizací výrobních kapacit a integrací do globálních hodnotových řetězců. Šlo o typickou konvergenční fázi, kdy nižší výchozí úroveň umožňuje rychlé dohánění vyspělejších zemí. Tento model byl funkční.
Současná situace je odlišná. Česká ekonomika již není levnou výrobní základnou. Prostor pro další konvergenci prostřednictvím rozšiřování montážních kapacit je omezený. Další růst produktivity musí vycházet z vyšší technologické náročnosti, vlastního vývoje, kapitálové intenzity a kvalitnější organizace práce.
Strategie správně identifikuje dlouhodobé strukturální faktory. Jedním z nich je demografický trend stárnutí populace. Jde o systematický posun věkové struktury směrem k vyššímu podílu osob v poproduktivním věku. Výsledkem je nižší podíl ekonomicky aktivní populace a rostoucí tlak na důchodový a zdravotní systém.
Stárnutí má přímé makroekonomické důsledky. Snižuje potenciální tempo růstu, pokud nedochází ke zvýšení produktivity práce nebo ke změně struktury pracovní síly. Vyrovnat se s tím vyžaduje dvě paralelní politiky. Systematické zvyšování produktivity prostřednictvím technologií, inovací a vyšší kapitálové vybavenosti. Současně řízenou pracovní migraci ekonomicky aktivních osob s odpovídající kvalifikační strukturou, které se integrují do trhu práce i společnosti a dlouhodobě přispívají do veřejných rozpočtů.
Veřejné finance je třeba hodnotit přesně. Stabilizace veřejných financí neznamená jednorázové snížení deficitu. Stabilizace znamená udržení poměru veřejného dluhu k HDP v dlouhodobě bezpečném pásmu a zabránění jeho strukturálnímu růstu. To vyžaduje kontrolu mandatorních výdajů a realistické nastavení dlouhodobých trendů příjmů a výdajů.
Vzdělávací politika musí reagovat na demografický vývoj. Klesající počet žáků mění logiku financování systému. Relevantním ukazatelem je výdaj na žáka a kvalita výsledků, nikoli podíl výdajů na HDP. Demografický pokles vytváří prostor pro zvýšení kvality vzdělávání na jednoho studenta a efektivnější práci s lidským kapitálem.
Institucionální prostředí zůstává klíčovým faktorem. Stabilní daňový rámec, předvídatelná legislativa a efektivní správní procesy jsou podmínkou investiční aktivity. Časté změny pravidel a pomalá povolovací řízení zvyšují transakční náklady a oslabují konkurenceschopnost.
Energetická politika musí zajistit nákladovou konkurenceschopnost v porovnání s hlavními exportními trhy a současně bezpečnost dodávek. Strukturální transformace je nutná. Její provedení nesmí dlouhodobě zhoršit cenovou pozici průmyslu bez odpovídajícího růstu produktivity.
Největší slabinou strategie je absence jasné hierarchie priorit a pevné vazby mezi cíli a fiskální realitou. Transformace ekonomiky vyžaduje sekvenční postup. Stabilní dluhový rámec je předpokladem prorůstových investic. Funkční institucionální prostředí je předpokladem soukromého kapitálu. Růst produktivity je předpokladem zvládnutí demografického zpomalení. Strategie obsahuje správné směry, méně zřetelně však stanovuje, co je podmínkou a co je důsledkem.
Politický cyklus představuje další omezení. Hospodářská transformace má horizont delší než jedno volební období. Stabilita priorit je podmínkou důvěry investorů a dlouhodobých investic.
Strategie je analyticky správně ukotvená a pojmenovává podstatné problémy české ekonomiky. O jejím úspěchu rozhodne schopnost udržet veřejný dluh v bezpečném pásmu, dlouhodobě zvyšovat produktivitu práce rychleji, než roste mzdová hladina, reagovat na demografický trend kombinací vyšší efektivity a pracovní migrace a současně posilovat institucionální stabilitu. Pokud se podaří tento rámec udržet napříč volebními obdobími, může strategie představovat realistický nástroj modernizace ekonomiky. Bez této kontinuity zůstane její dopad omezený.
Všechny moderní války začínají velkými slovy. O odstranění jaderné hrozby, o historické spravedlnosti či o záchraně trpících obyvatel. Jenže často končí mnohem prozaičtěji. Někdo otevře sklad a zjistí, že už není čím střílet.
A právě k tomu dnes směřuje matematika konfliktu mezi Íránem, Izraelem a nepřímo i Spojenými státy. Írán dobře ví, že v klasické konvenční válce by proti Izraeli a americké armádě neměl šanci. Nemá moderní letectvo, nemá globální logistiku a ani technologickou převahu. Teherán se proto rozhodl, že bude hrát jenom takovou hru, v níž má šanci na vítězství.
Jak vést moderní válku
Umění války bylo (a stále je) jednou z nejdůležitějších historických disciplín. Ve správný čas zvolit správnou strategii, to může porazit i silnějšího nepřítele. A tak se Írán snaží změnit pravidla. Nejde mu o to válku vyhrát, ale prodražit ji protivníkovi tak, že pro něj bude neúnosná.
Hodně levných zbraní může být víc než sofistikované systémy USA a Izraele
Posledních dvacet let Írán systematicky budoval obrovský arzenál balistických střel a útočných dronů. Odhady mluví o několika tisících raketách a tisících bezpilotních letounů. Nejde o žádné technologické zázraky, ale tyto zbraně jsou relativně levné, jednoduché na výrobu a především jich může teokratický režim mít opravdu hodně.
A to je klíč k celé íránské strategii. Levný útočný dron může stát dvacet až padesát tisíc dolarů. Obranná raketa, která ho sestřelí, stojí miliony. Například interceptor systému Patriot vyjde zhruba na čtyři miliony dolarů, ale raketa systému THAAD může stát i třináct milionů. Podobná asymetrie platí i u balistických střel: íránská raketa může stát kolem několika set tisíc dolarů, zatímco její zničení stojí násobně víc.
Lstiví Íránci hrají s kartami, které drží
Každý takový souboj má proto zvláštní ekonomickou logiku: útočník utratí relativně málo, obránce mnohonásobně víc. Analytici často říkají, že Írán vede „war of cost imposition“ (válku ekonomického vyčerpání), kdy nutí protivníka pálit extrémně drahé interceptory proti relativně levným zbraním.
Izrael má jednu z nejlepších protivzdušných obran na světě: Iron Dome, David’s Sling a Arrow, jsou systémy, které dokážou zachytit velkou část přilétajících střel. Jenže znovu: každá obranná raketa něco stojí a zásoby nejsou nekonečné.
Teherán spoléhá na to, že dokáže vyrábět levné rakety a drony rychleji, než Západ dokáže vyrábět drahé interceptory.
To znamená, že několik dní intenzivní obrany může spotřebovat významnou část světových zásob. Někteří vojenští analytici proto popisují současný konflikt ne jako klasickou válku, ale jako „soutěž v salvách“ neboli kdo první vyčerpá arzenál toho druhého.
Bohužel se zdá, že přesně tohle je hra, kterou chce Írán hrát. Teherán spoléhá na to, že dokáže vyrábět levné rakety a drony rychleji, než Západ dokáže vyrábět drahé interceptory. V takové válce pak nejde o to protivníka porazit na bojišti. Stačí ho přinutit utrácet víc, než je ochoten nebo schopen dlouhodobě vydržet.
Izraelce s Američany tlačí čas
Washington a Jeruzalém tuto matematiku samozřejmě znají. Proto se jejich strategie pravděpodobně hodlá vyhnout nekonečně dlouhému opotřebovávacímu konfliktu. Ostatně experti odhadují délku konfliktu na 5 až 8 týdnů.
A co tedy USA a Izrael chtějí? Jedním z klíčových cílů je zničit íránskou výrobní infrastrukturu, tedy továrny na rakety, sklady, výzkumná centra a odpalovací zařízení. Raketa bez odpalovače je jen kus kovu. A země, která nedokáže vyrábět nové zbraně, slábne.
Druhou sázkou je ekonomický tlak. Íránská ekonomika je dlouhodobě oslabená sankcemi, strukturálními problémy a tak každý měsíc konfliktu znamená další tlak na státní rozpočet i domácí stabilitu režimu.
Třetí (a možná nejdůležitější) je sázka na čas a průmyslovou kapacitu. Spojené státy a jejich spojenci mají mnohonásobně větší ekonomiku, technologii i průmyslové zdroje než Írán. Pokud by konflikt trval dostatečně dlouho, Západ věří, že dokáže zvýšit výrobu zbraní a doplnit zásoby rychleji než Teherán.
Takže sečteno, podtrženo. Začátek války byl působivý, ale co dál? Režim se evidentně nehroutí, zbraně nedocházejí, morálka neklesá, revoluční gardy „nezběhly“, Kurdové se do pozemní ofenzívy proti režimu nepřidali.
Jestli se nepovedlo masivním útokem doposud změnit dynamiku konfliktu, můžeme se dostat k nejistému výsledku. K takzvanému nevítězství.
Problém tak zůstane nevyřešen, jen se otázka jaderné bomby a dalekonosných raket, které je někam donesou, odsune zase o pár měsíců nebo let do budoucnosti.
Demokracie v praxi: proč ve Sněmovně často nesedí ti, které bychom si přáli
Teorie racionální volby říká, že volíme racionálně. Anthony Downs ji popsal už v 50. letech minulého století ve své knize An Economic Theory of Democracy.
Pro mnohé je však zcela nepochopitelné, jak se ten či ona mohli rozhodnout pro tu či jinou politickou stranu. Teorie přitom v zásadě říká jednoduchou věc: volba musí dávat smysl především tomu, kdo volí. Mohu volit svou stranu, i když nemá šanci na úspěch. Mohu volit tak, abych oslabil(a) nejsilnější konkurenci. Mohu volit strategicky nebo protestně. Možností je celá řada – a všechny mohou být racionální, pokud dávají smysl konkrétnímu voliči.
Politika je plná „racionálních“ rozhodnutí, která mnohým nedávají smysl a pochopitelná jsou jen určité skupině lidí. Zároveň ale v praxi očekáváme, že zvolení zástupci budou hájit a respektovat zájmy všech.
Oblíbeným zaklínadlem se proto stává spolupráce – spojování, shoda nad tématy. Chodník přece nemá politické přesvědčení, je potřeba ho opravit. Budoucnost našich dětí nemá být ohrožena politickými neshodami. Politika je fascinující řemeslo plné malicherností i klišé. Politik má být průbojný, ale zároveň konstruktivní; má umět naslouchat, ale také tvrdě obhájit svůj názor.
Při přípravě volební strategie testujete různé koncepty, návrhy postojů a sledujete, jak na ně budou respondenti reagovat. Z mnoha výzkumů opakovaně vychází, že voliči chtějí, aby politické strany spolupracovaly, aby po volební kampani dokázaly najít shodu a začaly pracovat na konkrétní agendě. Chtějí, aby je zastupovali vzdělaní, čestní, pracovití, jazykově vybavení a principiální politici schopní hledat kompromis.
Voliči mají jasnou představu o tom, které problémy se jich dotýkají – rozhodně nejsou nečitelnou masou bez názoru.
Jedno ze základních pravidel kampaně říká: každý občan, kterého potkáte, je zajímavý a chytrý a je třeba mu naslouchat. Toto pravidlo však zdaleka ne vždy platí i po volbách. Většinová populace nerozporuje, že se mění klima. Velké většině Čechů je lhostejné, zda je manželství uzavíráno mezi osobami stejného či opačného pohlaví. Přesto se tyto postoje často neodrážejí ve složení Poslanecké sněmovny ani v rétorice politických stran.
Jedním z důvodů je, že nakonec vždy rozhoduje ekonomika nebo téma, které volič vyhodnotí jako zásadní. A klidného, konstruktivního a vzdělaného politika ve Sněmovně nahradí směs různě výrazných – či naopak nevýrazných – individualit, někdy frackovitých, jindy lépe či hůře vykonávajících svou práci. Chceme soulad, ale často volíme konflikt.
Kde se tedy stala chyba? Ve stranách, v politicích, nebo ve voličích? Vše přece tvoří jedna společná masa, čili obyvatelé České republiky.
Úspěch ve volbách neznamená, že jste lepší či horší než ostatní. Měl by především znamenat větší odpovědnost za vlastní fungování a práci pro občany, které zastupujete.
Měla by ale v tomto klimatu šanci na úspěch politická strana s hypotetickým názvem Soulad, Harmonie či Spolupráce? V některých aspektech jistě ano. Je přirozené, že většina chce, aby se politici dokázali domluvit. Na druhou stranu je konflikt přirozenou součástí politiky. Pokud se strana uzavře do obrazu čistě konstruktivní, konsenzuální síly, nemůže efektivně kritizovat ani ostře vymezovat své postoje. Snadno zůstane v rohu. Se svou morálkou, se svým přesvědčením o vlastní pravdě a postupně i se svou zatrpklostí.
Politika je o konfliktu a neustálém zpochybňování moci. A to je správně. Je to řetězec často konfliktních událostí a sporů, které ji posouvají dál. Zároveň je však i mistrovskou disciplínou kompromisu a hledání řešení. Spojování tedy ano… ale i konflikt ano. Strana či kandidát, kteří vše postaví na dokonalé konsenzuálnosti, dříve či později narazí na realitu politického střetu.
Politika je také o tom, akceptovat „racionální volbu“ někoho jiného. Voliči i poražené strany musí být schopny fungovat, i když vládnou strany, které nevolily, či s nimi nechtějí spolupracovat. A tady se vracíme k tomu, že v politice musíme do velké míry akceptovat, jaká je nabídka na trhu. Často nás budou zastupovat jedinci, u kterých je nepochopitelné, že našli odvahu či přímo „chucpe“ kandidovat, a že byli zvolení.
Politika a z demokratických voleb vzešlí kandidáti totiž nejsou často ti nejlepší z nás, ani ti nejvzdělanější, ani ti nejmorálnější. Co možná mají, je větší sebevědomí, nedostatek sebekritičnosti, velkou vůli, ale i odvahu kandidovat a pak říkat, co si myslí, či za čím stojí jejich strana. Nikde za městem u lesa není farma, kde by se kultivovali ti nejlepší z nás, budoucí politické hvězdy. Jsou to stejní lidé, které potkáváte cestou do práce.
Debata o důchodovém věku se v Česku vrací téměř pravidelně s každým volebním obdobím. Jedna vláda hranici upraví, další ji chce zastropovat. Teď se znovu ptáme, zda má zůstat na 65 letech. Než odpovíme, je fér si připomenout, jak se sem vlastně dospělo.
Na počátku devadesátých let odcházeli muži do důchodu zpravidla v 60 letech, ženy ještě dříve podle počtu dětí. Průměrná délka života mužů tehdy byla kolem 68 let, u žen přibližně 75 let. Průměrná doba pobírání důchodu byla výrazně kratší než dnes.
Dnes se muži dožívají zhruba 76 až 77 let, ženy kolem 82 až 83 let. Život se prodloužil přibližně o osm až deset let. Důchodový věk mezitím vzrostl přibližně o pět let a nyní se podle ročníku narození pohybuje kolem 64 až 65 let. Platná úprava počítá s dalším postupným zvyšováním tak, aby reagovala na další prodlužování života.
Zastropování na 65 by znamenalo, že další růst délky života už do věku odchodu do důchodu nepromítneme.
A právě tady je podstata věci.
Za poslední tři dekády se změnil nejen konec pracovního života, ale i jeho začátek.
Podíl mladých lidí ve vysokoškolském vzdělávání výrazně vzrostl, vstup na stabilní trh práce se posunul do vyššího věku. V posledních letech zároveň výrazně přibylo předčasných důchodů. Skutečný počet let, kdy lidé přispívají do systému, tak není samozřejmostí.
Máme tedy situaci, kdy:
žijeme výrazně déle než před třiceti lety,
do práce vstupujeme později,
a část lidí z ní odchází dříve než zákonný věk.
Průběžný důchodový systém funguje jednoduše: současní pracující financují současné důchodce. Pokud se prodlužuje doba čerpání a současně neroste doba přispívání, rovnováha systému se mění.
Spor o 65 let proto není jen otázkou toho, zda si někdo zaslouží odpočinek. Je to rozhodnutí, zda má věk odchodu reagovat na prodlužování života, nebo zda ho zmrazíme bez ohledu na další vývoj.
Růst směrem k 67 letům není návrh na práci do vysokého věku bez omezení. Je to mechanismus, jak alespoň částečně zachovat poměr mezi dobou, kdy do systému přispíváme, a dobou, kdy z něj čerpáme, v podmínkách delšího života.
A to je závěr, který se v debatě často ztrácí:
Pokud dnes žijeme v průměru o osm až deset let déle než generace před námi, nemůže zůstat poměr mezi prací a důchodem stejný, aniž by se to někde projevilo. Buď v délce práce. Nebo ve výši odvodů. Nebo ve výši dluhu. Nebo ve výši důchodů.
O tom by měla být skutečná debata. Ne o tom, které číslo nám zní lépe.
V roce 1990 se muži dožívali v průměru zhruba 67,6 roku, ženy 75,4 roku. Dnes jsme přibližně na 77 letech u mužů a 83 letech u žen. To znamená, že žijeme o 8 až 10 let déle než na začátku 90. let.
Současně se prodloužila i doba, po kterou pobíráme důchod. V roce 1990 odcházeli muži do důchodu v 60 letech, ženy často mezi 53 až 57 lety podle počtu dětí. Dnes se důchodový věk pohybuje kolem 64 až 65 let. Jinými slovy, délka života vzrostla výrazně víc než důchodový věk, zejména u mužů.
Ministr Juchelka za ANO nyní navrhuje zastavit nebo zmírnit růst důchodového věku nad 65 let. S tím nesouhlasím. A říkám to i přesto, že zvýšený důchodový věk se týká i mě osobně.
Důchodový systém už dnes jede na hraně. Populace stárne, lidí v produktivním věku ubývá a bez úprav by se systém dostával do trvalých deficitů. V takové situaci slibovat snadnější a dřívější odchody do důchodu, brzdit růst věku a tvářit se, že to „nějak“ vyjde, není odpovědná politika. Je to kupování si hlasů na dluh našich dětí a vnoučat.
Když někdo tvrdí, že se obejdeme bez nepopulárních kroků, buď nerozumí číslům, nebo k nim není upřímný. Dlouhodobá udržitelnost systému musí mít přednost před krátkodobým potleskem.
Ostatně i ve veřejné debatě je vidět, že lidé si realitu uvědomují (viz přiložená anketa na Novinkách). Odpovědná politika není o tom slíbit víc, ale říct pravdu o tom, co je možné.
