Když jsem byl malý, babička mě cpala bonbony. Byly barevné, lesklé a neodolatelné. Nikdy jich nebylo dost a já měl pocit, že čím víc jich sním, tím víc uspokojuji nějaký vnitřní hlad. Až mnohem později mi došlo, že o žádný skutečný hlad nešlo. Šlo o návyk, o rychlou odměnu, o jednoduchý způsob, jak zaplnit prázdné místo. A úplně stejně si dnes ubližujeme konzumací zpráv. Jen místo cukru v bonbonech konzumujeme informace. A ty krátké, klipovité jsou stejně návykové a stejně (kaloricky) prázdné.
A k čemu nám to ve výsledku je? Zkuste se zamyslet, kdy jste na základě nějaké reportáže třeba na TV Nova nebo novinkách.cz učinili nějaké významné rozhodnutí. Třeba přestali kouřit nebo začali sportovat. Dávám vám 5 vteřin… Cože? Nedokážete si vzpomenout? Nepřekvapuje mě to.
Ekonomika pozornosti aneb proč „zprávy nechtějí, abyste něco chápali“
Švýcarský ekonom Rolf Dobelli ve své knize Stop Reading the News popisuje fenomén, který už dávno přesáhl média a stal se strukturálním rysem naší doby. Nejde jen o to, že zprávy jsou povrchní. Jde o to, že celý systém, ve kterém vznikají a šíří se, je nastavený jinak, než si většina lidí myslí. Informace už dávno nejsou vzácné. Vzácná je jen naše pozornost. A právě o tu se dnes vede nejtvrdší ekonomický boj.
Platformy jako TikTok nebo X nejsou postavené na tom, aby nám pomohly pochopit svět. Jsou vymyšlené tak, aby nás udržely co nejdéle uvnitř. Každý titulek, každé video, každá notifikace je optimalizovaná ne podle pravdivosti nebo relevance, ale podle schopnosti zachytit a udržet naši pozornost. A pozor, v momentě, kdy si toto připustíte, pochopíte, že zprávy se už neřídí logikou poznání, nýbrž logikou závislosti.
Zkreslená realita aneb svět jako série výbuchů, požárů a hořících letadel
To by samo o sobě nebylo tak nebezpečné, kdyby zprávy alespoň věrně zobrazovaly realitu. Jenže ony to ze své podstaty neumí. Realita je tvořená pomalými, nenápadnými procesy, změnami v ekonomice, technologiích, demografii nebo lidském chování. Zprávy naproti tomu vybírají výjimky, dramatické momenty nebo události, které vybočují z normálu.
Nassim Taleb kdysi použil jednoduchý obraz: auto přejíždí most a ten se zřítí. Média se primárně soustředí na řidiče (na auto) na celý příběh tragicky zahynulého člověka. To samořejmě je „ta story“, nikoli téma. Skutečné téma je stabilita mostu, něco, co je sice méně viditelné, méně mediálně sexy, ale o to důležitější. Třeba proto, aby už žádné další mosty nespadly.
Stejný princip můžeme pozorovat, kdykoli dovolíme vizuálně atraktivním zprávám ovládnout náš mozek. „Výsledkem“ jsou špatné rizikové mapy, kterými si zaneřádíme mozek. Proto se bojíme, že s námi spadne letadlo, ale fakt, že lidstvo začíná být resistentní na antibiotika nás nezajímá. Proto si myslíme, že modelky, influenceři či MMA zápasníci jsou důležitější než zdravotní sestřičky. Tímto způsobem si postupně krůček po krůčku vytváříme obraz světa, který je systematicky zkreslený: přeceňujeme to, co je náhlé a viditelné, a podceňujeme to, co je pomalé a zásadní. Žijeme prostě v iluzi výbuchů, zatímco skutečný svět se mění v tichosti.
Biologická past aneb mozek k tomuhle nebyl vymyšlen
Problém je o to hlubší, že lidský mozek na takový typ informací není stavěný. Evolučně jsme byli připraveni na prostředí, kde informace přicházely pomalu, byly lokální a měly přímý dopad na naše přežití. Dnešní zprávy jsou globální, nepřetržité a z velké části irelevantní pro náš každodenní život. Výsledkem je stav chronického přetížení, ve kterém náš kognitivní systém reaguje způsobem, který nám spíše škodí než pomáhá.
Zároveň podléháme iluzi, že jsme schopni tento vliv kontrolovat. Každý si myslí, že si informace „přebere“, že odfiltruje balast a zachová si racionalitu. Jenže lidská mysl funguje jinak. Reaguje na příběhy, na emoce, na výjimky. Když vidíme dramatickou událost, automaticky přeceňujeme její význam. Zprávy nás tak nenápadně přeprogramovávají, aniž bychom si to uvědomovali.
Iluze kauzality aneb jednoduché příběhy o složitém světě
A všemu zlému, zpravodajskému, ještě není konec. K výše zmíněným iluzím, se přidává další vrstva: iluze kauzality. Zprávy mají tendenci vysvětlovat svět jednoduchými větami typu „trh klesl kvůli X“ nebo „firma zkrachovala kvůli Y“. Jenže realita téměř nikdy nefunguje takto lineárně. Je výsledkem mnoha souběžných faktorů, náhod a dlouhodobých trendů. Tím, že konzumujeme zjednodušené příběhy, získáváme jen falešný pocit, že světu rozumíme, zatímco ve skutečnosti jen nahrazujeme složitost pohodlnou iluzí.
A teď trochu úzkosti… Tento proces s sebou nese velmi konkrétní biologické důsledky. Každý alarmující titulek v našem těle aktivuje stresovou reakci, která byla původně určena pro situace bezprostředního ohrožení. Dnes ji však spouštíme opakovaně během dne, což vede k chronickému napětí, které ovlivňuje nejen naši psychiku, ale i fyzické zdraví. Zprávy tak nejsou jen mentální zátěží, ale i fyziologickým stresem.
Naučená bezmocnost aneb proč máme pocit, že nic nemá smysl
Aby toho nebylo málo, ještě zásadnější dopad má konzumace krátkých zpráv na samotnou strukturu myšlení. Neustálé přerušování pozornosti, které je pro moderní zpravodajství typické, oslabuje naši schopnost hlubokého soustředění. Reakce? Náš mozek se adaptuje, posiluje okruhy pro rychlé skenování a multitasking, zatímco ty, které jsou zodpovědné za hluboké porozumění, postupně slábnou. Nejde tedy jen o to, že jsme nesoustředění, ale také o to, že ztrácíme schopnost myslet do hloubky.
Současně se mění i náš vztah k okolnímu světu. Většina zpráv se týká věcí, které nemůžeme ovlivnit, a opakované vystavování těmto informacím vede k pocitu bezmoci. Psychologie tento stav označuje jako naučenou bezmocnost čili postupné přesvědčení, že naše jednání nemá význam. Člověk pak přestává jednat, protože má pocit, že svět je mimo jeho dosah.
Iluze informovanosti aneb proč více zpráv znamená méně porozumění
Ze všech těch iluzí, je možná tou nejnebezpečnější ta, která nás falešně přesvědčuje, že informace = porozumění. Máme pocit, že čím více víme, tím lépe rozumíme světu. Ve skutečnosti však porozumění nevzniká hromaděním útržků, ale jejich propojením, zasazením do kontextu a časem na přemýšlení. Zprávy jsou fragmenty bez kontextu. Čím více jich konzumujeme, tím více se nám celek rozpadá.
Přesto žijeme přesvědčení, že musíme být neustále „v obraze“. Když se na chvíli od zpráv odpojíme, přichází neklid a pocit, že nám něco uniká. Jenže když se zastavíme a podíváme se na vlastní život, zjistíme, že většina těchto informací nemá žádný reálný dopad na naše rozhodování. Zprávy nám nedávají výhodu. Naopak nás zatěžují a odvádějí od toho, co je skutečně důležité.
Zanevřít na novinařinu? Ne
To vše výše popsané neznamená, že bychom měli odmítnout žurnalistiku jako takovou. Společnost potřebuje kvalitní investigativní práci, která odhaluje skryté mechanismy moci a přináší témata, která by jinak zůstala neviditelná. Problém není v samotné existenci informací, ale v jejich formě a způsobu konzumace.
Uvědomme si, že ze všech informací, které na váš denně útočí, je jen 1% původních. Třeba zpráva o naklonované ovci se objeví ve vědeckém magazínu. Pak ji převezme Reuters a posléze ČTK. Následuje milion variací na tu původní zprávu. Něco jako tichá pošta. Se vším, co to obnáší. Tedy recyklované a zkreslené.
Autor myšlenky o informační dietě (news diet), zmíněný Rolf Dobelli, se sám odhodlal nekonzumovat zprávy. Bál se, že ho okolí bude soudit, že je neinformovaný. Že ho tchán na obědě vyzve k tomu, „co si myslí o tom Trumpovi“ a on nebude umět odpovědět. Že dojde k sociální ostrakizaci. Bál se zbytečně. Měl načteno dost zajímavých dlouhých článků, kterými změnil tok debaty. Jeho druhý strach, že o něco přijde, se také ukázal zbytečný. Všechny důležité události se k němu nějak nakonec dostaly. Třeba ne v tom nejkratším možném čase, ale o to vůbec nešlo. Jestli se o nové důchodové reformě dozví o měsíc později je jedno. A jestli začne válka nebo dojde k povodním? Toho si nelze nevšimnout. To vám vždy někdo řekne. I bez zpravodajských serverů, zuřivě zápasících o to, kdo tu zprávu má o minutu dřív než konkurence.
Napsat komentář