Autor článku: Daniel Fehrens

  • Longevity biomarkers, “blue zones” or just my grandfather’s old‑school resilience

    Longevity biomarkers, “blue zones” or just my grandfather’s old‑school resilience

    The longevity industry pretends it is selling health. In reality, of course, it is selling fear of death. My grandfather never “worked on longevity”. He just lived. And this year he will celebrate his 101st birthday.

    He was 99. He was playing table tennis and he did not want to lose. My dad knew that very well, so he let him play. Then came one wrong step and a broken leg. I personally thought that was the end. That I would never again see my grandfather enjoying life. Luckily, I was wrong. A few months later he celebrated his hundredth birthday – and he was dancing on the dance floor.

    It is important to say that my grandfather has never heard the word “biohacking”. And the fact that somewhere out there people are spending thousands of dollars on longevity protocols, biomarkers and life optimisation could not interest him less. He certainly does not think that this is the path to a long and content life.

    An old‑school approach

    My grandfather was born in 1926. He experienced the Second World War on the German side. He has been a widower for more than half a century. He lives alone in an apartment in Hamburg. And he regularly goes to sunbathe at an FKK – a nudist beach. Yes, at 100. Naked, on the beach and full of joy. Is there a better metaphor for a man who lived his whole life authentically, without unnecessary crutches?

    Modern humans have lost their relationship to ordinary life. Twenty‑year‑olds today track their sleep quality more carefully than people once chose a life partner. At no time in history have we known more about the human body. And yet we have probably never been more anxious about the fact that we are ageing.

    The crazy boom of the longevity business

    In the meantime, longevity has become a huge business. Among all fashionable wellness disciplines, longevity is breaking records – and this is far from over. According to Oliver Wyman, the longevity market is set to grow by 300% over the next decade. To illustrate the scale: in 2013 there were fewer than a hundred longevity clinics worldwide. Today there are thousands.

    Fascination with a long life is, of course, nothing new. What is new is the way we think about it. In the past, people wanted to live well; today they want to live as long as possible and hope it amounts to the same thing. We have learned to maximise comfort and minimise discomfort. But we forget that it is precisely discomfort that often builds our resilience.

    Extreme methods in the name of longevity

    No one embodies this trend better than Bryan Johnson. A tech billionaire who has turned his life into a public experiment – and built a multimillion‑dollar business on top of it. Every morning, Johnson swallows dozens of pills and measures more than a hundred biomarkers. In 2023 he had a litre of blood transfused from his seventeen‑year‑old son. All in the name of longevity. His annual routine costs two million dollars, and his protocol, supplements and thirty‑five‑dollar olive oil have become products that people buy around the world. Yet the results are, at best, anecdotal. It is a case study of one person – the lowest rung on the ladder of scientific evidence.

    Johnson is not an exception. He is a symptom. He is not the first to try something like this. Back in 1923, American doctor John Brinkley sold goat testicles for 750 dollars as a guaranteed cure for ageing. He became a millionaire – until he lost his licence. The methods have changed, but the logic is the same. Fear of ageing is something you can monetise.

    Can you buy longevity, or do you have to earn it?

    People often forget that the path to a long and high‑quality life does not have to run through expensive supplements or endless hours in the gym. Our breathless effort to live a “high‑performance lifestyle” is often just another layer of pressure we put on ourselves.

    We have apps to help us sleep better, other apps to reduce stress. We even download apps to help us meditate. And yet a delayed train or a badly written email can still throw us off balance. The longevity industry sells optimisation, metrics and the promise that if you do everything “right”, you will live longer.

    But there is another image of longevity. Much less technological and much less loud. American researcher and writer Dan Buettner spent years studying places where people live to an exceptionally old age. He calls them “blue zones”. These regions include, for example, Okinawa in Japan, Sardinia in Italy, the Greek island of Ikaria and parts of Costa Rica.

    At first glance, these places have nothing in common with what we now call the longevity industry. No protocols. No biomarkers. No optimisation dashboards. And yet people there live longer than elsewhere.

    “Blue zones” without miracle solutions

    When Buettner studied these communities, he did not discover a secret recipe. What he found was simply the opposite of our current obsession with control. People there did not “work out” – they just moved. On top of that, they worked with their hands, ate modestly and lived in a slow, repetitive, calm rhythm.

    And they also had people around them who cared about them. Family, neighbours, community. Strong social ties that keep a person anchored even in old age. These ties create a sense of belonging and reinforce one’s sense of importance in the community, even at an advanced age.

    Maybe it can be done completely differently…

    Just like with biohacking, my grandfather has never heard of blue zones. Yet he arrived, on his own, at simple principles that helped him reach a hundred. And without realising it, he was effectively building up his resilience in a holistic way. His recipe is simple and a bit boring – and perhaps that is precisely why it works.

    My grandfather’s guide to longevity consists of four things: movement, mind, community, moderation. None of the ingredients is secret, and none of them is expensive. But all of them require something the longevity industry does not and cannot sell: time. You do not build a community over a weekend. Exercise habits do not take shape in a month. And an active mind? You work on that for decades. The trust of neighbours, a name people recognise at the local club, a routine that holds you even when life does not go well – all of that emerges slowly and quietly, without notifications and without apps to measure it. My grandfather is a hundred years old. He found the time for all of this.

    The four pillars of my grandfather’s longevity

    His first pillar is movement – though not in the way today’s longevity industry imagines it. He only started doing sports actively after fifty, and he jumped straight into explosive disciplines: tennis and squash. When he turned eighty, he switched to table tennis, which he plays to this day. At home he added a simple routine – a few exercises with a stick, no heavy weights – and a daily walk. He never ran marathons. Going outside was enough.

    The second pillar is the mind. He reads every day – not because he has to, but because he wants to. He belongs to a generation that does not use a mobile phone, and that may actually be an advantage. No doomscrolling, no notifications – just books, the TV news and a genuine interest in what is happening in the world. At a time when an average person reaches for their phone a hundred times a day, my grandfather’s approach is quietly revolutionary.

    The third pillar is community, and in my view it is the most important one. My grandfather has been living in the same place for more than half a century. Everyone knows him, and he knows them. The same shop, the same restaurant, the same club. He lives in a big city, but he has little need to leave his neighbourhood because everything he needs is there. Above all, there are people who are a natural part of his daily life and know how he is doing without having to ask.

    Moderation rounds out his longevity concept naturally. It is simply about measure. About having one beer, not ten. One square of chocolate, not a kilo. Eating until you are pleasantly satisfied, not stuffed; drinking until you are pleasantly relaxed, not drunk – as the old saying would put it.

    Back to the old, simple advice

    My grandfather’s example is backed up by science – just with a different vocabulary. Gary Small, a psychiatrist at the UCLA Longevity Center, says the most reliable ways to protect the brain are pieces of advice most people would probably dismiss as unoriginal: movement, sleep, social contact.

    No supplement can replace that. Peter Attia, one of the most influential longevity doctors, puts it even more directly in his book Outlive: “It is not enough to live long. What matters is how long you live well – with a functional body, a clear mind and the ability to do the things you love. Everything else is just extending a number.”

    It sounds so simple. And maybe it is.

    Last year I thought it was the end for my grandfather. He lost all his pillars at once. No walks, no club, no nudist beach, no ping‑pong. He was confined to a bed. And yet he did not break.

    I spent a long time thinking about why. And then it dawned on me that resilience does not work like an insurance policy you can just take out. It is built differently. Every walk he has taken in the last fifty years. Every book, every conversation at the table, every glass of wine shared with people who care about him. None of these things, taken alone, sounds like preparation for a crisis. But together they form something that cannot be bought or simulated: a reservoir you can draw on even when everything else is taken away from you. My grandfather spent a lifetime building that reservoir, without knowing he would one day need it.

    A few months later he celebrated his hundredth birthday on his feet. I could hardly believe my eyes. I see him now, dancing on the floor, contentedly sipping his beer and once again looking forward to his next naked sunbathing session.

  • Longevity biomarkery, „modré zóny“ nebo obyčejná odolnost mého dědečka

    Longevity biomarkery, „modré zóny“ nebo obyčejná odolnost mého dědečka

    Longevity průmysl se tváří, že prodává zdraví. Ve skutečnosti ale samozřejmě prodává strach ze smrti. Můj děda na „longevity“ nepracoval. On tak jen žil. A letos oslaví 101 narozeniny.

    Bylo mu 99 let. Hrál stolní tenis a nechtěl prohrát. Můj táta to dobře věděl a tak ho nechal hrát. Pak přišel jeden špatný krok a zlomená noha. Osobně jsem si myslel, že je to konec. Že už svého dědu nikdy neuvidím si užívat život. Naštěstí jsem se mýlil. O pár měsíců později oslavil stovku a při tom tancoval na parketu.

    Je třeba si říct, že můj děda nikdy neslyšel slovo biohacking. A fakt, že někdo někde utrácí tisíce dolarů za longevity protokoly, biomarkery a optimalizaci života, mu je úplně jedno. Určitě si nemyslí, že to je cesta, která vede k spokojenému a dlouhému životu.

    Old-schoolový přístup

    Můj děda je ročník 1926. Zažil druhou světovou válku na německé straně. Je přes půl století vdovec. Žije sám v bytě v Hamburku. A pravidelně se chodí opalovat na FKK — nudistickou pláž. Ano ve 100 letech. Nahý, na pláži a s radostí. Existuje lepší metafora pro člověka, který celý život žil autenticky bez zbytečných berliček?

    Moderní člověk ztratil vztah k obyčejnému životu. Dvacetiletí lidé dnes měří kvalitu spánku s větší pečlivostí, než si dřív lidé vybírali partnera. Nikdy v historii jsme nevěděli o lidském těle víc. Ale také jsme možná nikdy nebyli úzkostnější z toho, že stárneme.

    Šílený rozmach obchodu s dlouhověkostí

    Mezitím se z dlouhověkosti stal obrovský byznys. Longevity trhá rekordy mezi všemi módními wellness disciplínami. A to zdaleka není konec. Trh s dlouhověkostí má podle společnosti Oliver Wyman během příští dekády vyrůst o 300 %. Jen pro ilustraci, v roce 2013 existovalo na světě méně než sto longevity klinik. Dnes jsou jich tisíce.

    Fascinace dlouhým životem samozřejmě není nic nového. Nový je ale způsob, jak o něm přemýšlíme. Dřív lidé chtěli žít dobře, dnes chtějí žít co nejdéle a doufají, že to vyjde nastejno. Naučili jsme se maximalizovat komfort a minimalizovat nepohodlí. Jenže zapomínáme, že právě nepohodlí často buduje naši odolnost.

    Extrémní metody ve jménu dlouhověkosti

    Nikdo tenhle trend nevystihuje lépe než Bryan Johnson. Technologický miliardář, který svůj život proměnil ve veřejný experiment a na tom vybudoval multimilionový byznys. Johnson každé ráno spolkne desítky prášků a změří si přes sto biomarkerů. V roce 2023 si nechal přelít litr krve od svého sedmnáctiletého syna. Vše ve jménu dlouhověkosti. Jeho roční rutina stojí dva miliony dolarů a z jeho protokolu, suplementů a olivového oleje za pětatřicet dolarů se stal produkt, který si kupují lidé po celém světě. Přitom výsledky jsou v nejlepším případě anekdotické. Jde o kazuistiku jednoho člověka, nejnižší stupeň vědeckých důkazů.

    Johnson ale není výjimka. Je symptom. Není první, kdo tohle zkouší. Například v roce 1923 prodával americký doktor John Brinkley kozí varlata za 750 dolarů jako zaručený lék na stárnutí. Stal se milionářem. Tedy než mu odebrali licenci. Metody se změnily, ale logika zůstala stejná. Strach ze stárnutí se dá prodat.

    Dá se „longevity“ koupit nebo si ji musíme zasloužit?

    Lidé občas zapomínají, že cesta k dlouhému a kvalitnímu životu nemusí vést přes drahé suplementy či úmorné hodiny v posilovně. Že naše „udýchaná“ snaha o dravý životní styl je vlastně jen další tlak, který si na sebe sami vypouštíme. 

    Máme aplikace, které nám pomáhají kvalitněji spát, jiné, které snižují stres. Stahujeme si do mobilů dokonce i aplikace na meditování. Přesto nás nakonec rozhodí třeba jen zpožděný vlak nebo špatně napsaný e-mail. Průmysl dlouhověkosti prodává optimalizaci a metriky a přísliby, že pokud budeš dělat všechno „správně“, dožiješ se déle.

    Jenže existuje ještě jiný obraz dlouhověkosti. Mnohem méně technologický a mnohem méně hlasitý. Americký výzkumník a publicista Dan Buettner strávil roky studiem míst, kde se lidé dožívají výjimečně vysokého věku. Říká jim „modré zóny“. Tyto oblasti se nacházejí například v Okinawě v Japonsku, na Sardinii v Itálii nebo na řeckém ostrově Ikaria či v Kostarice. 

    Na první pohled tyhle místa nemají nic společného s tím, co dnes nazýváme longevity průmyslem. Žádné protokoly. Žádné biomarkery. Žádné optimalizační dashboardy. A přesto tam lidé žijí déle než jinde.

    „Modré zóny“ bez zázračného řešení

    Když Buettner tyto komunity zkoumal, neobjevil žádný tajný recept. Jen opak současné posedlosti kontrolou. Lidé se tam nezabývali pohybem, oni se prostě pohybovali. A kromě toho také pracovali rukama, jedli střídmě a žili v pomalém, opakujícím se klidném rytmu. 

    A pozor, také měli kolem sebe lidi, kterým na nich záleželo. Rodinu, sousedy, komunitu. Prostě silné sociální vazby, které člověka drží v životě i ve stáří. Což ostatně vytváří pocit sounáležitosti a umocňuje význam člověka v komunitě i ve vysokém věku.

    Možná to jde úplně jinak…

    Stejně jako o biohackingu, můj děda nikdy neslyšel o modrých zónách. Přesto sám dospěl k jednoduchým principům, které mu pomohly dožít se stovky. A přitom, aniž by si to uvědomoval, si de facto komplexně zvyšoval odolnost. Jeho recept je prostý a trochu nudný, ale možná právě proto funguje.

    Dědův návod na dlouhověkost sestává ze čtyřech věcí: Pohyb, mysl, komunita, střídmost. Žádná z jeho přísad není tajná a žádná není drahá. Všechny ale vyžadují veličinu, kterou longevity průmysl neprodává a ani prodávat nemůže: Čas. Komunitu nevybudujete za víkend. Pohybové návyky nevzniknou za měsíc. A aktivní mysl? Na té se pracuje desetiletí. Důvěra sousedů, jméno které znají v klubu, rutina která drží i ve chvílích kdy se nedaří. To vše vzniká pomalu a tiše, bez notifikací a bez aplikací, které by to měřily. Dědovi je sto let. Děda si na to vše čas našel. 

    Čtyři pilíře longevity mého dědy

    Jeho prvním pilířem je pohyb, i když ne v kontextu, jak by si dnešní longevity průmysl představoval. Aktivněji začal sportovat až po padesátce a pustil se rovnou do výbušných sportů, konkrétně do tenisu a squashe. Když mu bylo osmdesát, přešel na stolní tenis, který mu vydržel dodnes. Doma přidal jednoduchou rutinu, pár cviků s tyčí, bez velkých vah a každý den ještě zařadil procházku. Neběhal maratony, úplně mu stačilo prostě jít ven.

    Druhý pilíř je mysl. Každý den čte, ne proto, že musí, ale protože chce. Je z generace, která nepoužívá mobilní telefon, a to může být jeho výhoda. Žádný doomscrolling, žádné notifikace, jen kniha, zprávy v televizi a aktivní zájem o to, co se děje ve světě. V době, kdy si průměrný člověk sáhne na telefon stokrát denně, je dědův přístup vlastně tiše revoluční.

    Třetím pilířem je komunita a podle mě je to ten nejdůležitější pilíř. Děda žije přes půl století pořád na stejném místě. Všichni ho znají a on zná je. Stejný obchod, stejná restaurace, stejný klub. Žije ve velkoměstě, ale nepotřebuje chodit mimo svou čtvrť, protože v ní má všechno, co potřebuje. A hlavně lidi, kteří jsou přirozenou součástí jeho každodenního života a vědí, jak se mu daří, aniž by se museli ptát.

    Střídmost jeho longevity koncept přirozeně uzavírá. Jde prostě jen o míru. O to, že si dá jedno pivo a ne deset. Jeden čtvereček čokolády a ne kilo. Že jí do polosyta a pije do polopita by se řeklo starou řečí. 

    A zase jsme u starých, dobrých rad

    Příklad mého dědy potvrzuje i věda, jen jiným jazykem. Gary Small psychiatr z UCLA Longevity Center říká, že nejspolehlivější způsoby ochrany mozku jsou návody, které byste zřejmě označili za neoriginální: Pohyb, spánek, sociální kontakt. 

    To nenahradí žádný suplement. Peter Attia, jeden z nejvlivnějších lékařů v oblasti dlouhověkosti, to ve své knize Přežít říká ještě přímočařeji: „Nestačí žít dlouho. Důležité je, jak dlouho žijete dobře, s funkčním tělem, jasnou hlavou a schopností dělat věci, které vás baví. Všechno ostatní je jen prodlužování čísla.“

    Vypadá to tak jednoduše. A možná i je.

    Minulý rok jsem myslel, že je to dědův konec. Přišel o všechny své pilíře najednou. Žádné procházky, žádný klub, žádná nudistická pláž, žádný ping pong. Byl upoután na lůžku. A přesto se nezlomil.

    Dlouho jsem přemýšlel, proč. A pak mi došlo, že odolnost nefunguje jako pojistka, kterou si sjednáte. Buduje se jinak. Každá procházka, kterou absolvoval za posledních padesát let. Každá kniha, každý rozhovor u stolu, každá sklenička vína s lidmi, kterým na něm záleží. Žádná z těchto věcí sama o sobě nezní jako příprava na krizi. Ale dohromady tvoří něco, co se nedá koupit ani nasimulovat. Zásobník, ze kterého lze čerpat, i když přijdete o všechno najednou. Děda ho budoval celý život, aniž by věděl, že ho jednou bude potřebovat.

    O pár měsíců později oslavil sté narozeniny na nohou. Nechtěl jsem věřit vlastním očím. Vidím ho, jak tancuje na parketu. Spokojeně upijí svoje pivo a opět se těší, až vyrazí na nahou opalovačku.

    Chcete o tom diskutovat? Napište mi na LinkedIn nebo sledujte debaty na sítích Solvo Institutu.