Autor článku: Daniel Fehrens

  • Generation of Snowflakes?

    Generation of Snowflakes?

    My generation, Gen Z, is often called snowflakes. Unable to withstand anything. But is that true? Personally, I don’t think so. I see a number of implicit factors entering this discussion that people often overlook.

    Low Frustration Tolerance

    Dr. Radkin Honzák speaks well on this topic, pointing to the phenomenon of lower frustration tolerance among the younger generation. I agree with this claim. What does it actually mean? Frustration tolerance is the ability to withstand frustration without serious disruption to psychophysiological balance and without serious consequences for an individual’s mental health.

    Lower frustration tolerance among part of Generation Z can manifest in several ways. One is quicker resignation when encountering obstacles, failure, or prolonged uncertainty. Another is a tendency to avoid unpleasant or stressful situations and to prefer solutions that offer immediate relief or quick gratification. It’s precisely because of these tendencies that Generation Z is often criticized as less resilient to frustration and discomfort.

    Honzák points out that part of the problem may be related to the environment in which today’s young people grew up. Unlike previous generations, who were more accustomed to saving, fixing things, or delaying their needs, Generation Z is growing up in a world of instant availability and immediate gratification. Many things can be obtained almost instantly — often at the cost of debt. According to Honzák, this can lead to lower tolerance for waiting and scarcity, and generally a reduced ability to endure prolonged discomfort.

    Specific Challenges and Intergenerational Distance

    To understand Generation Z, we also need to look at the conditions in which it is growing up. Modern society places enormous pressure on young people to succeed in every aspect of life. They are held responsible for their appearance, their feelings, their choice of partner, their career, and much more. This constant pressure toward perfectionism creates an enormous psychological burden.

    I identify with psychiatrist Petr Winkler’s view that Generation Z faces specific challenges. He also points to „mutual intergenerational misunderstanding.“ You encounter people running completely different „software“ than you. This naturally creates enormous pressure, especially on young people who are still forming their identity and need to understand and accept themselves.

    Paradoxically, young adults can’t always rely on advice from those close to them. Winkler notes that „young people live in a world where the advice of their parents and grandparents is often somewhat useless, because they lived in a completely different world. The intergenerational distance caused by progress means not only that people are increasingly responsible for their own lives, but also that they have no guidance, nor anywhere to look for it.“

    An Uncertain World, Full of Fast and Unexpected Change

    So if someone claims Generation Z can’t withstand anything, it’s worth considering whether they’re judging young people by the standards of a world that no longer exists. Navigating today’s world takes considerable effort. It’s no wonder — society is increasingly turbulent and unstable, contributing to far greater uncertainty. This phenomenon can be explained by the VUCA model (Volatility, Uncertainty, Complexity, Ambiguity), which reflects the instability of today’s world.

    • Volatility: A rapidly changing world full of uncertainties and unexpected events can lead to feelings of stress and anxiety, weakening psychological resilience.
    • Uncertainty: A lack of predictability and a clear vision of the future can trigger feelings of hopelessness and loss of control, fueling depressive thoughts.
    • Complexity: The volume of information and stimuli we’re exposed to today can lead to overload and cognitive strain, reducing our ability to cope with problems.
    • Ambiguity: Many aspects of modern life are ambiguous and difficult to interpret, which can lead to confusion and helplessness, deepening depressive states.

    This doesn’t mean, however, that all of Generation Z’s problems should be explained solely by the surrounding environment. From my perspective, the problem of lower frustration tolerance genuinely exists. Many young people are not used to enduring discomfort, delaying gratification, or facing obstacles over the long term. This can hold us back in many respects.

    At the same time, it’s important to see both sides of the same coin. Lower frustration tolerance doesn’t arise in a vacuum. It forms in an environment that, on one hand, offers an unprecedented range of possibilities, but on the other, places enormous demands on young people. We didn’t get to choose the era we were born into. But we do get to decide how we respond to its challenges. This, I believe, is where psychological resilience comes into play.

    The Path to Resilience: Learning to Tolerate Uncertainty, Not Avoid It

    I like the perspective of Professor Pavel Kolář, whose book Strengthening Through Stress: The Path to Resilience highlights an often-overlooked fact: stress isn’t necessarily only harmful. If a person doesn’t avoid it and learns to work with it, it can become a source of growth and strength. As he writes: „Our body and mind hold enormous potential to make us not only strongly resilient, but also happy. Let’s use that potential and take responsibility for our health and quality of life into our own hands.“

    Petr Winkler speaks similarly about resilience: „It’s important to realize that I actually build psychological resilience through my entire life.“ I consider this a key idea. Resilience isn’t a trait you’re born with. It’s an ability you gradually build through how you cope with uncertainty, overcome obstacles, and deal with failure.

    This, I believe, is where Generation Z’s greatest challenge lies — not in being weaker than previous generations, but in having to learn to function in a world that is less predictable than ever before. All the more reason not to treat discomfort, uncertainty, or failure as things to be avoided at all costs. They are a natural part of life and, at the same time, one of the main sources of psychological resilience.

    From my generation’s perspective, I think it’s important to accept that life’s challenges aren’t obstacles on the path to fulfillment — they’re part of it. As Professor Jiří Horáček often says, a precondition for human fulfillment is learning to tolerate uncertainty, not avoid it.

    I think we need to learn to face life’s challenges and accept that not all hardships can be eliminated. The current generation, moreover, often faces intense pressure toward performance and perfection, amplified by social media and a culture of comparison.

    All the more reason to recall the ideas of Viktor Frankl, who emphasizes that the key to overcoming suffering isn’t eliminating it, but finding meaning in what we experience. Though this path is difficult, it is precisely there, he argues, that human resilience is born.

    I don’t think Generation Z is a generation of „snowflakes.“ It’s a generation growing up in an environment of high uncertainty and performance pressure. But that’s not a reason for resignation — it’s a reason for consciously building resilience. Not because we’re weak, but because we live in a time that demands it.

  • Generace sněhových vloček?

    Generace sněhových vloček?

    O mé generaci Z se říká, že jsme sněhové vločky. Nic nevydržíme. Je to ale pravda? Já si to osobně nemyslím. Vnímám, že do této diskuze vstupuje spousta implicitních faktorů, které lidé často přehlíží.

    Nízká frustrační tolerance

    O tomto tématu hezky mluví pan doktor Radkin Honzák, který poukazuje na fenomén nižší frustrační tolerance u mladší generace. S tímto výrokem souhlasím. O co se vlastně jedná? Frustrační tolerance je schopnost odolávat frustraci bez vážnějších výkyvů psychofyziologické rovnováhy a bez vážnějších následků na duševní zdraví jednotlivce.

    Nižší frustrační tolerance se u části Generace Z může projevovat několika způsoby. Jedním z nich je rychlejší rezignace při setkání s překážkami, neúspěchem nebo dlouhodobou nejistotou. Dalším projevem může být tendence vyhýbat se nepříjemným či stresujícím situacím a upřednostňovat řešení, která přinášejí okamžitou úlevu nebo rychlé uspokojení. Právě kvůli těmto projevům bývá Generace Z často kritizována jako méně odolná vůči frustraci a diskomfortu.

    Honzák upozorňuje, že část problému může souviset s prostředím, ve kterém dnešní mladí lidé vyrůstali. Na rozdíl od předchozích generací, které byly více zvyklé šetřit, opravovat věci nebo odkládat své potřeby, vyrůstá Generace Z ve světě rychlé dostupnosti a okamžitého uspokojení. Řadu věcí lze získat téměř ihned. Často i za cenu zadlužení. Podle Honzáka to může vést k nižší toleranci vůči čekání, nedostatku a obecně i k menší schopnosti snášet dlouhodobý nekomfort.

    Specifické výzvy a mezigenenrační oddálení

    Pokud chceme porozumět Generaci Z, musíme se podívat také na podmínky, ve kterých vyrůstá. Moderní společnost klade na mladé lidi obrovský tlak, aby byli úspěšní ve všech aspektech života. Jsou zodpovědní za svůj vzhled, pocity, volbu partnera, kariéru a mnoho dalšího. Tento neustálý tlak na perfekcionismus vytváří enormní psychické zatížení.

    Ztotožňuji se s pohledem psychiatra Petra Winklera, který poukazuje na to, že Generace Z čelí specifickým výzvám. Zároveň poukazuje na „vzájemné mezigenerační nepochopení“. Potkáváte se s lidmi, kteří mají úplně jiný „software“ než vy. To samozřejmě vytváří obrovský tlak zejména na mladého člověka, který si teprve vytváří svou identitu a potřebuje sebe sama pochopit a přijmout.

    Do toho paradoxně mladí dospělí se nemohou vždy spolehnout na rady svých blízkých. Winkler poukazuje na to, že „Mladí lidé žijí ve světě, ve kterém jsou rady jejich rodičů a prarodičů často trochu k ničemu, protože žili v úplně jiném světě. Mezigenerační oddálení, které je způsobené pokrokem, znamená tedy nejen to, že jsou lidé stále více odpovědní za svůj život, ale také že nemají žádné vedení ani kde ho hledat.“ 

    Nejistý svět, plný rychlích a nečekaných změn

    Pokud tedy někdo tvrdí, že Generace Z nic nevydrží, stojí za to se zamyslet, zda nehodnotí mladé lidi měřítky světa, který už neexistuje. Vyznat se v dnešním světě chce značné úsilí. Není se čemu divit. Společnost je stále více turbulentní a nestabilní, což přispívá k mnohem větší nejistotě. Tento fenomén můžeme vysvětlit modelem VUCA (Volatility, Uncertainty, Complexity, Ambiguity), který reflektuje nestálost dnešního světa.

    • Volatilita (proměnlivost): Rychle se měnící svět plný nejistot a neočekávaných událostí může vést k pocitům stresu a úzkosti, čímž oslabuje psychickou odolnost.

    • Nejistota: Nedostatek předvídatelnosti a jasné vize budoucnosti může vyvolávat pocity beznaděje a ztráty kontroly, čímž živí depresivní myšlenky.

    • Komplexnost: Množství informací a podnětů, kterým jsme v dnešní době vystaveni, může vést k zahlcení a kognitivnímu přetížení, čímž se snižuje naše schopnost vyrovnat se s problémy.

    • Nejednoznačnost: Mnoho aspektů moderního života je nejednoznačných a obtížně interpretovatelných, což může vést k pocitu zmatku a bezradnosti, čímž se prohlubuje depresivní stav.

    To však neznamená, že bychom měli veškeré problémy Generace Z vysvětlovat pouze okolním prostředím. Z mého pohledu skutečně existuje problém nižší frustrační tolerance. Řada mladých lidí není zvyklá snášet nepohodlí, odkládat uspokojení nebo dlouhodobě čelit překážkám. To nás může v mnoha ohledech brzdit.

    Zároveň je ale důležité vidět obě strany téže mince. Nižší frustrační tolerance nevzniká ve vzduchoprázdnu. Formuje se v prostředí, které na jedné straně nabízí bezprecedentní množství možností, ale na straně druhé klade na mladého člověka enormní nároky. Neměli jsme možnost vybrat si dobu, do které se narodíme. Máme však možnost rozhodnout se, jak na její výzvy budeme reagovat. Právě zde podle mě vstupuje do hry psychická odolnost.

    Cesta k odolnosti: Naučit se snášet nejistotu, nikoliv se jí vyhýbat

    Líbí se mi pohled profesora Pavla Koláře, který ve své knize Posilování stresem: cesta k odolnosti. Upozorňuje na často opomíjenou skutečnost: stres nemusí být pouze škodlivý. Pokud se mu člověk nevyhýbá a učí se s ním pracovat, může se stát zdrojem růstu a posílení. Jak sám píše: „Naše tělo a duše v sobě skrývá obrovský potenciál udělat nás nejen silně odolnými, ale také šťastnými. Využijme ho a vezměme odpovědnost za své zdraví a kvalitu svého života do vlastních rukou.“

    Podobně o odolnosti mluví i Petr Winkler, když říká: „Je důležité si uvědomit, že psychickou odolnost buduji vlastně celým svým životem.“ To považuji za klíčovou myšlenku. Odolnost není vlastnost, se kterou se člověk narodí. Je to schopnost, kterou si postupně vytváří tím, jak zvládá nejistotu, překonává překážky a vyrovnává se s neúspěchy.

    Právě zde podle mě leží největší výzva Generace Z. Ne v tom, že bychom byli slabší než generace předchozí, ale v tom, že se musíme naučit fungovat ve světě, který je méně předvídatelný než kdy dříve. O to důležitější je nepovažovat nepohodlí, nejistotu nebo selhání za něco, čemu je třeba se za každou cenu vyhnout. Jsou totiž přirozenou součástí života a zároveň jedním z hlavních zdrojů psychické odolnosti.

    Z perspektivy mé generace považuji za důležité přijmout, že životní výzvy nejsou překážkou na cestě ke spokojenosti, ale její součástí. Jak často říká profesor Jiří Horáček, předpokladem lidské spokojenosti je naučit se snášet nejistotu, nikoliv se jí vyhýbat.

    Myslím si, že bychom se měli naučit čelit životním výzvám a přijmout fakt, že ne všechny strasti lze odstranit. Současná generace navíc často čelí silnému tlaku na výkon a dokonalost, který je umocněn sociálními sítěmi a kulturou srovnávání.

    O to důležitější je připomenout myšlenky Viktora Frankla, který zdůrazňuje, že klíčem k překonání utrpení není jeho odstranění, ale nalezení smyslu v tom, co prožíváme. Ačkoli je tato cesta náročná, právě v ní se podle něj rodí lidská odolnost.

    Nemyslím si, že je Generace Z generací „sněhových vloček“. Je to generace, která vyrůstá v prostředí vysoké nejistoty a tlaku na výkon. To však není důvod k rezignaci, ale k vědomému budování odolnosti. Ne proto, že bychom byli slabí, ale proto, že žijeme v době, která odolnost vyžaduje.

    Chcete o tom diskutovat? Napište mi na LinkedIn nebo sledujte debaty na sítích Solvo Institutu.

  • Longevity biomarkers, “blue zones” or just my grandfather’s old‑school resilience

    Longevity biomarkers, “blue zones” or just my grandfather’s old‑school resilience

    The longevity industry pretends it is selling health. In reality, of course, it is selling fear of death. My grandfather never “worked on longevity”. He just lived. And this year he will celebrate his 101st birthday.

    He was 99. He was playing table tennis and he did not want to lose. My dad knew that very well, so he let him play. Then came one wrong step and a broken leg. I personally thought that was the end. That I would never again see my grandfather enjoying life. Luckily, I was wrong. A few months later he celebrated his hundredth birthday – and he was dancing on the dance floor.

    It is important to say that my grandfather has never heard the word “biohacking”. And the fact that somewhere out there people are spending thousands of dollars on longevity protocols, biomarkers and life optimisation could not interest him less. He certainly does not think that this is the path to a long and content life.

    An old‑school approach

    My grandfather was born in 1926. He experienced the Second World War on the German side. He has been a widower for more than half a century. He lives alone in an apartment in Hamburg. And he regularly goes to sunbathe at an FKK – a nudist beach. Yes, at 100. Naked, on the beach and full of joy. Is there a better metaphor for a man who lived his whole life authentically, without unnecessary crutches?

    Modern humans have lost their relationship to ordinary life. Twenty‑year‑olds today track their sleep quality more carefully than people once chose a life partner. At no time in history have we known more about the human body. And yet we have probably never been more anxious about the fact that we are ageing.

    The crazy boom of the longevity business

    In the meantime, longevity has become a huge business. Among all fashionable wellness disciplines, longevity is breaking records – and this is far from over. According to Oliver Wyman, the longevity market is set to grow by 300% over the next decade. To illustrate the scale: in 2013 there were fewer than a hundred longevity clinics worldwide. Today there are thousands.

    Fascination with a long life is, of course, nothing new. What is new is the way we think about it. In the past, people wanted to live well; today they want to live as long as possible and hope it amounts to the same thing. We have learned to maximise comfort and minimise discomfort. But we forget that it is precisely discomfort that often builds our resilience.

    Extreme methods in the name of longevity

    No one embodies this trend better than Bryan Johnson. A tech billionaire who has turned his life into a public experiment – and built a multimillion‑dollar business on top of it. Every morning, Johnson swallows dozens of pills and measures more than a hundred biomarkers. In 2023 he had a litre of blood transfused from his seventeen‑year‑old son. All in the name of longevity. His annual routine costs two million dollars, and his protocol, supplements and thirty‑five‑dollar olive oil have become products that people buy around the world. Yet the results are, at best, anecdotal. It is a case study of one person – the lowest rung on the ladder of scientific evidence.

    Johnson is not an exception. He is a symptom. He is not the first to try something like this. Back in 1923, American doctor John Brinkley sold goat testicles for 750 dollars as a guaranteed cure for ageing. He became a millionaire – until he lost his licence. The methods have changed, but the logic is the same. Fear of ageing is something you can monetise.

    Can you buy longevity, or do you have to earn it?

    People often forget that the path to a long and high‑quality life does not have to run through expensive supplements or endless hours in the gym. Our breathless effort to live a “high‑performance lifestyle” is often just another layer of pressure we put on ourselves.

    We have apps to help us sleep better, other apps to reduce stress. We even download apps to help us meditate. And yet a delayed train or a badly written email can still throw us off balance. The longevity industry sells optimisation, metrics and the promise that if you do everything “right”, you will live longer.

    But there is another image of longevity. Much less technological and much less loud. American researcher and writer Dan Buettner spent years studying places where people live to an exceptionally old age. He calls them “blue zones”. These regions include, for example, Okinawa in Japan, Sardinia in Italy, the Greek island of Ikaria and parts of Costa Rica.

    At first glance, these places have nothing in common with what we now call the longevity industry. No protocols. No biomarkers. No optimisation dashboards. And yet people there live longer than elsewhere.

    “Blue zones” without miracle solutions

    When Buettner studied these communities, he did not discover a secret recipe. What he found was simply the opposite of our current obsession with control. People there did not “work out” – they just moved. On top of that, they worked with their hands, ate modestly and lived in a slow, repetitive, calm rhythm.

    And they also had people around them who cared about them. Family, neighbours, community. Strong social ties that keep a person anchored even in old age. These ties create a sense of belonging and reinforce one’s sense of importance in the community, even at an advanced age.

    Maybe it can be done completely differently…

    Just like with biohacking, my grandfather has never heard of blue zones. Yet he arrived, on his own, at simple principles that helped him reach a hundred. And without realising it, he was effectively building up his resilience in a holistic way. His recipe is simple and a bit boring – and perhaps that is precisely why it works.

    My grandfather’s guide to longevity consists of four things: movement, mind, community, moderation. None of the ingredients is secret, and none of them is expensive. But all of them require something the longevity industry does not and cannot sell: time. You do not build a community over a weekend. Exercise habits do not take shape in a month. And an active mind? You work on that for decades. The trust of neighbours, a name people recognise at the local club, a routine that holds you even when life does not go well – all of that emerges slowly and quietly, without notifications and without apps to measure it. My grandfather is a hundred years old. He found the time for all of this.

    The four pillars of my grandfather’s longevity

    His first pillar is movement – though not in the way today’s longevity industry imagines it. He only started doing sports actively after fifty, and he jumped straight into explosive disciplines: tennis and squash. When he turned eighty, he switched to table tennis, which he plays to this day. At home he added a simple routine – a few exercises with a stick, no heavy weights – and a daily walk. He never ran marathons. Going outside was enough.

    The second pillar is the mind. He reads every day – not because he has to, but because he wants to. He belongs to a generation that does not use a mobile phone, and that may actually be an advantage. No doomscrolling, no notifications – just books, the TV news and a genuine interest in what is happening in the world. At a time when an average person reaches for their phone a hundred times a day, my grandfather’s approach is quietly revolutionary.

    The third pillar is community, and in my view it is the most important one. My grandfather has been living in the same place for more than half a century. Everyone knows him, and he knows them. The same shop, the same restaurant, the same club. He lives in a big city, but he has little need to leave his neighbourhood because everything he needs is there. Above all, there are people who are a natural part of his daily life and know how he is doing without having to ask.

    Moderation rounds out his longevity concept naturally. It is simply about measure. About having one beer, not ten. One square of chocolate, not a kilo. Eating until you are pleasantly satisfied, not stuffed; drinking until you are pleasantly relaxed, not drunk – as the old saying would put it.

    Back to the old, simple advice

    My grandfather’s example is backed up by science – just with a different vocabulary. Gary Small, a psychiatrist at the UCLA Longevity Center, says the most reliable ways to protect the brain are pieces of advice most people would probably dismiss as unoriginal: movement, sleep, social contact.

    No supplement can replace that. Peter Attia, one of the most influential longevity doctors, puts it even more directly in his book Outlive: “It is not enough to live long. What matters is how long you live well – with a functional body, a clear mind and the ability to do the things you love. Everything else is just extending a number.”

    It sounds so simple. And maybe it is.

    Last year I thought it was the end for my grandfather. He lost all his pillars at once. No walks, no club, no nudist beach, no ping‑pong. He was confined to a bed. And yet he did not break.

    I spent a long time thinking about why. And then it dawned on me that resilience does not work like an insurance policy you can just take out. It is built differently. Every walk he has taken in the last fifty years. Every book, every conversation at the table, every glass of wine shared with people who care about him. None of these things, taken alone, sounds like preparation for a crisis. But together they form something that cannot be bought or simulated: a reservoir you can draw on even when everything else is taken away from you. My grandfather spent a lifetime building that reservoir, without knowing he would one day need it.

    A few months later he celebrated his hundredth birthday on his feet. I could hardly believe my eyes. I see him now, dancing on the floor, contentedly sipping his beer and once again looking forward to his next naked sunbathing session.

  • Longevity biomarkery, „modré zóny“ nebo obyčejná odolnost mého dědečka

    Longevity biomarkery, „modré zóny“ nebo obyčejná odolnost mého dědečka

    Longevity průmysl se tváří, že prodává zdraví. Ve skutečnosti ale samozřejmě prodává strach ze smrti. Můj děda na „longevity“ nepracoval. On tak jen žil. A letos oslaví 101 narozeniny.

    Bylo mu 99 let. Hrál stolní tenis a nechtěl prohrát. Můj táta to dobře věděl a tak ho nechal hrát. Pak přišel jeden špatný krok a zlomená noha. Osobně jsem si myslel, že je to konec. Že už svého dědu nikdy neuvidím si užívat život. Naštěstí jsem se mýlil. O pár měsíců později oslavil stovku a při tom tancoval na parketu.

    Je třeba si říct, že můj děda nikdy neslyšel slovo biohacking. A fakt, že někdo někde utrácí tisíce dolarů za longevity protokoly, biomarkery a optimalizaci života, mu je úplně jedno. Určitě si nemyslí, že to je cesta, která vede k spokojenému a dlouhému životu.

    Old-schoolový přístup

    Můj děda je ročník 1926. Zažil druhou světovou válku na německé straně. Je přes půl století vdovec. Žije sám v bytě v Hamburku. A pravidelně se chodí opalovat na FKK — nudistickou pláž. Ano ve 100 letech. Nahý, na pláži a s radostí. Existuje lepší metafora pro člověka, který celý život žil autenticky bez zbytečných berliček?

    Moderní člověk ztratil vztah k obyčejnému životu. Dvacetiletí lidé dnes měří kvalitu spánku s větší pečlivostí, než si dřív lidé vybírali partnera. Nikdy v historii jsme nevěděli o lidském těle víc. Ale také jsme možná nikdy nebyli úzkostnější z toho, že stárneme.

    Šílený rozmach obchodu s dlouhověkostí

    Mezitím se z dlouhověkosti stal obrovský byznys. Longevity trhá rekordy mezi všemi módními wellness disciplínami. A to zdaleka není konec. Trh s dlouhověkostí má podle společnosti Oliver Wyman během příští dekády vyrůst o 300 %. Jen pro ilustraci, v roce 2013 existovalo na světě méně než sto longevity klinik. Dnes jsou jich tisíce.

    Fascinace dlouhým životem samozřejmě není nic nového. Nový je ale způsob, jak o něm přemýšlíme. Dřív lidé chtěli žít dobře, dnes chtějí žít co nejdéle a doufají, že to vyjde nastejno. Naučili jsme se maximalizovat komfort a minimalizovat nepohodlí. Jenže zapomínáme, že právě nepohodlí často buduje naši odolnost.

    Extrémní metody ve jménu dlouhověkosti

    Nikdo tenhle trend nevystihuje lépe než Bryan Johnson. Technologický miliardář, který svůj život proměnil ve veřejný experiment a na tom vybudoval multimilionový byznys. Johnson každé ráno spolkne desítky prášků a změří si přes sto biomarkerů. V roce 2023 si nechal přelít litr krve od svého sedmnáctiletého syna. Vše ve jménu dlouhověkosti. Jeho roční rutina stojí dva miliony dolarů a z jeho protokolu, suplementů a olivového oleje za pětatřicet dolarů se stal produkt, který si kupují lidé po celém světě. Přitom výsledky jsou v nejlepším případě anekdotické. Jde o kazuistiku jednoho člověka, nejnižší stupeň vědeckých důkazů.

    Johnson ale není výjimka. Je symptom. Není první, kdo tohle zkouší. Například v roce 1923 prodával americký doktor John Brinkley kozí varlata za 750 dolarů jako zaručený lék na stárnutí. Stal se milionářem. Tedy než mu odebrali licenci. Metody se změnily, ale logika zůstala stejná. Strach ze stárnutí se dá prodat.

    Dá se „longevity“ koupit nebo si ji musíme zasloužit?

    Lidé občas zapomínají, že cesta k dlouhému a kvalitnímu životu nemusí vést přes drahé suplementy či úmorné hodiny v posilovně. Že naše „udýchaná“ snaha o dravý životní styl je vlastně jen další tlak, který si na sebe sami vypouštíme. 

    Máme aplikace, které nám pomáhají kvalitněji spát, jiné, které snižují stres. Stahujeme si do mobilů dokonce i aplikace na meditování. Přesto nás nakonec rozhodí třeba jen zpožděný vlak nebo špatně napsaný e-mail. Průmysl dlouhověkosti prodává optimalizaci a metriky a přísliby, že pokud budeš dělat všechno „správně“, dožiješ se déle.

    Jenže existuje ještě jiný obraz dlouhověkosti. Mnohem méně technologický a mnohem méně hlasitý. Americký výzkumník a publicista Dan Buettner strávil roky studiem míst, kde se lidé dožívají výjimečně vysokého věku. Říká jim „modré zóny“. Tyto oblasti se nacházejí například v Okinawě v Japonsku, na Sardinii v Itálii nebo na řeckém ostrově Ikaria či v Kostarice. 

    Na první pohled tyhle místa nemají nic společného s tím, co dnes nazýváme longevity průmyslem. Žádné protokoly. Žádné biomarkery. Žádné optimalizační dashboardy. A přesto tam lidé žijí déle než jinde.

    „Modré zóny“ bez zázračného řešení

    Když Buettner tyto komunity zkoumal, neobjevil žádný tajný recept. Jen opak současné posedlosti kontrolou. Lidé se tam nezabývali pohybem, oni se prostě pohybovali. A kromě toho také pracovali rukama, jedli střídmě a žili v pomalém, opakujícím se klidném rytmu. 

    A pozor, také měli kolem sebe lidi, kterým na nich záleželo. Rodinu, sousedy, komunitu. Prostě silné sociální vazby, které člověka drží v životě i ve stáří. Což ostatně vytváří pocit sounáležitosti a umocňuje význam člověka v komunitě i ve vysokém věku.

    Možná to jde úplně jinak…

    Stejně jako o biohackingu, můj děda nikdy neslyšel o modrých zónách. Přesto sám dospěl k jednoduchým principům, které mu pomohly dožít se stovky. A přitom, aniž by si to uvědomoval, si de facto komplexně zvyšoval odolnost. Jeho recept je prostý a trochu nudný, ale možná právě proto funguje.

    Dědův návod na dlouhověkost sestává ze čtyřech věcí: Pohyb, mysl, komunita, střídmost. Žádná z jeho přísad není tajná a žádná není drahá. Všechny ale vyžadují veličinu, kterou longevity průmysl neprodává a ani prodávat nemůže: Čas. Komunitu nevybudujete za víkend. Pohybové návyky nevzniknou za měsíc. A aktivní mysl? Na té se pracuje desetiletí. Důvěra sousedů, jméno které znají v klubu, rutina která drží i ve chvílích kdy se nedaří. To vše vzniká pomalu a tiše, bez notifikací a bez aplikací, které by to měřily. Dědovi je sto let. Děda si na to vše čas našel. 

    Čtyři pilíře longevity mého dědy

    Jeho prvním pilířem je pohyb, i když ne v kontextu, jak by si dnešní longevity průmysl představoval. Aktivněji začal sportovat až po padesátce a pustil se rovnou do výbušných sportů, konkrétně do tenisu a squashe. Když mu bylo osmdesát, přešel na stolní tenis, který mu vydržel dodnes. Doma přidal jednoduchou rutinu, pár cviků s tyčí, bez velkých vah a každý den ještě zařadil procházku. Neběhal maratony, úplně mu stačilo prostě jít ven.

    Druhý pilíř je mysl. Každý den čte, ne proto, že musí, ale protože chce. Je z generace, která nepoužívá mobilní telefon, a to může být jeho výhoda. Žádný doomscrolling, žádné notifikace, jen kniha, zprávy v televizi a aktivní zájem o to, co se děje ve světě. V době, kdy si průměrný člověk sáhne na telefon stokrát denně, je dědův přístup vlastně tiše revoluční.

    Třetím pilířem je komunita a podle mě je to ten nejdůležitější pilíř. Děda žije přes půl století pořád na stejném místě. Všichni ho znají a on zná je. Stejný obchod, stejná restaurace, stejný klub. Žije ve velkoměstě, ale nepotřebuje chodit mimo svou čtvrť, protože v ní má všechno, co potřebuje. A hlavně lidi, kteří jsou přirozenou součástí jeho každodenního života a vědí, jak se mu daří, aniž by se museli ptát.

    Střídmost jeho longevity koncept přirozeně uzavírá. Jde prostě jen o míru. O to, že si dá jedno pivo a ne deset. Jeden čtvereček čokolády a ne kilo. Že jí do polosyta a pije do polopita by se řeklo starou řečí. 

    A zase jsme u starých, dobrých rad

    Příklad mého dědy potvrzuje i věda, jen jiným jazykem. Gary Small psychiatr z UCLA Longevity Center říká, že nejspolehlivější způsoby ochrany mozku jsou návody, které byste zřejmě označili za neoriginální: Pohyb, spánek, sociální kontakt. 

    To nenahradí žádný suplement. Peter Attia, jeden z nejvlivnějších lékařů v oblasti dlouhověkosti, to ve své knize Přežít říká ještě přímočařeji: „Nestačí žít dlouho. Důležité je, jak dlouho žijete dobře, s funkčním tělem, jasnou hlavou a schopností dělat věci, které vás baví. Všechno ostatní je jen prodlužování čísla.“

    Vypadá to tak jednoduše. A možná i je.

    Minulý rok jsem myslel, že je to dědův konec. Přišel o všechny své pilíře najednou. Žádné procházky, žádný klub, žádná nudistická pláž, žádný ping pong. Byl upoután na lůžku. A přesto se nezlomil.

    Dlouho jsem přemýšlel, proč. A pak mi došlo, že odolnost nefunguje jako pojistka, kterou si sjednáte. Buduje se jinak. Každá procházka, kterou absolvoval za posledních padesát let. Každá kniha, každý rozhovor u stolu, každá sklenička vína s lidmi, kterým na něm záleží. Žádná z těchto věcí sama o sobě nezní jako příprava na krizi. Ale dohromady tvoří něco, co se nedá koupit ani nasimulovat. Zásobník, ze kterého lze čerpat, i když přijdete o všechno najednou. Děda ho budoval celý život, aniž by věděl, že ho jednou bude potřebovat.

    O pár měsíců později oslavil sté narozeniny na nohou. Nechtěl jsem věřit vlastním očím. Vidím ho, jak tancuje na parketu. Spokojeně upijí svoje pivo a opět se těší, až vyrazí na nahou opalovačku.

    Chcete o tom diskutovat? Napište mi na LinkedIn nebo sledujte debaty na sítích Solvo Institutu.