Longevity průmysl se tváří, že prodává zdraví. Ve skutečnosti ale samozřejmě prodává strach ze smrti. Můj děda na „longevity“ nepracoval. On tak jen žil. A letos oslaví 101 narozeniny.
Bylo mu 99 let. Hrál stolní tenis a nechtěl prohrát. Můj táta to dobře věděl a tak ho nechal hrát. Pak přišel jeden špatný krok a zlomená noha. Osobně jsem si myslel, že je to konec. Že už svého dědu nikdy neuvidím si užívat život. Naštěstí jsem se mýlil. O pár měsíců později oslavil stovku a při tom tancoval na parketu.
Je třeba si říct, že můj děda nikdy neslyšel slovo biohacking. A fakt, že někdo někde utrácí tisíce dolarů za longevity protokoly, biomarkery a optimalizaci života, mu je úplně jedno. Určitě si nemyslí, že to je cesta, která vede k spokojenému a dlouhému životu.
Old-schoolový přístup
Můj děda je ročník 1926. Zažil druhou světovou válku na německé straně. Je přes půl století vdovec. Žije sám v bytě v Hamburku. A pravidelně se chodí opalovat na FKK — nudistickou pláž. Ano ve 100 letech. Nahý, na pláži a s radostí. Existuje lepší metafora pro člověka, který celý život žil autenticky bez zbytečných berliček?
Moderní člověk ztratil vztah k obyčejnému životu. Dvacetiletí lidé dnes měří kvalitu spánku s větší pečlivostí, než si dřív lidé vybírali partnera. Nikdy v historii jsme nevěděli o lidském těle víc. Ale také jsme možná nikdy nebyli úzkostnější z toho, že stárneme.
Šílený rozmach obchodu s dlouhověkostí
Mezitím se z dlouhověkosti stal obrovský byznys. Longevity trhá rekordy mezi všemi módními wellness disciplínami. A to zdaleka není konec. Trh s dlouhověkostí má podle společnosti Oliver Wyman během příští dekády vyrůst o 300 %. Jen pro ilustraci, v roce 2013 existovalo na světě méně než sto longevity klinik. Dnes jsou jich tisíce.
Fascinace dlouhým životem samozřejmě není nic nového. Nový je ale způsob, jak o něm přemýšlíme. Dřív lidé chtěli žít dobře, dnes chtějí žít co nejdéle a doufají, že to vyjde nastejno. Naučili jsme se maximalizovat komfort a minimalizovat nepohodlí. Jenže zapomínáme, že právě nepohodlí často buduje naši odolnost.
Extrémní metody ve jménu dlouhověkosti
Nikdo tenhle trend nevystihuje lépe než Bryan Johnson. Technologický miliardář, který svůj život proměnil ve veřejný experiment a na tom vybudoval multimilionový byznys. Johnson každé ráno spolkne desítky prášků a změří si přes sto biomarkerů. V roce 2023 si nechal přelít litr krve od svého sedmnáctiletého syna. Vše ve jménu dlouhověkosti. Jeho roční rutina stojí dva miliony dolarů a z jeho protokolu, suplementů a olivového oleje za pětatřicet dolarů se stal produkt, který si kupují lidé po celém světě. Přitom výsledky jsou v nejlepším případě anekdotické. Jde o kazuistiku jednoho člověka, nejnižší stupeň vědeckých důkazů.
Johnson ale není výjimka. Je symptom. Není první, kdo tohle zkouší. Například v roce 1923 prodával americký doktor John Brinkley kozí varlata za 750 dolarů jako zaručený lék na stárnutí. Stal se milionářem. Tedy než mu odebrali licenci. Metody se změnily, ale logika zůstala stejná. Strach ze stárnutí se dá prodat.
Dá se „longevity“ koupit nebo si ji musíme zasloužit?
Lidé občas zapomínají, že cesta k dlouhému a kvalitnímu životu nemusí vést přes drahé suplementy či úmorné hodiny v posilovně. Že naše „udýchaná“ snaha o dravý životní styl je vlastně jen další tlak, který si na sebe sami vypouštíme.
Máme aplikace, které nám pomáhají kvalitněji spát, jiné, které snižují stres. Stahujeme si do mobilů dokonce i aplikace na meditování. Přesto nás nakonec rozhodí třeba jen zpožděný vlak nebo špatně napsaný e-mail. Průmysl dlouhověkosti prodává optimalizaci a metriky a přísliby, že pokud budeš dělat všechno „správně“, dožiješ se déle.
Jenže existuje ještě jiný obraz dlouhověkosti. Mnohem méně technologický a mnohem méně hlasitý. Americký výzkumník a publicista Dan Buettner strávil roky studiem míst, kde se lidé dožívají výjimečně vysokého věku. Říká jim „modré zóny“. Tyto oblasti se nacházejí například v Okinawě v Japonsku, na Sardinii v Itálii nebo na řeckém ostrově Ikaria či v Kostarice.
Na první pohled tyhle místa nemají nic společného s tím, co dnes nazýváme longevity průmyslem. Žádné protokoly. Žádné biomarkery. Žádné optimalizační dashboardy. A přesto tam lidé žijí déle než jinde.
„Modré zóny“ bez zázračného řešení
Když Buettner tyto komunity zkoumal, neobjevil žádný tajný recept. Jen opak současné posedlosti kontrolou. Lidé se tam nezabývali pohybem, oni se prostě pohybovali. A kromě toho také pracovali rukama, jedli střídmě a žili v pomalém, opakujícím se klidném rytmu.
A pozor, také měli kolem sebe lidi, kterým na nich záleželo. Rodinu, sousedy, komunitu. Prostě silné sociální vazby, které člověka drží v životě i ve stáří. Což ostatně vytváří pocit sounáležitosti a umocňuje význam člověka v komunitě i ve vysokém věku.
Možná to jde úplně jinak…
Stejně jako o biohackingu, můj děda nikdy neslyšel o modrých zónách. Přesto sám dospěl k jednoduchým principům, které mu pomohly dožít se stovky. A přitom, aniž by si to uvědomoval, si de facto komplexně zvyšoval odolnost. Jeho recept je prostý a trochu nudný, ale možná právě proto funguje.
Dědův návod na dlouhověkost sestává ze čtyřech věcí: Pohyb, mysl, komunita, střídmost. Žádná z jeho přísad není tajná a žádná není drahá. Všechny ale vyžadují veličinu, kterou longevity průmysl neprodává a ani prodávat nemůže: Čas. Komunitu nevybudujete za víkend. Pohybové návyky nevzniknou za měsíc. A aktivní mysl? Na té se pracuje desetiletí. Důvěra sousedů, jméno které znají v klubu, rutina která drží i ve chvílích kdy se nedaří. To vše vzniká pomalu a tiše, bez notifikací a bez aplikací, které by to měřily. Dědovi je sto let. Děda si na to vše čas našel.
Čtyři pilíře longevity mého dědy
Jeho prvním pilířem je pohyb, i když ne v kontextu, jak by si dnešní longevity průmysl představoval. Aktivněji začal sportovat až po padesátce a pustil se rovnou do výbušných sportů, konkrétně do tenisu a squashe. Když mu bylo osmdesát, přešel na stolní tenis, který mu vydržel dodnes. Doma přidal jednoduchou rutinu, pár cviků s tyčí, bez velkých vah a každý den ještě zařadil procházku. Neběhal maratony, úplně mu stačilo prostě jít ven.
Druhý pilíř je mysl. Každý den čte, ne proto, že musí, ale protože chce. Je z generace, která nepoužívá mobilní telefon, a to může být jeho výhoda. Žádný doomscrolling, žádné notifikace, jen kniha, zprávy v televizi a aktivní zájem o to, co se děje ve světě. V době, kdy si průměrný člověk sáhne na telefon stokrát denně, je dědův přístup vlastně tiše revoluční.
Třetím pilířem je komunita a podle mě je to ten nejdůležitější pilíř. Děda žije přes půl století pořád na stejném místě. Všichni ho znají a on zná je. Stejný obchod, stejná restaurace, stejný klub. Žije ve velkoměstě, ale nepotřebuje chodit mimo svou čtvrť, protože v ní má všechno, co potřebuje. A hlavně lidi, kteří jsou přirozenou součástí jeho každodenního života a vědí, jak se mu daří, aniž by se museli ptát.
Střídmost jeho longevity koncept přirozeně uzavírá. Jde prostě jen o míru. O to, že si dá jedno pivo a ne deset. Jeden čtvereček čokolády a ne kilo. Že jí do polosyta a pije do polopita by se řeklo starou řečí.
A zase jsme u starých, dobrých rad
Příklad mého dědy potvrzuje i věda, jen jiným jazykem. Gary Small psychiatr z UCLA Longevity Center říká, že nejspolehlivější způsoby ochrany mozku jsou návody, které byste zřejmě označili za neoriginální: Pohyb, spánek, sociální kontakt.
To nenahradí žádný suplement. Peter Attia, jeden z nejvlivnějších lékařů v oblasti dlouhověkosti, to ve své knize Přežít říká ještě přímočařeji: „Nestačí žít dlouho. Důležité je, jak dlouho žijete dobře, s funkčním tělem, jasnou hlavou a schopností dělat věci, které vás baví. Všechno ostatní je jen prodlužování čísla.“
Vypadá to tak jednoduše. A možná i je.
Minulý rok jsem myslel, že je to dědův konec. Přišel o všechny své pilíře najednou. Žádné procházky, žádný klub, žádná nudistická pláž, žádný ping pong. Byl upoután na lůžku. A přesto se nezlomil.
Dlouho jsem přemýšlel, proč. A pak mi došlo, že odolnost nefunguje jako pojistka, kterou si sjednáte. Buduje se jinak. Každá procházka, kterou absolvoval za posledních padesát let. Každá kniha, každý rozhovor u stolu, každá sklenička vína s lidmi, kterým na něm záleží. Žádná z těchto věcí sama o sobě nezní jako příprava na krizi. Ale dohromady tvoří něco, co se nedá koupit ani nasimulovat. Zásobník, ze kterého lze čerpat, i když přijdete o všechno najednou. Děda ho budoval celý život, aniž by věděl, že ho jednou bude potřebovat.
O pár měsíců později oslavil sté narozeniny na nohou. Nechtěl jsem věřit vlastním očím. Vidím ho, jak tancuje na parketu. Spokojeně upijí svoje pivo a opět se těší, až vyrazí na nahou opalovačku.
Chcete o tom diskutovat? Napište mi na LinkedIn nebo sledujte debaty na sítích Solvo Institutu.
Napsat komentář