Australia, Denmark and Portugal have already approved bans on children’s access to social networks, while France, Norway, Slovenia and the United Kingdom are preparing similar legislation. In the Czech Republic, both the prime minister and the president have expressed support for a ban, in rare emotional unison. But will this actually mean our children will be less at risk? I doubt it, because I fear we are “successfully” overlooking a much more significant threat to our kids: their interaction with artificial intelligence.
First, though, to the idea of banning social media. I am a liberal, and I belong to the generation that, despite all the bans, smoked its first cigarette around the age of ten and a few years later was already visiting pubs on a fairly regular basis. My instinct to resist bans – knowing, among other things, that they are not that hard to get around – has been seriously shaken by my own children. One is 16, the other 25. I asked them a leading question that nudged them toward rejecting bans. Yet both agreed that social networks had brought them nothing positive in childhood and, in one case, something quite negative – something I am sorry I did not find out about at a time when I might still have been able to influence it. They also pointed out that the technological possibility of circumventing a ban does not mean that all children will know how to do it or will actually do it. At the same time, I learned that the real limit of what a ban can influence is the onset of puberty. After that, even those unlucky kids whose anxious parents have installed filters and tracking software on their phones can rely on the empathy of their peers – someone will lend them an older device they no longer use. As always, when it comes to banning social networks, there is nothing like consulting the true experts.
But as the use of AI spreads, I keep hearing more and more stories about how children – and not only children – are using it as a friend, a “relationship guru”, simply as a substitute for a living person. And this is not just anecdotal. Studies – including those from MIT, the Pew Research Center, the Center for Democracy and Technology and Common Sense Media – agree not only that a majority of teenagers have experience with AI, but that roughly one third of them use it regularly. A non‑trivial share of young people also admit that you can build not only a “trustworthy friend” with AI, but even a “romantic relationship”. And stories of adults who start using – often corporate – AI systems to consult their life problems are not exactly rare either.
That, to me, is significantly more worrying than any social network. AI based on language models has a built‑in goal that is very different from genuinely helping a “human friend”. It is a language model – it generates a response that is supposed to satisfy the person it is talking to. And unlike situations where AI helps us search, process or verify information, the moment we are dealing primarily with emotional needs, its answer will almost inevitably be guided mainly by affirmation and agreement. Even in cases where it would be far more reasonable to challenge the behavior of the person who has the problem.
Shakespeare already had a character for this: Iago. The one who always tells you what you want to hear, while pursuing completely different aims. A language model works in a similar way, only without the malicious intent – which may well make it even more dangerous. Experts put it more soberly. From academia, T. Sun (Rice University) notes: “Adolescents are developing core emotional and social skills – chatbots are simply not designed for that. If young people begin to entrust AI with their relationships and life decisions instead of turning to people, the risk is not only misinformation, but above all a gradual shift in what they expect from relationships, emotions and help itself.” And from those who are already dealing with such impacts in practice, V. Wright of the American Psychological Association says: “AI will never replace human connection. It simply is not built for that.” On top of that, chatbots are designed to keep our attention for as long as possible – because that is how their creators make money.
As an economist, I have to add another layer: we expect AI to push us out of routine activities – and especially out of exactly those areas where human interaction is needed.
And I am convinced that the worst possible preparation for our children – who are already, to a large extent, replacing the real world with the virtual one – for such roles is a situation in which they substitute communication with people by chatting with “AI buddies”. So this is not just about emotional risks. It is about the fact that they will fail to learn skills that could help them find their footing in the economy of the world that is coming.
I am neither a lawyer nor an IT specialist – although during my studies, including my PhD in the United States, I did in fact make a living in this field – but it does not seem impossible to me to define requirements for AI “communicators” that would oblige them to recognize when they are interacting with a child or an adolescent and to be highly restrictive in conversations that substitute for a human confidant dealing with relationships. And I am convinced that situations in which AI is consulting “people for people” – and even more so “people for children” – deserve far more of our attention than debates about how to protect children from social networks.
Z hlediska ekonomického debata o euru otevírá celou řadu otázek. Proč vstupovat do měnové oblasti, která svou suboptimalitu ukazuje na své agregátní úrovni tím, že zcela v souladu s Nobelovou cenou oceněnou teorií ztrácí na ekonomické výkonnosti vůči do vzniku eurozóny podobně vyspělým USA? Proč vstupovat do systému, ve kterém nám podobné ekonomiky vykazují nepřesvědčivé výsledky: rozdíl v produktu na hlavu se vůči Slovensku zvýšil o polovinu, náskok Slovinska se o třetinu zmenšil? Jak by se po přestupu do eurozóny změnily náklady a výnosy, obecněji způsob naší další, velmi žádoucí konvergence k ekonomické výkonnosti bohatších zemí EU a Evropy?
Ve světle stávajících bezpečnostních hrozeb je ale také velmi zajímavé podívat se na to, jak by případný vstup do eurozóny posílil odolnost českého státu, české společnosti a Čechů či jejich rodin. Institut SOLVO, s nímž dlouhodobě spolupracuji, měří odolnost Čechů systematicky – a v její praktické rovině, tedy v materiálním zabezpečení a schopnosti přežít krizová období, hrají finanční rezervy domácností klíčovou roli. Právě touto optikou se také stojí za to na otázku eura podívat.
Začněme finanční stránkou věci. Osobně sice považuji odhad mého bývalého kolegy Luďka Niedermayera na úrokový diferenciál českého dluhu vůči jeho potenciálnímu nákladu při členství země v eurozóně na úrovni cca 1,2 % za mírně nadsazený, ale nepochybně tu úrokový náklad poblíž 1 % dnes je. Pominu teď zcela naivní představu mnoha komentujících, že by vstup do eurozóny stlačil náklad na obsluhu českého dluhu o toto 1 % – snížil by úrok vydávaných, ne již dávno vydaných dluhopisů, takže ten efekt by byl v prvním roce po vstupu zhruba sedminový, i to, jak se v budoucnu bude tato výhoda eurozóny vyvíjet.
Zato si dovolím upozornit, že značná část hodnoty armádního materiálu, který si chceme a dle mnoha odborníků potřebujeme pořídit, vzniká v cizině. A v této souvislosti je třeba uvést, že spolu s pokračující ekonomickou konvergencí dlouhodobě od covidu opět reálně a nominálně posiluje i koruna. Za posledních 5 let zhruba o 8 %. Tím se sice úředníci ministerstva obrany při rozpočtovém vyjednávání zas tak nechlubí, ale ty výdaje na „hardware,“ které si zhruba za tu zamýšlenou čtvrtinu až třetinu rozpočtu na obranu budeme pořizovat, jim to zlevnilo a při pokračování konvergence i dál zlevňovat bude.
Ještě významnější pro finanční úvahy je však docela zásadní chyba, které se dopouštějí ti, kteří považují úrokové náklady na obsluhu českého dluhu za „spláchnuté.“ Ony totiž zvyšují výnosy, které české domácnosti na svých vkladech a ať už přímých, či fondy zprostředkovaných investicích do českých dluhopisů inkasují. Průměry jsou zde sice velmi zrádné, třetina českých domácností třeba nemá žádné dluhy, ale přesto má průměrná česká domácnost dnes zhruba 1,2–1,3 milionu Kč finančních aktiv, vůči kterým stojí (primárně v podobě hypoték, či spotřebitelských úvěrů) zhruba 400–500 tis. Kč finančních pasiv.
A navzdory obecné představě o hloupých Čecháčcích sušících své úspory na běžném účtu, nedávné období vysokých úroků naučilo české domácnosti znovu ukládat i v bankách většinu peněz (v průměru něco kolem či nad tři čtvrtiny vkladů) do produktů, jejichž úročení je v našem finančním systému pozitivně spjato s úroky získávanými investory do státních dluhopisů. Takže díky tomu, že český dluh je držen primárně v české finanční soustavě, českými subjekty, lze odhadnout, že zhruba 2/3 nákladů financování, které český stát vydává na vyšší úročení státního dluhu, se vrací českým domácnostem v podobě vyšších výnosů z jejich vkladů a investic.
To je z hlediska odolnosti docela zásadní. Institut SOLVO ve svém Indexu odolnosti měří materiální zabezpečení jako jednu z klíčových složek praktické odolnosti – a finanční rezervy umožňující přežít déle trvající krizová období jsou v tomto konceptu ústředním prvkem. Jinými slovy, většina toho, čím existence české koruny zatěžuje rozpočet státu, současně posiluje finanční odolnost jednotlivých Čechů a jejich rodin.
A zde je třeba ještě jedna úvaha. Dlouhodobě opakovaná teze o tom, že euro by neznamenalo vyšší inflaci, se po odeznění globálních šoků ukazuje – přesně v souladu s výše zmíněnou ekonomickou teorií optimálních měnových zón – jako mýtus. Za běžných okolností ekonomiky „nových“ členů EU, ke kterým se řadíme, konvergují ke standardům výkonnosti ekonomik, které EU zakládaly. A ta konvergence probíhá dvěma způsoby: v prvním rostou ceny produktů a služeb a zprostředkovaně pak i mzdy, jde o cestu vyšší inflace, v druhém pak dlouhodobě posiluje kurz. V okamžiku, kdy se vstupem do eurozóny posilování kurzu samozřejmě zastaví, celá konvergence se odehrává prostřednictvím růstu cen a mezd.
Což není žádná teorie – v loňském roce byla inflace všech „nových,“ chceme-li postkomunistických ekonomik v eurozóně vyšší než ta naše. Nejméně (o zhruba 0,7 procentního bodu) ve Slovinsku, nejvíce (o takřka tři procentní body) v Estonsku. Poslední srovnatelná čísla z dubna letošního roku shrnuje připojená tabulka.
Země
HICP duben 2026
Rozdíl
Estonsko
3,2 %
+1,1 pp
Lotyšsko
2,9 %
+0,8 pp
Litva
4,9 %
+2,8 pp
Chorvatsko
5,4 %
+3,3 pp
Slovinsko
3,4 %
+1,3 pp
Bulharsko
6,0 %
+3,9 pp
Slovensko
4,1 %
+2,0 pp
Nižší úroková sazba ECB při konvergencí dané lepší poptávkové situaci, než panuje v eurozóně obecně – chcete-li, představte si to jako nižší nezaměstnanost a lepší odbyt pro výrobky i služby umožňující jejich snadnější zdražování – prostě táhne inflaci „nových“ ekonomik EU za normálních časů vzhůru. Samozřejmě, v takové situaci rostou i mzdy, klesá hodnota dluhu, ale vyšší inflace také samozřejmě eroduje reálnou hodnotu úspor. V případě průměrné české domácnosti tyto rozdíly znamenají, že reálná hodnota jejich úspor, čistých finančních aktiv, by se při hypotetickém členství v eurozóně snižovala i při srovnání s v tabulce uvedenými členy eurozóny nejméně o 6 tisíc Kč za rok.
Shrnu-li: existence naší měny v dnešní situaci – a je obtížné představit si, proč by tomu v nejbližších letech mělo být jinak – je minimálně neutrální vůči naší potřebě být schopni odolat rizikům a hrozbám, které nám vývoj přináší. To, co existencí koruny platíme navíc na úrocích ze státního dluhu, se více než vrací českým domácnostem na vyšších výnosech z jejich úspor a v nižším znehodnocení těchto úspor. Odolnost – tak jak ji definuje a měří Index odolnosti Institutu SOLVO – si totiž budujeme doma, v rodinách, ve finančních rezervách, ve schopnosti přestát krizová období. A měnová politika, která tyto rezervy chrání před inflační erozí a zároveň vrací část státních úrokových nákladů zpět do kapes domácností, není jen technická otázka centrálních bankéřů. Je to také otázka toho, jak odolná česká společnost ve skutečnosti bude.
Probíhající souboj mezi vládou a ji podporujícími politickými seskupeními a opozicí spojenou s těmi, kteří podporují navýšení příjmů veřejnoprávních médií prostřednictvím poplatků majících charakter daně z přístupu na internet, je dnes nejviditelnějším politickým střetem v Česku.
Mnozí již konstatovali, že v době rozpadu stávajícího mezinárodního řádu doprovázeného konflikty, jejichž dopady nás zasahují citelně, či uprostřed demografické krize vyspělých zemí bychom asi mohli mít jiné starosti. Mě ale mnohem více fascinuje zcela falešná představa většiny proponentů zájmu obou mediálních institucí o jejich skutečném významu.
Vypadá to, jako by nám zcela chyběli lidé ochotni zamyslet se nad tím, že to, co v drtivé většině konzumujeme a přijímáme jako zpravodajství — informace formující naše politické názory a rozhodnutí — už dávno nevzniká v těchto institucích tak, jako tomu bylo v době vzniku jejich zákonného rámce. Ten byl psán v první polovině devadesátých let, kdy internet byl akademickou kuriozitou a mobilní telefon nedostupným luxusem.
Na té nejobecnější rovině výsledků jsme již viděli, že stávající opozici v ne tak vzdálených volbách nikterak nepomohlo, že na své straně měla obě jmenované mediální instituce. Stejně tak v tomto kontextu v často jako záporný příklad zmiňovaném Maďarsku Orbánovi nepomohla jemu zcela podřízená státní média. Nevypadá to ale, že by byl v mediálně-analytickém světě zájem podívat se na jednoduchá fakta.
Často se argumentuje průzkumy důvěry občanů vůči oběma institucím. Ta má při formování politických názorů asi stejnou váhu jako důvěra, kterou občanstvo přikládá Národnímu divadlu při svém rozhodování, jak a kde stráví večer. David Ogilvy to kdysi vystihl přesně: „Lidé nemyslí tak, jak cítí, neříkají, co si myslí, a nedělají, co říkají.“ Průzkumy důvěryhodnosti měří deklarovaný postoj, nikoliv skutečné chování — a právě to je v tomto sporu klíčový rozdíl.
Přitom existuje opakovaný průzkum Reuters Institute Digital News Report, provedený u nás v letech 2019 a 2025, který se zabývá tím, v jaké míře jsou zpravodajské kanály — televize, internet, sociální sítě, rádio, tisk a podcasty — skutečně využívány jako zpravodajské zdroje. Údaje přitom slouží jako stropy a nesčítají se do 100 %, ale zhruba na 270 %. Lze přitom říci, že velmi pravděpodobně nadhodnocují vliv klasických pasivně konzumovaných médií, tedy rozhlasu a televize — lidé totiž pozorněji konzumují to, co si přímo platí a předplácejí. Ale i když toto zanedbáme a začneme pracovat s podíly sledovanosti privátních a veřejnoprávních médií, návštěvností na webu a dalšími dostupnými daty, zjistíme, že na celkové konzumaci zpravodajských informací — přepočtené se stejnou váhou duplicit na 100 % — se ČT a ČRo nepodílí ani patnácti procenty, ani jednou šestinou.
A i kdybychom vzali v úvahu argument zastánců veřejnoprávních médií a zvážili roli ČT a ČRo jako zdroje obsahu pro sociální sítě a internet — tedy že zprostředkovaně zásobují zpravodajstvím i tyto kanály — nedostaneme se ani při značně nerealistickém předpokladu přes 25 %. Při takovém výpočtu navíc zcela ignorujeme, že obsah šířený na sociálních sítích a internetových zpravodajských serverech přichází současně z ČTK, z tištěných médií, ze zahraničních zpravodajských agentur, z jiných sociálních sítí i z čistě internetových redakcí. Aby ČT a ČRo dosáhly čtvrtinového podílu i na těchto platformách, musely by zde replikovat svou dominanci z televizního a rozhlasového kanálu — tedy zásobovat každou čtvrtou zprávu, kterou Češi na internetu a sociálních sítích konzumují. To je předpoklad, který neodpovídá ani dnešní realitě, ani logice fungování internetu a sociálních sítí.
Čas prostě nelze zastavit. ČT a ČRo jsou instituce, které sice požívají vážnost, ale tak jako televize a rozhlas jinde ve světě nám dodávají podstatně menší množství informací ovlivňujících naše politické názory a činy, než se obecně předpokládá. A přitom, na rozdíl od všech jiných zdrojů takových informací, nejsou ani zdaleka schopny uživit se samy.
Intenzita dnešního souboje o jejich příjmy ovšem dokládá, že za oněch „nepatrných“ 7,8 mld. Kč ročně umožňují mnoha spoluobčanům i politickým hráčům signalizaci ctnosti. A současně nám předvádí, v jaké ohromné míře nejsme schopni uvědomit si, natož akceptovat, že svět kolem nás se mění.
Zvláště zarážející je, že nejhlasitějšími obhájci stávajícího stavu jsou mnohdy právě ti, kdo se jinak považují za nositele změny a pokroku — zatímco v tomto konkrétním sporu sehrávají roli klasického NIMBY: změna ano, ale ne tady, ne teď, ne na úkor institucí, ke kterým mají osobní nebo ideový vztah. Ale vlastně to zas tak překvapivé není — v tomto střetu totiž také tolik nejde o hodnoty jako o konkrétní zájmy.
Austrálie, Dánsko a Portugalsko už schválily zákaz přístupu dětí na sociální sítě, Francie, Norsko, Slovinsko a Spojené království ho chystají, u nás se pro zákaz v dojemné shodě vyjadřují premiér i prezident. Znamená to ale, že naše děti budou méně ohrožené? Pochybuji, neboť se obávám, že podstatně významnější hrozbu pro naše děti – totiž jejich interakci s umělou inteligencí – mezitím dost „úspěšně“ přehlížíme.
Nejprve ale k zákazu používání sociálních sítí. Jsem liberál, navíc z generace těch, kteří navzdory všem zákazům vykouřili první cigaretu někdy během svého desátého roku, aby o pár let později dost pravidelně chodili na pivo. Jenže instinkt velící mi k odporu vůči zákazům, mimo jiné s vědomím, že se ne zas tak obtížně obejdou, mi dost nahlodali moji potomci. Jednomu je 16, druhému 25, zeptal jsem se jich dost návodnou, k odporu k zákazu vedoucí otázkou. Přesto se oba shodli, že jim sítě v dětství nepřinesly nic pozitivního, respektive v jednom případě naopak něco vcelku negativního, o čem mě mrzí, že jsem se to nedozvěděl v době, kdy bych to snad mohl ovlivnit. A že ani argument o technologických možnostech obcházení neznamená, že to všechny děti umějí a budou dělat. Současně jsem se dozvěděl, že limitem toho, co zákaz může ovlivnit, je příchod puberty. Pak už i nešťastníkům s mobily, do nichž úzkostlivý rodič nainstaluje cenzuru a sledování, pomohou empatičtí soucitní vrstevníci – zapůjčí starší přístroje, které sami už nepoužívají. No jo, jako vždy i v případě zákazů sociálních sítí není nad konzultaci s experty.
Jenže jak se rozšiřuje používání AI, poslouchám stále častěji příběhy o tom, jak ji děti – a nejen ty – využívají coby kamaráda, „vztahového guru“, prostě jako náhradu živé osoby. A nejde jen o anekdotické příběhy. Studie – mimo jiné od MIT, Pew Research, Centra pro demokracii a technologie a Common Sense Media – se shodují nejen na tom, že většina teenagerů má zkušenost s AI, ale že zhruba třetina ji používá pravidelně. Nezanedbatelná část mládeže navíc připouští, že si s AI lze vytvořit nejen přítele, „kterému se dá věřit“, ale i „romantický vztah“. A příběhy o tom, jak i někdo dospělý začne využívat – často firemní – AI ke konzultaci svých životních problémů, taky nejsou zrovna vzácné.
To mi připadá podstatně horší než jakákoliv sociální síť. AI postavená na jazykových modelech má jako vestavěný cíl něco zcela jiného než skutečná pomoc „lidskému příteli“. Je to jazykový model – vytváří reakci, která má komunikujícího uspokojit. A na rozdíl od situací, kdy AI pomáhá něco vyhledat, zpracovat či ověřit, v okamžiku, kdy jde o primárně emotivní potřeby, bude její odpověď nepochybně vycházet hlavně z potvrzování a souhlasu. I tam, kde by bylo rozumnější ponouknout k revizi chování toho, kdo má problém.
Shakespeare měl pro tohle postavu: Jaga. Ten, kdo vám vždy řekne, co chcete slyšet, a přitom sleduje úplně jiné cíle. Jazykový model funguje podobně, jen bez zlého úmyslu, což ho možná dělá ještě nebezpečnějším. Odborníci to říkají střízlivěji. Z akademie T. Sun (Rice University): „Dospívající si budují základní emocionální a sociální dovednosti – k tomu chatboti samozřejmě neslouží. Pokud mladí lidé začnou svěřovat AI své vztahy a životní rozhodnutí, místo aby se svěřovali lidem, jejich rizikem není jen dezinformace, ale především postupná proměna toho, co od vztahů, emocí a pomoci vůbec očekávají.“ A od těch, kteří podobné dopady už řeší, V. Wright (Asociace amerických psychologů): „Lidské spojení AI nikdy nenahradí. Na to prostě není stavěna.“ Navíc chatboti jsou navrženi tak, aby udržovali pozornost co nejdéle – protože tak jejich tvůrci vydělávají.
Jako ekonom musím dodat ještě jednu rovinu: očekávání je, že AI nás bude vytlačovat od rutinních činností – a právě tam, kde je potřeba lidské interakce.
A jsem si jist, že nejhorší přípravou našich potomků, kteří už dnes do značné míry nahrazují reálný svět virtuálním, na takové role je situace, kdy si komunikaci s lidmi nahrazují „AI parťáky“. Nejde tedy jen o emoční rizika. Jde o to, že se nenaučí něco, co by jim mohlo pomoci ekonomicky se uplatnit ve světě, který právě přichází.
Nejsem právník ani ajťák – byť jsem se během studií včetně doktorandského v USA právě v této oblasti živil –, ale nepřipadá mi nemožné definovat pro AI „komunikátory“ požadavky, které by je nutily rozpoznávat, zda komunikují s dítětem, nebo adolescentem, a být velmi restriktivní v komunikaci nahrazující lidského důvěrníka řešícího vztahy. A jsem přesvědčen, že situacemi, kdy AI konzultuje „lidi pro lidi“ (a ještě více „lidi pro děti“) bychom se měli zabývat podstatně více než tím, jak děti chránit před sociálními sítěmi.
Evropská unie je svým nadnárodním charakterem tak trochu impériem a jako od impéria od něho jeho obyvatelé, tedy i většina z nás, očekávají dodání dvou základních kvalit: bezpečnosti zajišťenou mimo jiné ochranou hranic a prosperity, k jejímuž naplnění má významně přispívat společný trh. O bezpečnosti – s ruskými tanky na Ukrajině, donedávným spoléháním se většiny států EU na NATO – rozuměj USA – a toho zbytku na neutralitu, a hranicemi, přes které k nám proudí nepřetržitý proud migrantů – raději ani nemluvme. Podívejme se ale na tu druhou vlastnost, resp. na její základní podmínku, tedy společný trh, myslíme zde trh zboží, tradičních služeb a tak trochu lidské práce, resp. jeho existenci.
Potřebujeme měřítko
Ale hodnota debaty o společném trhu jako o nějakém abstraktním, ekonomickou teorií definovaném ideálu je poměrně malá. Ideály v praxi neexistují, a co považujeme u společného trhu za samozřejmost, nemusí platit. Možnost si to uvědomit jsem dostal už v poměrně raném věku, když jsem byl na počátku devadesátých let přijatý na doktorandský program v ekonomii na University of Pittsburgh. Přijel jsem a čekal trh, kde se bez překážek – jde přece o jednu zemi, která už déle než dvě stě let existuje – v podmínkách, které se stát od státu nijak zvlášť neliší, prostorem Spojených států nerušeně pohybuje zboží, služby i lidé. Očekával jsem dokonale fungující společný trh – takový, jaký nám Brusel sliboval pro Evropu. Jenže zboží sice proudilo přes státní hranice, ale ekonomické podmínky, daně a systém zdanění byly stát od státu jiné. A trh práce nebyl ani trochu volný. Lékař z Pensylvánie nemohl začít ordinovat v sousedním Ohiu – zkoušky, doklady o praxi, čekání na schválení. A kdyby šlo jen o zdravotnictví. Realiťáci, elektrikáři, instalatéři, skoro všichni potřebovali nějakou licenci na území daného státu unie. A navíc si odbory hlídaly teritoria měst a států s tvrdostí, kterou bychom asi tady nazvali ochranářstvím. Takže jsem přesvědčen, že mnohem víc užitku přinese srovnávat trh EU s tím, vůči čemu se stejně její vůdci nejčastěji v této oblasti vymezují, tedy s trhem USA.
Co znamená fragmentace
Od mého prvotního seznámení se s americkou realitou už uplynulo 30 let. A USA mají stále dost roztříštěný trh práce – zhruba čtvrtina lidmi vykonávaných činností vyžaduje povolení, či licence, které se z jednoho do druhého státu vůbec nepřenášejí snadno, což je, docela zajímavě, velmi podobné jako v EU. Také tu máme zhruba čtvrtinu regulovaných profesí. Ale funguje to, zde uvidíme užitečnost srovnávání konkrétních trhů, ve důsledcích pro pohyb obyvatel po obou „impériích“ úplně jinak: zatímco 30 procent Američanů žije v jiném státě, než kde se narodili, v Evropě jsou to jen 4 procenta. „Vnitroimperiální“ migrace obyvatel je tedy ve Spojených státech zhruba osmkrát intenzivnější. A není to o jazycích, ani prostory se společným jazykem, třeba němčinou nevykazují míru migrace dramaticky bližší té, kterou pozorujeme v USA. A navíc: americký trh práce je roztříštěný, ale trh se zbožím funguje. Evropský trh práce je podobně roztříštěný, ale ještě nám to, jak uvidíme dále, nejde zas tak moc ani se zbožím. Odbourání bariér pro pohyb lidí, v našem „impériu“ nazývané Schengen, samo o sobě nestačí k vytvoření společného trhu. A Amerika nám to dokazuje z opačné strany. Můžete mít licence a odbory, a přitom jednotný trh se zbožím. My taky máme licence i odbory, ale navíc ještě, bohužel, i fragmentované trhy se zbožím.
Rozdíl mezi Amerikou a Evropou začíná totiž už v zákonech. Americká ústava dává Kongresu pravomoc regulovat obchod „mezi jednotlivými státy“ a Nejvyšší soud to vykládá nejen jako udělení federální moci, ale také jako zákaz stavět překážky mezistátnímu obchodu. Zajde-li tedy stát USA příliš daleko, federální soudy jeho opatření zruší. Systém to není dokonalý – státy mají různé daně z prodeje, různé hygienické normy, různé stavební předpisy, Kalifornie má o tolik přísnější emisní limity, že nutí výrobce aut pro trh USA de facto vyrábět dva druhy vozů.
Evropa má zdánlivě podobný právní rámec – smlouva zakazuje omezení a „opatření s rovnocenným účinkem“ v obchodě mezi členskými státy. Princip vzájemného uznávání navíc stanovuje, že zboží legálně prodávané v jednom státě by mělo být prodejné ve všech. Evropský soudní dvůr může teoreticky rozhodovat proti členským státům a ukládat pokuty. Zní to skoro lépe než americká ústava. Jenže jsou tu dva zásadní rozdíly. Tím prvním je vymáhání, rozsudky Evropského soudního dvora vyžadují ochotu členského státu je dodržet, není tu přímá federální exekutiva. A tím druhým jsou výjimky. Smlouva umožňuje výjimky pro „veřejnou morálku, veřejnou politiku, veřejnou bezpečnost, zdraví, kulturní dědictví“. Výčet, který se dá, Francie svého času zakázala převzetí svého výrobce jogurtů Danone jeho zahraničním konkurentem na základě „bezpečnostních obav,“ zvláště při evidentní neochotě evropských institucí útočit na významné státy, zneužít téměř na cokoli.
Čísla mluví jasně
Upřednostňování domácího zboží, „preference domácího,“ se dá po vynětí faktorů jako je vzdálenost a velikost trhu měřit a srovnávat. Ve státech EU studie s touto metodikou signalizují, že domácí zboží je preferováno zhruba dvakrát víc než na trzích států USA. Jinak řečeno evropské státní hranice vytvářejí zhruba dvojnásobnou překážku obchodu proti hranicím států USA. Ještě jinak, jen 17 procent evropských spotřebitelů nakupuje přes hranice přes internet, navzdory našemu „jednotnému trhu.“
Třicet let pokroku vymazáno za dva roky
Ještě zajímavější je srovnat si vývoj bariér, „preferencí domácího“ mezi USA a EU v čase. V EU jsme nejprve, v podstatě až do konce první dekády tohoto tisíciletí, mohli pozorovat pokles bariér. Pak ale v roce 2008 přišla finanční krize a integrace se zastavila. V krizí nejvíce postižených zemích – Řecku, Itálii, Španělsku – „preference domácího“ vzrostly takřka na svůj dvounásobek. Po roce 2012, během oživení, jsme viděli pomalý pokles, byl ale mnohem pomalejší než postup integrace trhů v devadesátých letech. A pak přišel rok 2020. COVID a energetická krize a evropské trhy se již jako celek staly podstatně méně integrovanými než předtím. Podle studií ECB se hraniční bariéry od roku 2019 zvýšily o třetinu, někde i polovinu. Debatujeme nová evropská nařízení, ale už i trhy se zbožím se potichu štěpí.
A co USA? Zkráceně, jak v tom vtipu o našem druhém největším městě, nic. „Preference domácího“ v posledních třiceti letech klesaly nebo zůstávaly stabilní. Žádné dramatické změny, žádný krizí vyvolaný kolaps integrace, fungující vnitřní trh.
Lidé se nepohybují
Vrátím se ještě k pohybu lidí. Americká mezistátní migrace totiž v čase klesá – z ročních 3 až 3,5 procent obyvatelstva v padesátých až osmdesátých letech na současných 1,4 až 1,5 procenta, na nejnižší úroveň od čtyřicátých let. Ekonomové to připisují krizi bydlení, růstu domácností se dvěma příjmy, profesním povolením a poklesu firemní relokace.
Naopak evropská přeshraniční mobilita pomalu roste – z 1,5 procenta v devadesátých letech na současné 4 procenta. Jenže tento růst byl poháněn především rozšířením EU na východ a krizovou migrací – Řekové, Španělé, Portugalci se stěhovali během finanční krize a po ní do Německa. Samozřejmě i to je dobře, ale není to mobilita za lepší příležitostí, realokace práce tažená nárůstem produktivity, ale mobilita z nouze, z nezaměstnanosti ven.
Energie: když fragmentace zabíjí
Až dosud jsme v souvislosti s trhem, či trhy EU popisovali překážky, které ekonomickou činnost ztěžují, nyní se ale posuneme k trhům s energií, a zde fragmentace trhů firmy bude likvidovat, vlastně už likviduje.
S cenami elektřiny to navzdory všem titulkům ve skutečnosti není tak dramatické. Ceny elektřiny pro domácnosti se v EU v roce 2024 pohybovaly od 10-12 eurocentů za kilowatthodinu v Maďarsku přes 18-22 centů v Polsku a Česku, 22-25 centů ve Francii až po 35-40 centů v Německu a 40-45 centů v Dánsku. Rozdíly mezi jednotlivými státy tedy dosáhly zhruba čtyřnásobku.
Ve Spojených státech se ceny elektrické energie pro domácnosti, vynecháme-li tedy „poněkud obtížněji propojitelnou“ Havaj, pohybují od zhruba 10-12 centů v Louisianě a Washingtonu přes 16 centů národního průměru až po poněkud extremnějších 25-30 centů v emisích taky pokutující Kalifornii. Lze tedy hovořit o maximálně trojnásobných rozdílech. Zas tak velký rozdíl mezi trhem EU a trhem USA tedy v této oblasti pozorovat nelze.
Ale dramaticky rozdílná je situace energie z plynu. V EU je referenčním trhem ten holandský, ale ceny na jiných trzích se od něj mohou dramaticky lišit. V roce 2024 byly ceny plynu pro průmysl ve Španělsku o víc než desetinu nižší než ony holandské (35-40 eur za megawatthodinu), v Polsku, Česku a Slovensku ale byly často i o třetinu vyšší. V USA je referenční cena terminálu Henry Hub, kde se hlavní plynovody potkávají, skutečnou národní cenou, od které se regionální trhy významně neodchylují.
I když se ovšem koncentrujeme na homogennost trhů obou „imperií,“ u cen energií samozřejmě nelze přehlédnout i rozdíl mezi cenami obou trhů, v EU se platí za plyn pro průmyslovou výrobu dvakrát až dvakrát a půlkrát více než v USA, za elektřinu o 80-100 procent více. To je pro evropské výrobce smrtící.
Když energie je víc než celý zisk
Pro energeticky náročná odvětví jako je ocelářství nebo chemická výroba jsou totiž náklady na energii několikanásobkem celé ziskové marže. V ocelářství náklady na energie tvoří 15-25 procent celkových nákladů výroby a zisková marže je 3-5 procent. Energetické náklady jsou čtyřikrát až sedmkrát vyšší než celý zisk. K vymazání zisku tedy postačuje zvýšení ceny energie o jednu pětinu. Ještě horší poměr mezi nákladem na energii a ziskem lze najít třeba u výroby hliníku, či cementu, o něco ale ne dramaticky lepší je to v chemickém průmyslu.
U středně energeticky náročných odvětví, např. výroba dílů pro automotiv, představují náklady na energii zhruba 4-6 procent nákladů při marži 5-8 procent. Jsou tedy významné, ale jejich nárůst už není tak smrtící. A pak jsou samozřejmě odvětví, kde, byť budou finanční ředitelé v odvětví působících firem lomit ruce, kde na cenách energie téměř nezáleží: léčiva (energie 2-3 procenta nákladů, marže 15-25 procent), elektronika, přesné přístroje. Pro maloobchod je energie zabudovaná ve výrobě možná 1-3 procenta maloobchodní ceny.
Ale, mluvíme-li o fragmentaci trhu s energií v EU, nemluvíme o abstraktním problému. Mluvíme o tom, že česká chemička platí o polovinu více za plyn než její konkurent na stejném „jednotném“ trhu. Zákazníkům ale musí nabídnout podobnou nebo stejnou cenu. To jí vymaže více než dvojnásobně ziskovou marži, bude hluboce ztrátová a zničí ji to.
Dvacet let integrace zničeno za půl roku
Což může být budoucnost, do které směřujeme. V devadesátých letech byly evropské trhy s energií extrémně roztříštěné – vládly státní monopoly, nebyl zde takřka žádný přeshraniční obchod, a v cenách elektrické energie byly pět až šestinásobné rozdíly. Na počátku tisíciletí, s liberalizací, jsme viděli sbližování a rozdíly v cenách energií klesly zhruba na trojnásobek. U plynu tomu bylo podobně, nizozemský hub TTF se stal evropským měřítkem, a rozdíly mezi cenami plynu mezi jednotlivými státy byly spíš na úrovni 50% maximálně 100% ceny plynu tam, kde byl nejlevnější. V minulé dekádě se rozdíly dále snížily, 30-50%, zdálo se, že evropský trh s energií konverguje k americkým standardům.
Pak přišla agrese Ruska vůči Ukrajině. Během půlroku po únoru 2022 došlo k zvratu dvacetileté integrace evropského trhu s plynem. Rozdíly v cenách plynu dodávaného mimo jiné ropovody z Ruska pro průmysl u nás, v Německu, či Rakousku a cenami například na Pyrenejském poloostrově vzrostly na troj až pětinásobek. Jednotlivé státy se mezi sebou „praly“ o dodávky kapalného plynu, kapacitu terminálů atp. Německo utratilo 200 miliard eur na subvence energetických nákladů pro svůj průmysl. Francie zavedla cenové stropy. „Energetická unie“ se vypařila během týdnů.
V roce 2024 už byla situace samozřejmě lepší než v roce 2022, ale trhy byly stále fragmentovanější než v roce 2020, rozdíly cen plynu mohou stále dosahovat až dvou a půl násobku. Strukturální změny, především nové německé terminály pro kapalný plyn pomohou, ale dnes tak vzývaná dlouhodobá smlouva může naopak trh spíše tříštit a rozdíly v cenách na ní fixovat.
Stojí za to připomenout, že během stejného období čelil energetickým otřesům i trh USA, ale regiony v otřesech zdražovaly společně. Trh držel pohromadě.
České firmy versus němečtí šampioni
Vraťme se k typické chemičce. Její nákladová struktura mohla v roce 2020 vypadat zhruba takto: suroviny 45 procent, mzdy 20 procent, energie 15 procent, ostatní 15 procent, marže 5 procent. V roce 2022, když ceny plynu vyletěly pětkrát a elektřiny třikrát, se její nákladová struktura proměnila zhruba takto: suroviny 40 procent (stály méně v podílu, ne absolutně), mzdy 18 procent, energie 45 procent, ostatní 13 procent, marže minus 16 procent. Záporné marže znamenají masivní ztráty.
Mnoho energeticky náročných firem prostě zastavilo výrobu. Hliníkárny v Německu a Nizozemsku, či ta nejmodernější v EU na Slovensku. Chemičky atd. Některé zbankrotovaly, jiné se přestěhovaly do USA.
Ovšem Německo tehdy dotovalo ceny plynu. Díky nim pak ve stejné době vypadala typická nákladová struktura německé chemičky takto: suroviny 45 procent, mzdy 22 procent, energie 3 procenta (vládní dotace podíl energií na nákladech snížily), ostatní 20 procent, marže 10 procent.
Pokud česká chemička, český výrobce přežili, bylo to především díky nižším mzdám – české mzdy jsou zhruba o 40 procent nižší než německé. Ale o přežití můžeme mluvit jen tam, kde mzdy tvoří dostatečnou část nákladů. V případě, že mzdy tvoří pětinu, 20 procent nákladů, mzdová výhoda dává 8 (40% z 20%) procentních bodů úspory. Energetická nevýhoda v roce 2022-2024 – když němečtí konkurenti dostávali dotace – v méně energeticky náročných odvětvích mohla činit zhruba 5 procentních bodů ztráty. Čistá česká výhoda z nižších mezd se tak scvrkla z 8 procent na 3 procenta.
Dnes Německo zavádí dotaci cen elektřiny – naštěstí zatím nic podobného nezavádí u plynu – pro průmyslové výrobce, ten systém je složitější, ale celkový efekt sníží cenu elektřiny pro německé firmy zhruba o čtvrtinu až třetinu. Tam, kde cena energie tvoří zhruba pětinu celkových nákladů, eliminuje tato dotace v podstatě celou výhodu českých výrobců zplynoucí z nižších mezd. A němečtí výrobci již požadují trvalé dotace, aby „konkurovaly Americe“. Dočasná krizová reakce se tak může stát trvalou průmyslovou politikou.
Nemáme společný trh
Shrňme, po třiceti letech po „návratu do Evropy“ a více než 20 letech pobytu na „společném“ trhu EU už skutečně můžeme bilancovat. Trh práce jako nástroj pohybu lidí a jejich alokace na pozice, kde je jejich produkt zjevně vyšší, neexistuje. Trh se zbožím se dnes spíše dezintegruje a bariéry, či preference vlastní zboží, jsou vůči trhu USA zřejmě zhruba dvojnásobné. Mimochodem loni vzájemný obchod států EU poprvé v historii klesl. Pokud jde o trhy s energií, nejen, že je energie dražší ale trhy jsou i významně roztříštěnější než trhy v USA.
Společný trh existuje pro spotřební zboží, kde energie sotva záleží – chytré telefony, módu, nábytek. Pro těžký průmysl, který postavil evropskou prosperitu – ocel, chemii, cement – žádný společný trh není. Jsou tu subvencovaní národní šampioni a všichni ostatní. V EU se běžně o „společném trhu“ hovoří jako o něčem, co existuje univerzálně. Ale zeptejte se české chemičky, jestli je trh „společný“, když její evropský konkurent často platí za energii polovinu. Zeptejte se polského ocelářského závodu, jak moc je tento trh „společný.“
Krize této dekády nám navíc názorně předvedla, že integrace trhů EU do „společného trhu“ je mimořádně křehký proces. Přijde-li krize, vrací se státy EU k „domácím“ politikám a trhy se štěpí. Přitom je to z hlediska ekonoma moment, ve kterém by přínosy jednotného trhu byly mimořádně potřebné. Právě jednotný trh by měl činnosti alokovat tam, kde jsou vykonávány nejefektivněji, máme-li se z krize posunout k lepšímu. A evropské instituce nejsou ochotny, či schopny společný trh bránit.
Současné trendy jsou neudržitelné. Předstíráme, že pravidla jednotného trhu stále platí, zatímco všichni je porušují. Německo subvencuje energii, ignoruje pravidla státní podpory. Francie chrání své šampiony. Členské státy kontrolují hranice a ignorují Schengen v praxi. A Brusel předstírá, že stará pravidla stále fungují. Máme dvě možnosti. Buď EU skutečně dodrží své sliby – vynutí jednotný trh s energií, zakáže národní průmyslové dotace, vytvoří podmínky pro skutečnou mobilitu práce. Nebo upřímně přiznáme, že jednotný trh byl vždy více aspirací než realitou, a vyjednáme nový vztah založený na tom, co skutečně funguje, zřejmě tedy volný obchod mezi suverénními státy, ne předstíraná integrace. Nemá cenu fixovat stav, ve kterém zvláště my, „nové ekonomiky EU“ neseme náklady integrace bez jejích výhod. „Menší a mladší členové impéria“ zatížili své na průmyslu a výrobě založené ekonomiky množstvím společných regulací jako je grýndýl, které jim snižují jejich schopnost konkurovat na světových trzích. K tomu už často ztratili většinu standardních ekonomických nástrojů – měnu, cla, dotace – bez toho, aby pro řadu svých průmyslových odvětví za to získali na oplátku funkční společný trh. To je nejhorší z obou světů. Tak čiňme vše pro to, abychom za nějakých deset let nemuseli konstatovat, že jsme v tomto stavu zmrzli.
