Tekly mi nervy. Třásl jsem se potlačovaným hněvem. Nejsem zvyklý ho dávat najevo. Vlastně pohrdám výbuchy hněvu. Možná závidím tomu, kdo je jich schopen. Kéž bych si také mohl nějaký dovolit. Nebo aspoň někoho za něco seřvat. Třeba někoho z práce. Ale z toho mám pak těžké výčitky. Ani bych se neuvolnil. Nejsem psychopat, bohužel.
Právě nám na letišti změnili gejt, ačkoliv jsme jak pitomci nonstop sledovali v mobilu aplikaci letecké společnosti. Kde to samozřejmě nezmínili. Až na poslední chvíli jsme se zvedli a s Davidem přeběhli k novému gejtu. Stres jak kráva. Chvíli předtím jsem úplně zbytečně utratil obrovské peníze, aby se dítě na letišti nějak zabavilo – byli jsme tam samozřejmě dvě hodiny před odletem. Nebyl jsem s to Davidovi odmítnout předražený kryt na mobilní telefon s motivem AC Milán. Klub, na jehož zápas jsme do Milána jeli. Tvrdil, že ho nutně potřebuje. Pak ho tahal jen asi dva měsíce a už o něm nikdo nikdy neslyšel.
Ta změna gejtu, kterou oznámili v hlučné hale nesrozumitelnou angličtinou, a celkově nutnost vymýšlet, organizovat, a hlavně platit celé dva měsíce prázdnin – včetně nepoužitelných nefunkčních aplikací aerolinek, nepohodlných letišť, náladového personálu a celé té buzerace, kdy neustále čekáte, zabijete tím celý den a musíte se často tlačit v davu nebo naopak nevíte, kam si máte sednout a kolik máte času – je úplné peklo i pro dospělého, natož s dítětem. Vytočilo mě to tak, že jsem začal přemýšlet, jak se pomstím. Hlavně, komu.
Nejlepší by byla samozřejmě krutá pomsta na celém národu, jak mám ostatně ve zvyku.
Pak jsem na to zapomněl v pěně dní, jak mám ostatně také ve zvyku.
Pár dní potom jsem se na jednom z Obýváků institutu Solvo zapomněl ve small talku se statistikem, který se mne ptal, co je nového a jak se mám, znáte to. Co si má člověk teď hned narychlo vymyslet. Proto používám dvě hlášky: „Fantasticky“ a „Naprostá katastrofa“. Vrazil jsem tam tedy „katastrofu“ a historku z prázdnin.
Z následné debaty jsem si odnesl, že nemám pole.
Naše rodina též nemá pole.
Rodiny spolužáků mého syna nemají pole.
Schválně, kdo z vás, kdo to teď čtete, máte pole, které vás živí a na kterém musíte o prázdninách sklízet úrodu s pomocí dětí po celé dva měsíce.
Vezmu dětem jeden měsíc prázdnin. Vám, rodičům, ušetřím obrovské peníze.
Po „mém“ největším politickém tahu v životě, který jsme nazvali Pětadvacítka, stál 25 miliard – za covidu jsme dali českým živnostníkům 25 táců – tu mám nápad, který vám naopak ušetří. Zbaví vás stresu plánování, výdajů a vaše děti budou chytřejší a vzdělanější.
Jen si představte, kolik vás stál loňský srpen. Tábory, kroužky, benzin, letenky, jízdenky, hotely. Takže červenec jim musí stačit. V srpnu si budou, jak říkáme my vojáci (jsem aktivní záložák), zvyšovat kvalifikaci.
Kolega z resortu školství se už nadechuje, aby mi řekl, že učitelé budou jistě proti, protože benefit dvou měsíců prázdnin je něco, o čem se nediskutuje.
Tak jo, učitelé ať si klidně nechají ty dva měsíce volna. Nebudou potřeba. Nemusí se vzrušovat. Nebudou protesty, nebudou všelidové demonstrace lidu, hořící popelnice, plamenné projevy ani rukodělné transparenty.
Vzniknou nové profese spojené s AI. Uplatní se lidi, kteří budou mít dost času. Ženy starající se o rodinu, boomeři, starší ročníky generace X, jako jsem třeba já.
I ta „zetka“, čili GenZ. Nechtějí být zaměstnanci, pohodu a klid považují za důležitější než profesní úspěchy (71 % mužů i žen 23–25 let), za partnera chtějí nekonfliktní typ (78 % mužů a 80 % žen), vadí jim zvýšený hlas nadřízeného na pracovišti (65 % mužů, 81 % žen) a uvítali by státem garantovaný příjem (57 0 % všech mužů a žen 15-25 let, čili celé generace Z).
Staneme se tak patrně národem učitelů. A ve státní kase též něco zacinká. Jdu říct našem datařům do Solva, ať mi to propočítají. Abych se náhodou neseknul.
Napsat komentář