Francie si v těchto dnech připomíná výročí svého prvního jaderného testu. Na území dnešního Alžírska nechal prezident Charles de Gaulle odpálit jadernou nálož o síle přibližně 70 kilotun a Francie se tak stala čtvrtou jadernou mocností světa. Francie provedla více než 200 jaderných testů, z toho více než padesát atmosférických. V testování pokračovala tak dlouho, až proti němu globální ekologičtí aktivisté začali protestovat flotilou lodí ve Francouzské Polynésii. Jejich loď Rainbow Warrior však tvrdě narazila na francouzských vitálních zájmů a v roce 1985 ji v aucklandském přístavu potopili agenti francouzské tajné služby.

Připomínám to proto, že každá velmoc — i ta menší — reaguje na ohrožení svých vitálních zájmů tvrdě a s omezenou ochotou respektovat hranice, suverenitu jiných států či politické náklady, někdy i za cenu civilních obětí. To platí zvlášť tehdy, jde-li o jaderné zbraně. Stejnou logiku sledujeme i dnes: Spojené státy spolu s Izraelem útočí na Írán s cílem zabránit mu v získání jaderné zbraně a v rozvoji balistického raketového programu. Pro Izrael jde o jednu z nejvyšších bezpečnostních priorit v regionu a USA sledují nejen své regionální zájmy na Blízkém východě, ale i globální zájem na neproliferaci jaderných a raketových technologií; zároveň tím demonstrují svou akceschopnost vůči Číně i ruskou neakceschopnost. 

Svět je plný paradoxních spojenectví: byla to právě Francie, kdo Izraeli pomáhal na cestě k jaderné kapacitě, kterou Izrael dodnes oficiálně nepotvrzuje. Francie tedy opakovaně prokázala, že umí jednat unilaterálně, tvrdě hájit vlastní zájmy a v krajním případě pomoci strategickému partnerovi i v tak citlivé oblasti, jakou je jaderné odstrašení. Měli bychom tedy zpozornět a zahájit s plnou vážností celoevropskou debatu o tom, co dnes může a nemůže znamenat francouzský jaderný deštník pro Evropu. Tak jednoduché to však není. Francouzská nabídka je cenná alespoň v tom, že může změnit evropské uvažování o obraně, odstrašení a odolnosti ve 21. století.

Co řekl prezident Macron

Macronova aktualizace jaderné doktríny zazněla 2. března 2026 v katedrále ponorkové základny Île Longue. Prezident zde oznámil zvýšení počtu hlavic a zároveň odmítl nadále zveřejňovat velikost arzenálu: „abychom zamezili spekulacím, nebudeme už zveřejňovat číslené údaje o našem jaderném arsenálu”. Tato neprůhlednost není slabostí, ale záměrnou součástí strategie, tedy toho, čemu francouzská doktrína říká strategická ambivalence. Protivník má kalkulovat s nejistotou, nikoli s přesným inventářem. Macron to vyjádřil lapidárně: „abychom byli svobodní, musíme být obávaní, aby se nás ostatní obávali, musíme být mocní!”

Stejně důležité je i to, co prezident odmítl:„Nebudeme sdílet, finální rozhodnutí, planovací proces, ani provedení…jaderného úderu.“ Rozhodnutí o použití jaderných zbraní leží v obou případech výhradně na hlavě státu — v Paříži i ve Washingtonu. Strukturální rozdíl je jinde. Americká doktrína fyzicky rozmísťuje jaderné zbraně na území spojenců a v rámci NATO sdílí plánování jejich případného nasazení. Francie se na takovém uspořádání nepodílí a Macron výslovně odmítl, že by Francie nabízela záruku v právním slova smyslu. Příliš pevná formulace by podle této logiky snižovala jaderný práh a omezovala nejistotu protivníka.

Klíčovým pojmem projevu bylo „forward deterrence“, tedy předsunuté odstrašení, jehož podstatou je dočasné rozmístění prvků francouzských strategických vzdušných sil na území spojenců a jejich zapojení do francouzských cvičení. Adresáti této nabídky byli tentokrát konkrétnější než dříve: Německo, Polsko, Nizozemsko, Belgie, Řecko, Švédsko a Dánsko. Evropská dimenze francouzských vitálních zájmů by tak mohla přestat být pouhou rétorickou figurou.

Hardware francouzského jaderného odstrašení

Francie vybudovala během studené války kompletní jadernou triádu. Zrodila se z nedůvěry ve sdílené americké jaderné kapacity v rámci NATO a z ideje francouzské strategické autonomie. Tvořila ji letadla schopná nést jaderné zbraně, ponorky vybavené balistickými střelami a pozemní raketové síly rozmístěné v lokalitě Plateau d’Albion. Vzhledem k dostřelu těchto raket byl jejich hlavním cílem Sovětský svaz. Po přibližně pětadvaceti letech prezident Jacques Chirac tuto pozemní složku i s raketami zrušil. Šlo o krok motivovaný úsporami, ale i logickým vyústěním situace po konci studené války, kdy Sovětský svaz přestal představovat bezprostřední hrozbu.

Dnes se francouzský jaderný arzenál stále pohybuje zhruba na čtvrtém místě na světě. Spojené státy a Rusko disponují mnohonásobně větším počtem hlavic, Čína má kompletní triádu a její arzenál rychle roste. Francie naproti tomu staví na principu stricte suffisance, tedy minimálního, ale dostatečného odstrašení: nejde jí o početní paritu, nýbrž o schopnost způsobit protivníkovi neakceptovatelné škody. Veřejně známé odhady dlouho pracovaly s číslem kolem 290 hlavic, respektive méně než 300 zbraní, ale po Macronově oznámení z 2. března 2026 už Francie přesnou velikost arzenálu nezveřejňuje.

Její odstrašení je vystavěno na výrazně menší, ale stále kredibilní struktuře: na čtyřech ponorkách třídy Triomphant, z nichž každá nese 16 balistických raket M51, a na letecké složce tvořené letouny Rafale se střelami ASMP-A. Rakety M51 jsou navíc konstruovány pro nesení MIRV, tedy více samostatně naváděných hlavic; u starší verze se uvádělo až šest hlavic na raketu, u novějších verzí však Francie přesnou konfiguraci nezveřejňuje.

Hlavní úlohou jaderných zbraní však není symetrie počtů, nýbrž odstrašení. Problém odstrašení spočívá v tom, že jeho cílem je přimět protivníka, aby se zdržel určitého jednání. Nikdy nemáme jistotu, že odstrašení skutečně funguje, protože oponent může od útoku upustit i z jiných důvodů než v důsledku našeho důvěryhodného odstrašení. Selhání odstrašení je naopak zřejmé okamžitě.

Cena za jaderné odstrašení pro francouzské daňové poplatníky činí přibližně 7,4 miliardy eur ročně, tedy o něco více, než je celý rozpočet Ministerstva obrany České republiky.

Nový software francouzské jaderné doktríny

Aktualizace „softwaru“ francouzského jaderného odstrašení uvádí jinak zcela „mrtvý“ hardware do provozu; skutečným momentem této aktualizace je projev prezidenta republiky. Do určité míry jde vždy i o politické divadlo: Île Longue, moderní ponorková základna v Bretani, i zvuk Marseillaisy vytvářejí kulisy, v nichž se potvrzuje ústřední role prezidenta ve strategickém myšlení Páté republiky. Macronův projev z 2. března 2026 tuto logiku znovu potvrdil: ve francouzském systému je právě hlava státu hlavním nositelem doktrinální změny a osobním garantem jaderné politiky státu.Proto se Páté republice přezdívá “Jaderná monarchie”, ale v monarchii nevolíme nového monarchu každých 5 let.

Bez připojení do sítě vztahů jaderných i nejaderných mocností nemůže tento systém fungovat, protože jeho funkcí je odstrašení a protivník, kterého odstrašujeme, musí o následcích svého konání především vědět — jak to geniálně ukázal Stanley Kubrick ve filmu Dr. Strangelove, když vysvětluje americkému prezidentovi podstatu odstrašení. Sovětská „zbraň posledního soudu“ je zde plně automatická: jakmile centrální počítač a připojené senzory detekují jaderný útok na SSSR, systém zajistí odvetu bez lidského zásahu — plně automaticky a především neodvratně, takže zničí nejen protivníka, ale celou planetu. Automatičnost a neodvratnost reakce je snadné pochopit, a proto potenciálního útočníka tak silně odrazuje. Musí však o existenci této zbraně vědět — utajená nefunguje. Projev prezidenta je především signalizací jaderné doktríny světu a potenciálním protivníkům.

Sám jsem měl možnost navštívit nejen základnu Île Longue, ale jako velvyslanec strávit celý den i na palubě jedné z těchto ponorek. Když člověk prochází mezi odpalovacími tubusy ve stísněném prostředí jaderné ponorky, nemůže se ubránit představě, že tyto lodě mohou být posledním ostrovem lidství na této planetě a jejich jediným úkolem bude odpálit další jaderné zbraně. I jediná strategická ponorka vybavená balistickými střelami představuje ničivou sílu řádu, který mnohonásobně přesahuje destrukci způsobenou konvenčním bombardováním druhé světové války. Mileniálové a generace Z prožívají úzkost z klimatické změny. Boomers a část generace X, jejímž představitelem jsem i já, vyrůstali ve strachu z jaderné apokalypsy a nukleární zimy. na rozdíl od velké části Evropy jadernou kulturu neztratila. Mezi odpalovacími zařízeními ve stísněném prostředí jaderné ponorky je apokalypsa nepříjemně blízko.

Francie na rozdíl od velké části Evropy jadernou kulturu neztratila. Francouzský prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil a nese výlučnou odpovědnost za rozhodnutí o použití jaderných zbraní; právě tato centralizace rozhodnutí je jedním z charakteristických rysů francouzské doktríny. Ve veřejně dostupných francouzských materiálech se zároveň objevuje i zmínka o systému SYDEREC jako záložním prostředku komunikace pro nejvyšší státní vedení. Jedním z prvních úkolů britského premiéra je napsat takzvaný letter of last resort, tedy instrukce pro kapitány strategických ponorek pro případ zničení britského velení. Ještě robustnější systémy jaderné autority mají američtí a ruští prezidenti a v odborné komunitě se diskutuje, že Rusko zdědilo systém automatické odplaty zvaný Perimetr, nebo “Dead hand”.

V projevech prezidenta se navíc stále častěji objevuje myšlenka, kterou lze shrnout jednoduše: francouzské jaderné zbraně existují k ochraně vitálních zájmů Francie — a tyto vitální zájmy mají evropskou dimenzi. První část této formulace záměrně ponechává protivníkům prostor k nejistotě, co přesně mezi francouzské vitální zájmy patří — právě tomu se říká strategická ambivalence. Macron to v Île Longue řekl velmi otevřeně: francouzské odstrašení chrání vitální zájmy národa, jejichž evropská dimenze je dnes podle něj zjevná.

Pro Francii jsou jaderné zbraně spolu s držbami a základnami, zejména v Tichomoří, atributy reálné moci a zároveň nástroji k jejímu uplatňování v současné geopolitice. Francouzské strategické myšlení — i přes současné neúspěchy Francie v Africe a limity její evropské politiky — nemá ve svém realismu a existenciální naléhavosti v Evropě mnoho obdob.

Hlavní a nezpochybnitelnou výhodou francouzské nabídky je proto možnost podílet se prostřednictvím konzultací na francouzské strategické kultuře a pochopit — z pohledu nejaderných mocností či zemí, které hostí cizí jaderné zbraně — jaká je skutečná strategická dimenze rozhodování o jaderném odstrašení. Osobně jsem se zúčastnil mnoha utajovaných cvičení, konzultací a seminářů na toto téma a nemám pochyb o tom, že jaderné zbraně budou i ve 21. století páteří globální bezpečnostní architektury. Proto bychom měli brát francouzskou nabídku smrtelně vážně — stejně jako jediný reálný vhled do této oblasti, který nám poskytuje Skupina pro jaderné plánování NATO (NPG), na jejíchž jednáních jsem Českou republiku pravidelně zastupoval. NPG byla založena v prosinci 1966 a zůstává hlavním konzultačním fórem Aliance pro jaderné otázky.

Nová verze francouzského „jaderného softwaru“ má několik aktualizovaných funkcionalit. Princip minimálního, ale dostatečného odstrašení — suffisance — bude do budoucna posílen nad hranici 300 hlavic, zatímco francouzský závazek ke zveřejňování přesného počtu hlavic končí. Protivník má kalkulovat své potenciální ztráty jako neakceptovatelné a od zamýšleného jednání upustit. Macron v Île Longue oznámil jak navýšení arzenálu, tak konec zveřejňování přesných čísel; starší veřejné odhady přitom pracovaly s hodnotou kolem 290 hlavic. Aktualizace má proto především posílit přesvědčení protivníka, že francouzský arzenál je pro účely odstrašení dostatečný a že Francie je připravena jej dále přizpůsobovat vývoji hrozeb.

Rozhodnutí o použití jaderných zbraní bude vždy pouze na francouzském prezidentovi a jen on posoudí důvody, které by takový krok ospravedlnily. K naznačení toho, jaké důvody mohou být rozhodující, slouží právě prezidentova věta, že francouzské jaderné zbraně chrání vitální zájmy Francie a tyto vitální zájmy mají evropskou dimenzi. První část této formulace záměrně ponechává na protivnících Francie, aby si sami představili, co přesně francouzské vitální zájmy jsou — tomu se říká strategická ambivalence. Druhá část nechává na evropských zemích, aby samy posoudily, co znamená evropská dimenze těchto zájmů a nakolik jim pomáhá budovat evropskou kredibilitu v době, kdy ji Evropa zoufale potřebuje.

Strategicky zajímavou součástí balíku funkcionalit je jaderný varovný výstřel – “avertissement nucléaire”. Jde o unikátní, jednorázové a neopakovatelné použití jaderné zbraně mimo strategické odstrašení, které má za cíl úderem na nejcitlivější cíle protivníka se záměrem způsobit neakceptovatelné ztráty. Jde naopak o spíše taktické použití jaderné zbraně s cílem odradit protivníka od další eskalace. V případě teoretické možnosti použití jaderné zbraně mimo obydlené oblasti, například na moři, nebo ve vesmíru, se jedná o krok, který staví Francii, nebo jinou zemi, která podobný varovný výstřel uskuteční, do velice kredibilní a výhodné pozice vůči všem protivníkům. O jejích schopnostech a vůli je použít není pochyb, ale ztráty jsou minimální.Bude-li se jednat o první použití jaderných zbraní od roku 1945, bude to skutečně účinný nástroj pro odstrašení.

Základem je stále výlučná suverenita Francia a jejího prezidenta u všech rozhodovacích procesů ohledné použití jaderných zbraní, jaderného plánování a definice národního zájmu Francie, který ospravedlňuje jejich užití. Nic z toho nebude se spojenci sdíleno. Francouzská nabídka budoucím partnerům zahrnuje politické konzultace, společnou analýzu hrozeb a konvenční participaci nejaderných spojenců na francouzských jaderných cvičeních.

Koexistence jaderného NATO s francouzskou rozšířenou jadernou doktrínou

Dokud budou existovat jaderné zbraně, bude NATO jadernou aliancí. Počet hlavic rozmístěných na území Nizozemska, Belgie, Itálie, Německa a Turecka se pohybuje podle veřejných odhadů kolem stovky. Skupina pro jaderné plánování NATO bude letos slavit 60 let od svého založení. Systém zahrnuje konzultace, účast na cvičeních a především možnost společně upravovat alianční jaderné nastavení, tedy úroveň připravenosti, signalizace a celkového odstrašujícího postoje NATO. Nabídka obsahuje, všechno to co Francie exkluzivně nabízí výběru evropských zemí, ale je tu pro všechny spojence, mimo Francii, která se sama rozhodla se na práci skupiny nepodílet. Pro Gaullistickou Francii byla představa Skupiny pro jaderné plánování příliš svazující a i když se francie za prezidenta Sarkozyho v roce 2009 vrátila do vojenských struktur NATO, které v 60. letech opustila, nedošlo k obnovení zapojení Francie do Skupiny pro jaderné plánování NATO. Nabídka se od francouzské liší v úrovní sdílení, protože trvale dislokuje jaderné zbraně USA (gravitační bomby B61) na území 4 zemí EU a do Turecka.

Teprve celkový jaderný arzenál Spojených států, čítající podle veřejných odhadů více než pět tisíc hlavic, dává NATO skutečnou vstupenku do velmocenského soupeření 21. století. Spojené státy nikdy neopustily plnou jadernou triádu a vedle strategických bombardérů a mezikontinentálních balistických raket mají k dispozici také 14 strategických ponorek s balistickými raketami třídy Ohio, kterou budou v plném počtu nahrazené třídou Colombia. Čína zároveň rychle rozšiřuje a modernizuje svůj arzenál a zjevně usiluje o postavení srovnatelné se dvěma největšími jadernými mocnostmi. Indie bude dál vyvažovat svého regionálního rivala Pákistán a ten se bude i nadále opírat o čínskou podporu. Izrael a Spojené státy se budou snažit zabránit Íránu v získání jaderné zbraně a Severní Korea bude pravděpodobně dál přežívat jako jeden z nejizolovanějších režimů světa i díky jadernému programu a balistickým raketám.

Francie se nechystá vstoupit do velmocenského závodu ve zbrojení — a nedávalo by to ani ekonomický smysl. Zároveň však Francie nemůže očekávat, že s ní jaderné velmoci prvního řádu budou zacházet jako se sobě rovnou. Moskva to dala nedávno jasně najevo, když francouzského vyjednavače Emmanuela Bonnea, který měl podle LeMonde za úkol obnovit jednání Macron Putin domů s prázdnou. Rusko rozumí síle a evropské země jako rovnocenné partnery nebere vážně. Diplomaticky se soustředí na jednání s USA a spojenectví s Čínou. To je střízlivé připomenutí limitů francouzské a potažmo evropské strategické autonomie.

Systém jaderných konzultací NATO existuje už šest desetiletí, ale větší politické pozornosti se mu dlouho nedostávalo. Po konci studené války ustoupil do pozadí a Západ navíc správně zachovával v jaderné komunikaci maximální střídmost. To je rozumné i dnes: ruskou jadernou rétoriku není třeba zrcadlit. Zdrženlivost a serióznost působí věrohodněji než hysterické výhrůžky. Tento systém bude koexistovat s novým francouzským návrhem, který jej nemá a ani nemůže nahradit. NATO zůstává jadernou aliancí s globální váhou a americký jaderný deštník je nadále klíčovou součástí transatlantické dohody. Je však stále zřejmější, že americké garance už nejsou v evropském myšlení vnímány jako automatické, nýbrž jako politicky podmíněné i naším vlastním ekonomickým a vojenským výkonem. Spojené státy dávají stále jasněji najevo, že o nerozhodné a slábnoucí spojence nemají zájem; evropská neochota vojensky se podílet na zajištění Hormuzského průlivu tuto americkou skepsi jen posiluje. 

Šedesát let jaderných záruk NATO a renesance evropského jaderného diskurzu

Je dobře, že francouzská nabídka zazněla, a je dobře, že díky ní budeme o jaderných zbraních v Evropě více hovořit. Lze však položit jednoduchou otázku: vyměníme americké záruky, které fungují už šest desetiletí, za nový francouzský slib? To by mohlo být tragické nedorozumění. Jaderné zbraně jsou vážné téma. Jsem rád, že Francii není lhostejný osud Evropy a že francouzští daňoví poplatníci udržují za cenu nákladů, které se dnes pohybují kolem 13 % obranného rozpočtu, poslední skutečně strategický prvek na evropském kontinentu při životě. Evropa potřebuje seriózní debatu o jaderných zbraních a vlastní bezpečnosti a otázka, zda budou Spojené státy donekonečna strategickým garantem evropské jaderné i konvenční bezpečnosti, je už v podstatě zodpovězena. Nebudou. V konvenční rovině si musíme pomoci sami a výměnou za to nám Spojené státy nabízejí pokračování svých jaderných závazků, ovšem za cenu značných vlastních nákladů. Přiznejme si však, že hlavním zájmem tohoto i jiných amerických prezidentů bude vždy především bezpečnost amerických občanů, nikoli bezpečnost všech.  

Francouzský jaderný hardware i software fungují obdobně: jsou účinnou pojistkou suverenity této země a jejích obyvatel. Jejich geografická blízkost i blízkost společných zájmů však činí z tohoto systému atraktivní základ pro další rozvoj a případné rozšiřování konzultací směrem k budoucím zárukám, které by byly komplementární vůči zárukám NATO. V tuto chvíli však rozšíření francouzských garancí na ostatní evropské země na stole není. Francouzská nabídka je zároveň pozvánkou k debatě o největší hrozbě, kterou lidstvo samo vytvořilo, a zároveň o jediném skutečně přesvědčivém důvodu, proč svět dosud neupadl do plamenů třetí světové války.  

Jaderná technologie a její mírové využití jsou přitom důležité i pro přechod od fosilních paliv k čistším zdrojům energie a Francie na jaderné energetice dlouhodobě staví. Podíl jádra na výrobě elektřiny ve Francii se dnes pohybuje přibližně kolem dvou třetin, nikoli osmdesáti procent. Během psaní tohoto článku rostou ceny pohonných hmot a Evropa nemá mnoho možností, jak s tím sama něco udělat. Podobně je tomu i v oblasti závodů ve zbrojení mezi Spojenými státy, Ruskem a Čínou. Je naivní si myslet, že páteří světové bezpečnosti nebudou jaderné zbraně. A stejně naivní je domnívat se, že Evropa bez NATO bude hráčem světové úrovně.  

Problém Evropy není NATO ani závislost na Spojených státech v energetice, obraně a vyspělých technologiích. Problémem Evropy je spíše dlouhodobé ignorování reality. Potřebujeme nejen spojence, jako jsou Spojené státy a Velká Británie, ale také silné a sebevědomé vojenské schopnosti, které v Evropské unii ze všech států nejvíce vybudovala právě Francie. Potřebujeme sebevědomí, ekonomický růst a spojence. Nepotřebujeme falešnou představu, že si poradíme sami.