Včera jsem viděla český film Hranice lásky. Možná si ho vybavujete. Polyamorie.
Mladá žena má pocit, že se její vztah se pohybuje v zajetých kolejích a rozhodne se ho osvěžit intenzivním hledání hranic, za které se dá v lásce a sexu zajít. Experiment se však může snadno vymknout z rukou… No, nebudu prozrazovat, jak to dopadne.
Je to dost přesná metafora současné Evropy.
Evropská debata o porodnosti se točí v kruhu. Bydlení, školky, pracovní podmínky. Všechno důležité. A všechno nedostatečné. Protože ignoruje základní jednotku, na které porodnost stojí. Stabilní vztah.
To, co film ukazuje v mikroměřítku, Evropa prožívá v makru. Společnost, která maximalizuje individuální svobodu, zároveň systematicky podkopává vlastní schopnost reprodukce.
Moderní evropský model stojí na jednoduchém předpokladu, že jednotlivci mají být co nejméně omezováni. Vztahy se tomu přizpůsobily. Jsou flexibilnější, otevřenější, méně závazné. Formálně svobodnější. Reálně křehčí.
To má přímý demografický důsledek. V Česku klesá porodnost.
Kromě výkyvu v roce 2020-2021, který byl jen kratičký, jsme měli nejvíce dětí v roce 2008 (119 600), pak v roce 2021 (111 800), a pak už byl jen sešup. Poslední tři roky jsme pod 100 000. A padáme. Vloni se narodilo jenom 77 tisíc dětí. Podobný trend je napříč Evropou. Není to jen nějaký cyklický výkyv. Je to strukturální změna. Ekonomická vysvětlení selhávají, protože zaměňují příčinu za následek. Ano, bydlení je drahé. Ano, kombinace práce a rodiny je náročná. Ale to vše bylo náročné i v minulosti. Přesto se rodilo více dětí.
Dnešní vztahy vznikají později, rozpadají se častěji a nesou nižší míru jistoty. Průměrný věk prvorodiček se posunul k třiceti letům. Okno pro druhé dítě se tím dramaticky zmenšuje. Třetí téměř mizí. A to není primárně ekonomický problém. Je to problém struktury vztahů.
Liberální paradigma slibuje, že svoboda a stabilita mohou koexistovat bez kompromisů. Realita ukazuje opak. Čím více svobody ve vztazích, tím méně předvídatelnosti. Čím méně předvídatelnosti, tím nižší ochota nést dlouhodobý závazek, který dítě vyžaduje.
Evropa tak stojí před paradoxem. Čím více optimalizuje individuální volbu, tím méně je schopna zajistit vlastní kontinuitu.
Politici napříč spektrem tento paradox míjejí. Finanční pobídky, daňové úlevy nebo jednorázové příspěvky mohou zmírnit náklady rodičovství. Nemohou ale vytvořit to, co chybí nejvíce. Stabilní, dlouhodobé vztahy, ve kterých dává rodičovství smysl.
Bez nich zůstane porodnost nízká bez ohledu na výši podpory.
Nemyslím, že řešením může být nějaký návrat k minulosti ani odmítnutí svobody. Musíme prostě uznat, že některé formy omezení nejsou překážkou, ale podmínkou stability. A že stabilita není vedlejší efekt, ale klíčová infrastruktura společnosti.
Demografie není jen otázkou čísel. Je to odraz hodnot. A ty se dnes mění způsobem, který Evropa zatím není schopna pojmenovat. Natož řešit.
Samozřejmě, že budu ráda, když mi i vy napíšete své hodnoty. Jsem zvědavá.
Napsat komentář