O mé generaci Z se říká, že jsme sněhové vločky. Nic nevydržíme. Je to ale pravda? Já si to osobně nemyslím. Vnímám, že do této diskuze vstupuje spousta implicitních faktorů, které lidé často přehlíží.
Nízká frustrační tolerance
O tomto tématu hezky mluví pan doktor Radkin Honzák, který poukazuje na fenomén nižší frustrační tolerance u mladší generace. S tímto výrokem souhlasím. O co se vlastně jedná? Frustrační tolerance je schopnost odolávat frustraci bez vážnějších výkyvů psychofyziologické rovnováhy a bez vážnějších následků na duševní zdraví jednotlivce.
Nižší frustrační tolerance se u části Generace Z může projevovat několika způsoby. Jedním z nich je rychlejší rezignace při setkání s překážkami, neúspěchem nebo dlouhodobou nejistotou. Dalším projevem může být tendence vyhýbat se nepříjemným či stresujícím situacím a upřednostňovat řešení, která přinášejí okamžitou úlevu nebo rychlé uspokojení. Právě kvůli těmto projevům bývá Generace Z často kritizována jako méně odolná vůči frustraci a diskomfortu.
Honzák upozorňuje, že část problému může souviset s prostředím, ve kterém dnešní mladí lidé vyrůstali. Na rozdíl od předchozích generací, které byly více zvyklé šetřit, opravovat věci nebo odkládat své potřeby, vyrůstá Generace Z ve světě rychlé dostupnosti a okamžitého uspokojení. Řadu věcí lze získat téměř ihned. Často i za cenu zadlužení. Podle Honzáka to může vést k nižší toleranci vůči čekání, nedostatku a obecně i k menší schopnosti snášet dlouhodobý nekomfort.
Specifické výzvy a mezigenenrační oddálení
Pokud chceme porozumět Generaci Z, musíme se podívat také na podmínky, ve kterých vyrůstá. Moderní společnost klade na mladé lidi obrovský tlak, aby byli úspěšní ve všech aspektech života. Jsou zodpovědní za svůj vzhled, pocity, volbu partnera, kariéru a mnoho dalšího. Tento neustálý tlak na perfekcionismus vytváří enormní psychické zatížení.
Ztotožňuji se s pohledem psychiatra Petra Winklera, který poukazuje na to, že Generace Z čelí specifickým výzvám. Zároveň poukazuje na „vzájemné mezigenerační nepochopení“. Potkáváte se s lidmi, kteří mají úplně jiný „software“ než vy. To samozřejmě vytváří obrovský tlak zejména na mladého člověka, který si teprve vytváří svou identitu a potřebuje sebe sama pochopit a přijmout.
Do toho paradoxně mladí dospělí se nemohou vždy spolehnout na rady svých blízkých. Winkler poukazuje na to, že „Mladí lidé žijí ve světě, ve kterém jsou rady jejich rodičů a prarodičů často trochu k ničemu, protože žili v úplně jiném světě. Mezigenerační oddálení, které je způsobené pokrokem, znamená tedy nejen to, že jsou lidé stále více odpovědní za svůj život, ale také že nemají žádné vedení ani kde ho hledat.“
Nejistý svět, plný rychlích a nečekaných změn
Pokud tedy někdo tvrdí, že Generace Z nic nevydrží, stojí za to se zamyslet, zda nehodnotí mladé lidi měřítky světa, který už neexistuje. Vyznat se v dnešním světě chce značné úsilí. Není se čemu divit. Společnost je stále více turbulentní a nestabilní, což přispívá k mnohem větší nejistotě. Tento fenomén můžeme vysvětlit modelem VUCA (Volatility, Uncertainty, Complexity, Ambiguity), který reflektuje nestálost dnešního světa.
• Volatilita (proměnlivost): Rychle se měnící svět plný nejistot a neočekávaných událostí může vést k pocitům stresu a úzkosti, čímž oslabuje psychickou odolnost.
• Nejistota: Nedostatek předvídatelnosti a jasné vize budoucnosti může vyvolávat pocity beznaděje a ztráty kontroly, čímž živí depresivní myšlenky.
• Komplexnost: Množství informací a podnětů, kterým jsme v dnešní době vystaveni, může vést k zahlcení a kognitivnímu přetížení, čímž se snižuje naše schopnost vyrovnat se s problémy.
• Nejednoznačnost: Mnoho aspektů moderního života je nejednoznačných a obtížně interpretovatelných, což může vést k pocitu zmatku a bezradnosti, čímž se prohlubuje depresivní stav.
To však neznamená, že bychom měli veškeré problémy Generace Z vysvětlovat pouze okolním prostředím. Z mého pohledu skutečně existuje problém nižší frustrační tolerance. Řada mladých lidí není zvyklá snášet nepohodlí, odkládat uspokojení nebo dlouhodobě čelit překážkám. To nás může v mnoha ohledech brzdit.
Zároveň je ale důležité vidět obě strany téže mince. Nižší frustrační tolerance nevzniká ve vzduchoprázdnu. Formuje se v prostředí, které na jedné straně nabízí bezprecedentní množství možností, ale na straně druhé klade na mladého člověka enormní nároky. Neměli jsme možnost vybrat si dobu, do které se narodíme. Máme však možnost rozhodnout se, jak na její výzvy budeme reagovat. Právě zde podle mě vstupuje do hry psychická odolnost.
Cesta k odolnosti: Naučit se snášet nejistotu, nikoliv se jí vyhýbat
Líbí se mi pohled profesora Pavla Koláře, který ve své knize Posilování stresem: cesta k odolnosti. Upozorňuje na často opomíjenou skutečnost: stres nemusí být pouze škodlivý. Pokud se mu člověk nevyhýbá a učí se s ním pracovat, může se stát zdrojem růstu a posílení. Jak sám píše: „Naše tělo a duše v sobě skrývá obrovský potenciál udělat nás nejen silně odolnými, ale také šťastnými. Využijme ho a vezměme odpovědnost za své zdraví a kvalitu svého života do vlastních rukou.“
Podobně o odolnosti mluví i Petr Winkler, když říká: „Je důležité si uvědomit, že psychickou odolnost buduji vlastně celým svým životem.“ To považuji za klíčovou myšlenku. Odolnost není vlastnost, se kterou se člověk narodí. Je to schopnost, kterou si postupně vytváří tím, jak zvládá nejistotu, překonává překážky a vyrovnává se s neúspěchy.
Právě zde podle mě leží největší výzva Generace Z. Ne v tom, že bychom byli slabší než generace předchozí, ale v tom, že se musíme naučit fungovat ve světě, který je méně předvídatelný než kdy dříve. O to důležitější je nepovažovat nepohodlí, nejistotu nebo selhání za něco, čemu je třeba se za každou cenu vyhnout. Jsou totiž přirozenou součástí života a zároveň jedním z hlavních zdrojů psychické odolnosti.
Z perspektivy mé generace považuji za důležité přijmout, že životní výzvy nejsou překážkou na cestě ke spokojenosti, ale její součástí. Jak často říká profesor Jiří Horáček, předpokladem lidské spokojenosti je naučit se snášet nejistotu, nikoliv se jí vyhýbat.
Myslím si, že bychom se měli naučit čelit životním výzvám a přijmout fakt, že ne všechny strasti lze odstranit. Současná generace navíc často čelí silnému tlaku na výkon a dokonalost, který je umocněn sociálními sítěmi a kulturou srovnávání.
O to důležitější je připomenout myšlenky Viktora Frankla, který zdůrazňuje, že klíčem k překonání utrpení není jeho odstranění, ale nalezení smyslu v tom, co prožíváme. Ačkoli je tato cesta náročná, právě v ní se podle něj rodí lidská odolnost.
Nemyslím si, že je Generace Z generací „sněhových vloček“. Je to generace, která vyrůstá v prostředí vysoké nejistoty a tlaku na výkon. To však není důvod k rezignaci, ale k vědomému budování odolnosti. Ne proto, že bychom byli slabí, ale proto, že žijeme v době, která odolnost vyžaduje.
Chcete o tom diskutovat? Napište mi na LinkedIn nebo sledujte debaty na sítích Solvo Institutu.
Napsat komentář