Když jsem sledoval v roce 1991 Válku v Zálivu, byl jsem autenticky uchvácen. Záběry nočního Bagdádu s noční oblohou, prosvícenou desítkami záblesků. Nikde krev, bahno a zákopy. Říkalo se tomu tehdy „válka v přímém přenosu“. Něco se tehdy zásadně změnilo a my všichni, kteří byli tou dobou přilepeni na obrazovku CNN, jsme si toho všimli.
Dneska je to přesně naopak. Současné technologie přiblížily válku na vzdálenost několika metrů. Kousek od lidského těla. Ten nový obraz ale není v dokonalejším rozlišení. Je roztřesený, zrnitý, (vlastně levný) a brutálně intimní.
Válka dronů. Najednou je to tady. Sci-fi. Ukrajinci dokonce sdělili médiím, že vyzkoušeli experimentální program Terminator, v němž si drony vybírají cíle samy. Bez lidí, kteří by je řídili. (Pro ty z vás, kteří neviděli slavný film Jamese Camerona Terminator připojuji poznámku, že právě v tomto snímku se autonomní válečné stroje na příkaz umělé inteligence rozhodnou, že vyhladí lidstvo).
V naší současné realitě jsme si toho obřího posunu vlastně ani moc nevšimli. Je zvláštní, jak dlouho dokáže společnost přehlížet zásadní změnu, když nepřijde v podobě jedné velké události, ale drobí se po malých dávkách.
Postapokalyptický způsob války
Na Ukrajině se totiž zrodilo něco, co už nejde popisovat jen jako další vývoj vojenské techniky. Drony se tam staly prostředím, které vytváří bitevní pole. Jsou očima, nervovým systémem i zbraní zároveň. Sledují pohyb, navádějí palbu, nesou výbušniny a mění samotnou logiku pohybu po bojišti. Reportáže i expertní popisy mluví o prostoru, kde je téměř všechno vidět a téměř každý pohyb může být potrestán během několika vteřin. Proto se vojáci neschovávají jen v zákopech, ale v potrubích, pod cestami, ve sklepech, v improvizovaných úkrytech, protože otevřený terén se změnil v koridor k smrti.
Fronta už není „čára“, je trojrozměrná
A právě v tom spočívá skutečný zlom. Dříve bylo možné mluvit o frontě jako o linii. Dnes je ale „fronta“ také vertikální. Smrt nepřichází jen zepředu nebo zezadu, ale shora. Tiše, levně a opakovaně. Voják už nebojuje jen proti jinému vojákovi, ale proti soustavě senzorů, operátorů, improvizovaných dílen a spotřební techniky, kterou lze v tisících kusech poslat do vzduchu. Klasická převaha v tancích či dělech tím nezmizela, ale přestala sama o sobě stačit.
Možná ještě důležitější než vojenská stránka je ale stránka společenská. Dronová válka mění nejen způsob zabíjení, ale i způsob, jak válku pozorovat. Válka v Zálivu byla válkou televizní. Publikum dostávalo pečlivě „kurátorovaný“ obraz technologické dominance, v němž byl protivník vzdálený a rozpixelovaný. Dnešní válka se šíří přes Telegram, X, YouTube a uzavřené kanály, ve formě krátkých videí, která mají estetiku videoher, ale důsledky skutečné smrti. Z veřejnosti se tak stává zvláštní druh svědka: vidí víc než kdy dřív, ale rozumí tomu méně. Vidí detail, ale ztrácí celek. A protože záběrů je nekonečně mnoho, i hrůza se normalizuje.
Válka jako série klipů
A to má vážné následky pro společnost, která si zvyká na nový poměr mezi blízkostí a otupěním. Ještě před pár lety byly záběry přímého zásahu člověka něčím mimořádným. Dnes publikum často jen zaskroluje dolů. Technologie, které měly zvýšit přesnost, zároveň vytvářejí nový druh psychologické dostupnosti násilí. Válka přestává být vzdálenou geopolitickou zprávou a stává se nekonečným proudem krátkých klipů. Ne každý je sleduje, ale každý už žije ve světě, který je jimi formován: politikou strachu, únavou ze soucitu, pocitem, že nic není stabilní a že bezpečí je jen dočasná technická výhoda.
Do tohoto světa vstupuje Írán jako jeden z aktérů, kteří pochopili logiku nové války velmi dobře. Íránské drony se staly významnou součástí ruských útoků na Ukrajině a zároveň symbolem širší proměny ozbrojených konfliktů na Blízkém východě. Jejich síla nespočívá jen v technických parametrech, ale v ekonomice celé věci. Místo drahých letounů a složitých platforem nastupují relativně levné prostředky, které lze vyrábět ve velkých sériích, obtížně odhalovat a psychologicky účinně nasazovat proti městům i infrastruktuře.
Jaké války se mají bát Češi?
To je důvod, proč by si Češi neměli představovat budoucí útok jen jako scénu z historického válečného filmu nebo jako masivní raketový úder. Mnohem představitelnější je narušování každodennosti. Několik dronů nad průmyslovou zónou. Útok na energetický uzel. Výpadky dopravy. Narušení letiště nebo železničního koridoru. Poplach kolem nemocnice, skladu paliv nebo datového centra. Takový útok nemusí mít parametry totální války, aby ochromil psychiku země. Stačí, když rozbije pocit předvídatelnosti. Právě to je na dronech tak znepokojivé: nejsou jen zbraní ničení, ale i nástrojem levné destabilizace.
Jak si to představit konkrétně? Ne jako hollywoodskou explozi, ale jako sérii menších zásahů, po nichž přestanou fungovat věci, které občan bere jako samozřejmost. Pár hodin nejede část distribuční soustavy. Zastaví se provoz na logistickém uzlu. Policie uzavře prostor kolem kritické infrastruktury. Nad městem krouží neidentifikovaný objekt a nikdo přesně neví, jestli nese kameru, rušičku nebo výbušninu. V takové chvíli nevzniká jen škoda. Vzniká nedůvěra. A nedůvěra je v moderní společnosti skoro stejně účinná jako přímý zásah.
Největší zkušenost s drony: Ukrajina a Izrael
Otázka ochrany proto není technická drobnost pro armádu, ale veřejné téma. Zkušenost Ukrajiny ukazuje, že obrana proti dronům nemůže stát na jednom zázračném systému. Funkční je vícevrstvá ochrana: včasná detekce, elektronické rušení, fyzické ničení dronů, ochrana klíčových tras a adaptace pohybu i infrastruktury. Ukrajina vybudovala vrstvené modely obrany a zároveň zvyšuje výrobu interceptorů, tedy dronů určených k ničení jiných dronů. Vedle toho chrání silnice a logistické úseky, protože i přežití dopravy je dnes bojová schopnost.
Izrael zase ukazuje jinou stránku téže rovnice: schopnost spojit senzory, protivzdušnou obranu, průmysl a rychlé testování nových protiopatření. Izraelské ministerstvo obrany v roce 2026 testovalo přibližně dvacet pokročilých technologií proti dronům a země zrychluje i vývoj laserových systémů, které mají zlevnit obranu proti masovým útokům. Po zkušenostech s útoky bezpilotních prostředků se izraelské know-how stává vyhledávaným i v Evropě.
Je tedy nutné začít něco dělat. A ve zrychleném režimu. Ne jako vždy.
Napsat komentář