Největší Čech

I.

Na prvních třech místech ankety “Největší Čech” uspořádané Českou televizí v roce 2005 se umístili s velkým odstupem před ostatními římský císař a český král Karel IV., zakladatel a první prezident samostatného Československa Tomáš Garrigue Masaryk a vůdce sametové revoluce, poslední československý a první český prezident Václav Havel. Tak jako téměř vše v české historii působí tato volba dojmem samozřejmosti a zároveň má trochu absurdní nádech. Zatímco o velikosti a historickém významu kohokoli z výše uvedené trojice pochybuje málokdo, jejich česká identita už tak samozřejmá není. Zatímco Karlova maminka Eliška pocházela z Přemyslovců, jeho otec byl Jan Lucemburský, výchovy se mladému princi dostalo na francouzském královském dvoře a až do svého návratu do Čech v 17 letech nemluvil česky. TGM byl po otci Slovák a jeho matka Terézie mluvila lépe německy než česky. Podle některých konspiračních teorií svou podobou Masaryk dokonce nezapře habsburský původ. Český rodokmen Václava Havla je tak z celé trojice největších Čechů nejnespornější. Havel je Čech nejen původem, křestním jménem i příjmením, on dokonce jako Čech i vypadá.

foto  ©ČTK, 1974

I Havel však bývá kritizován za jakousi vlažnost svého češství, nedostatek patriotismu a odnárodněný kosmopolitismus. Kritiky k tomu vede jeho pojetí univerzální odpovědnosti člověka za svět kolem sebe, chápání péče o lidská práva jako globálního úkolu, jeho úzká spjatost se širším obzorem evropské kultury, včetně její zaoceánské větve, a jeho odpor ke všem formám xenofobie a nesnášenlivosti mezi národy a kulturami, včetně národoveckého bušení do vlastní hrudi.Tato otevřenost a zodpovědnost vůči světu však vychází z hlubokého přesvědčení o smysluplnosti individuální i české identity. Václav Havel je v tomto ohledu vědomým a přesvědčeným následovníkem Masarykovy maximy, že “česká otázka je buď otázkou světovou, nebo jí vůbec není”.

II. 

Problém identity, ať už individuální nebo kolektivní, je pro Havla problémem ústředním. Jeho kritika moderní civilizace je neodlučitelně spjata s problémem hledání identity a její ztráty. Ve své první světově známé hře “Zahradní slavnost” Havel vkládá parafrázi slavného Hamletova monologu o tom, zda být či nebýt, do úst hlavnímu hrdinovi Hugovi Pludkovi, vědomě vypůjčenému z pohádky o prostém českém chasníku Honzovi, který jen nerad opouští rodnou ves, avšak poté, co zažije různá dobrodružství a překoná nejrůznější překážky, získá díky svému zemitému šarmu a selskému rozumu království i princeznu:

Petr Borovec jako Hugo Pludek v Zahradní slavnosti, Východočeské divadlo Pardubice

foto Jan Faukner

“Všichni jsme tak trochu to, co jsme byli včera, a trochu to, co jsme dnes; trochu to i nejsme; všichni vůbec pořád tak trochu jsme a pořád tak trochu nejsme; někdo víc jsme a někdo víc nejsme; někdo jenom jsme, někdo jsme jenom a někdo jenom nejsme; takže žádný z nás úplně není a každý zároveň není úplně a jde jen o to, kdy je lépe víc být a míň nebýt a kdy je naopak lépe míň být a víc nebýt; ostatně ten, kdo příliš je, může brzy vůbec nebýt, a ten, kdo za určité situace umí do jisté míry nebýt, může zas o to lépe za jiné situace být. Nevím, jestli vy chcete víc být nebo víc nebýt, a kdy chcete být a kdy nebýt, ale já chci být pořád, a proto musím pořád tak trochu nebýt – člověka totiž, když občas tak trochu není, vůbec neubude!”

Přestože Hugo není úplně přitažlivá postava a jeho monolog nese znaky absurdní satiry, jeho vyznění je smrtelně vážné: Na rozdíl od minulosti, kdy jedinec byl svou identitou pevně svázán s původem, místem, půdou a společenským postavením, je identita moderního člověka fluidní a proměnlivá. Pohybuje se mezi krajními polohami, od amorfní absence po asertivní proklamaci. Člověk svou identitu nenalézá jako danost, ale hledá a objevuje svým jednáním.

III.

Své pojetí identity uplatňuje Havel ve své první veřejné polemice s Milanem Kunderou, diskusi o “českém údělu” v Listech nad dohořívajícími troskami Pražského jara koncem roku 1968. Zatímco Kundera pokládal program “socialismu s lidskou tváří” za objevnou, přelomovou myšlenku, díky níž “Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin”, Havel byl vůči témuž programu, který si kladl za cíl realizaci široké svobody slova, omezené politické plurality a zárodečného tržního hospodářství, daleko skeptičtější. Soudruzi se v jeho očích snažili poněkud nedůsledně nastolit stav věcí, který byl v západní části kontinentu a severní Americe samozřejmostí, a ani tento nesmělý pokus neodolal pásům sovětských tanků.  “Vždycky totiž, když nemá český vlastenec dost odvahy… podívat se tváří v tvář kruté, ale otevřené přítomnosti, přiznat si všechny její problematické aspekty a vyvodit z toho bezohledně příslušné konsekvence, byť by musely být nasměrovány i do vlastních řad, obrací se k lepší, ale už uzavřené minulosti, kdy byli všichni jednotni…“ Pro Havla byla údajná národní jednota pod vlajkou socialismu s lidskou tváří pouhou iluzí. Hájit své přesvědčení nemělo žádný význam bez schopnosti „projevit svůj postoj i konkrétní a nebezpečnou akcí”. Vlastenectví bez odhodlání pro svou vlast jednat je forma folklorismu, stejně líbivá a pestrá jako lidový kroj, ale ve své podstatě samoúčelná. Havel se plně přihlásil k obraně české identity až po 21. srpnu 1968 aktivním působením v protiokupačním podzemním vysílání Československého rozhlasu, za které (a další činnost) ho režim odměnil dvaceti lety pronásledování, sledování, věznění a izolace. Kundera zvolil odchod do emigrace.

IV.

Je na místě učinit zde jedno upřesnění a odbočku. Tak jako u celé řady jeho vrstevníků se Havlova česká identita prolínala s identitou československou. Havel se sice nehlásil k málo realistické doktríně “čechoslovakismu”, ve svém myšlení i projevech si uvědomoval a respektoval existenci dvou svébytných národů /etnos/, nicméně sdílel s Masarykem představu československého politického národa /polis/.

Havel bývá někdy jako prezident kritizován za podcenění či pomíjení slovenských národních aspirací a tím za bezděčné přispění k rozpadu československé federace na konci roku 1992. Tato kritika, opírající se v zásadě pouze o výtku, že po svém zvolení nenavštívil okamžitě Slovensko (navštívil ho ve skutečnosti již jako prezidentský kandidát týden před svým zvolením), není opodstatněná. V památném novoročním projevu 1. ledna 1990 si Havel za svůj nejdůležitější cíl, hned po zorganizování svobodných voleb, vytkl “bdít nad tím, abychom k těmto volbám přistoupili jako dva skutečně svéprávné národy, které navzájem ctí své zájmy, národní svébytnost, náboženské tradice i své symboly, /…/ aby byly respektovány všechny zájmy slovenského národa.” Žádný jiný český politik si v té vzrušené chvíli bořených tabu, kácených model a neomezených perspektiv takový cíl nekladl.

Vážnější incident, odvíjející se od Havlova projevu ve Federálním shromáždění 23. ledna 1990, který předznamenal tzv. pomlčkovou válku, byl výsledkem nedorozumění, odrážejícího ani ne tak Havlovo nepochopení důležitosti oživlých slovenských aspirací, jako jednu z jeho skutečných slabin – neobratnost v zacházení s nově svéprávným a sebevědomým parlamentem. Havel v projevu v podstatě navrhoval pouze odstranění slova “socialistická” z názvu země, aniž by však celou legislativní změnu řádně projednal s rozhodujícími skupinami a poslanci v obou sněmovnách. Připadala mu jako samozřejmá a neočekával žádné problémy. Ve skutečnosti otevřel Pandořinu skříňku poslanecké tvořivosti a vypustil z ní džina národnostní polarizace.

“Československá” vrstva Havlovy identity nebyla výrazem politického kalkulu či abstraktní úvahy, nýbrž žité zkušenosti. Havel se cítil ve společnosti Slováků dobře a nebyl v tomto ohledu zdaleka sám. K jeho oblíbeným “komunitním” aktivitám patřilo letní táboření s českými a slovenskými disidenty a přáteli na kysúckých Brizgalkách a v jihočeském Hornosíně, v obou případech v natolik integrované česko-slovenské společnosti přátel, že rozdílnou národní identitu prakticky nevnímala. 

Česko-slovenský případ nicméně názorně ilustruje Havlův vrstevnatý přístup k otázce identity, kterou někdy přirovnával ke slupkám cibule. Autentická osobní identita opřená o “život v pravdě” byla pro něj východiskem, ale nikoli samoúčelem, naopak se otevírala do jeho identity “české”, “československé” a “evropské”.

V.

Ztráta Slovenska je jedním z pomíjených a zamlčovaných, ale právě proto nezhojených traumat naší národní historie. Její obvyklé pojetí jako optimálního řešení patové situace, které nakonec prospělo oběma partnerům, je politicky opodstatněné, ale psychologicky nedůsažné. Zatímco naši slovenští sousedé vnímali – do značné míry právem – vznik Slovenské republiky pozitivně jako zisk státnosti, Češi, zejména ti, kteří ve společném státě vyrostli, chápali totéž rozdělení jako ztrátu. Během pauzy po posledním akordu české státní hymny mnozí z nás dodnes podvědomě čekají na pokračování. Je to hudební ekvivalent syndromu fantomové končetiny po amputaci.

Jako traumatickou ztrátu nesl rozdělení i Václav Havel. Ačkoliv se půldruhého roku snažil udělat vše proto, aby k němu nedošlo, zřídil pobočku kanceláře prezidenta v Bratislavě a strávil nekonečné hodiny bezvýslednými rozhovory se slovenskými, českými i federálními představiteli, neubránil se pocitu spoluzodpovědnosti a selhání ve své prezidentské funkci. V okamžiku, kdy se po přijetí zákona o svrchovanosti Slovenské republiky v SNR stalo rozdělení nevyhnutelným, svůj úřad složil.

Tak jako rozchody lidských párů může mít nicméně i státoprávní rozchod nejen bolestné, ale i pozitivní dopady. Naše subjektivně neúplná národní identita nám možná současně neumožňuje dát plný průchod nacionální vášni a vymezovat se s plnou vlasteneckou samolibostí vůči jiným. Existuje málo jiných racionálních vysvětlení pro relativní nacionální mírnost Čechů ve srovnání s Poláky, Maďary… a Slováky. Své nejkřiklavější nacionalisty si musíme importovat.

VI.

Jakkoli se to může jevit jako paradox, Havlovo národní cítění nebylo slabší či vlažnější než u jiných, nýbrž v mnohém cílevědomější a ambicióznější. Projevovalo se to v jeho vlastní verzi českého “excepcionalismu”, v přesvědčení, že právě díky své složité a strastiplné zkušenosti s tyranskými a totalitními režimy má český národ možnost ba povinnost výjimečným způsobem obohatit studnici zkušenosti světové. Obzvláště silně to rezonovalo v Havlově evropanství. Od první chvíle polistopadové svobody si uvědomoval, že nemáme jinou alternativu než hledat domov, bezpečí a blahobyt v západních strukturách evropské a atlantické integrace. K těmto cílům také jako prezident svůj národ vedl, bez ohledu na to, jak vzdálené a těžko uskutečnitelné to mohlo na začátku vypadat. Nebyl to ale postoj trpného žadatele, čekajícího za dveřmi, až ho pustí dovnitř, ale sebevědomá ambice někoho, kdo má co nabídnout. Cestu do Severoatlantické aliance nám v první řadě neotevřely vzletné projevy, anebo Havlovo osobní přátelství s prezidentem Clintonem, ale prokázaná schopnost přispívat k evropské a atlantické bezpečnosti účastí československých a českých kontingentů v první válce v Perském zálivu, v operacích UNPROFOR, IFOR a SFOR v bývalé Jugoslávii a transformovat Armádu České republiky v přípravě na plné členství v NATO. Stejně aktivně vystupoval Václav Havel vůči Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) ve chvíli, kdy se v roce 1990 transformovala v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Místo Prahy neviděl na jejím východním okraji, ale v samotném jejím centru. Aktivně usiloval o to, aby se právě Praha stala jejím sídlem. (Tato role nakonec v roce 1991 připadla Vídni. Praha se musela spokojit se sekretariátem, a i ten se o dva roky později přestěhoval do Vídně – kde od té doby přispívá k vzrůstající bezvýznamnosti organizace.) Nebylo to z nějakého lokálního patriotismu, ale z přesvědčení, že jedna z modernizovaných evropských institucí má sídlit v jedné z nově demokratických evropských zemí a mezi jiným vstřebávat i zkušenost totality jako memento. V tomto svém snažení Havel bohužel zůstal doma i ve středoevropském regionu osamocen. 

Také vůči Evropské unii odmítal Havel vystupovat v roli prosebníka, nýbrž zdůrazňoval specifický význam střední Evropy jako regionu, kde se odedávna rodily, začínaly a končily nejen velké evropské konflikty, ale také velké evropské myšlenky reformace, emancipace a sebereflexe. Z této reflexe vyrůstala Havlova konzistentní podpora evropskému projektu stejně jako často ostrá kritika jeho technokratické, dirigistické a sebestředné povahy. Podobná úvaha vedla také k jeho iniciační roli při ustavení Visegrádské skupiny jako mechanismu regionální spolupráce. Zatímco podpora V4 ze strany současných českých (a nejen českých) politiků se zhusta odvíjí od spřízněnosti, kterou cítí se současně vládnoucími politickými garniturami v ostatních zemích skupiny, Havlovy úvahy vycházely ze staletí sdílené historie, osudů a identity.

Havlovo pojetí patriotismu bylo na hony vzdálené národoveckému vzývání vlastního pupku, ale o to otevřenější úloze, kterou mohou Čechové sehrát na evropském a světovém poli. Vázal ho k tomu i neúprosný diktát odpovědnosti za svět kolem sebe. „Odpovědnost za svět se v nás rodí při pohledu do tváře druhého,“ parafrázoval ve svém projevu k francouzskému Senátu v roce 1999 myšlenku francouzského židovského filosofa Emmanuela Levinase. Česko spoluzodpovědné za svět je rozhodně větší zemí než stát soustředěný jen na své vlastní potřeby, spory a úzkosti.

Nejnaléhavěji a proto i nejkontraverzněji uplatnil Havel své přesvědčení v době krvavé občanské války v bývalé Jugoslávii. Jako prezident nedávno vzniklého státu, který unikl podobnému osudu díky odlišné historii, geopolitickému postavení a dávce zdravého rozumu svých občanů i politiků, správně vycítil, že nová Česká republika může hrát významnější mezinárodní roli jen tehdy,

pokud se bude angažovat v palčivých problémech mezinárodní politiky a bezpečnosti ve jménu obecnějších hodnot, než je úzký národní zájem.

Ve svém projevu při odhalení pomníku T. G. Masarykovi v březnu 1993 Havel prvního československého prezidenta citoval: „Byli jsme pochováni, když jsme přestali žíti tímto životem velikým.“ A nenechal nikoho na pochybách, co tato slova znamenají v současnosti: „Kdybych měl tuto výzvu nějak aplikovat na současnost, chápal bych ji například jako výzvu k poznání, že nezměrné utrpení našich bližních v nedaleké Bosně a Hercegovině se nás bytostně týká, že se musíme k němu jednoznačně vyslovit a pojmenovat hlavního viníka, že musíme přijmout svůj díl spoluodpovědnosti za mír a spravedlnost v Evropě, a v případě, že selžou všechna jiná řešení, podpořit v rámci svých možností i případné důraznější akce mezinárodního společenství. Jako ti, kteří se kdysi stali obětí hanebného mnichovského ústupku násilníkovi, musíme přece vědět lépe než kdo jiný, že před zlem se nesmí ustupovat, byť by nebylo pácháno přímo na nás. Naše lhostejnost k jiným může mít ostatně jediný možný následek: lhostejnost jiných k nám.“ Lze těžko pochybovat o tom, že pokud by byl Havel naživu, použil by podobný nebo stejný jazyk ohledně ruské agrese proti Ukrajině.

VII.

Havlovo “cibulovité” pojetí vlastní identity, osobní stejně jako národní, je moderní svým inkluzivním charakterem. Jednotlivé složky identity se u něj nesrážejí v nesmiřitelném konfliktu ani v neřešitelném dilematu. Jejím jádrem je výrazněji než u většiny lidí identita osobní, neustále testovaná a volaná k odpovědnosti za svět a k životu v pravdě. Tuto vrstvu obklopuje jeho češství, k němuž se jednoznačně hlásí v krizových momentech vlastního i národního života, od srpna 1968 přes období pronásledování a věznění a vůdčí role během Sametové revoluce až do posledního dne jeho prezidentství. Evropská identita, definovaná duchovní, kulturní a politickou sounáležitostí, je přirozenou extenzí Havlovy identity národní. A princip spoluodpovědnosti za svět opřený o přesvědčení o univerzálních lidských hodnotách a právech Havlovu identitu završuje.

VIII.

Vnější slupky identity Václava Havla motivovaly jeho jednání zvláště v pozdější části jeho života, kdy mohl z prezidentského stolce běh událostí i za hranicemi České republiky nejen pozorovat, ale v menší či větší míře i ovlivňovat. Ve chvílích krize se však vždy vracel k jejímu vnitřnímu jádru. 

V cele vyšetřovací vazby, kde v druhé polovině roku 1979 očekával nevyhnutelné odsouzení, se Václav Havel již podruhé během tří let musel střetnout s faustovským pokušením. Z iniciativy newyorského inscenátora svých her Joea Pappa a kamaráda Miloše Formana obdržel nabídku ročního “divadelního stipendia” v New Yorku, kterou mu ve vězení osobně tlumočil ředitel odboru severní Ameriky Ministerstva zahraničních věcí. Nevyřčeným dovětkem pozvání bylo, že půjde o jednosměrnou cestu. V porovnání s perspektivou přinejmenším pěti let strávených ve vězení šlo pochopitelně o nabídku lákavou, o které se Havel radil i s Olgou a přemítal ve své cele. Nakonec se ale věren své identitě rozhodl jednoznačně. V Dopise Olze č. 18 z věznice píše: „Vydržím to pět let? Snad jo. Jinou možnost ostatně ani nemám. Anebo vlastně možná mám – ale nevím, co by se muselo dít, abych se pro ni rozhodl. V téhle věci jsem se zatvrdil. Jsem český balík a zůstanu jím.“

Jde možná o jedno z nejméně vzletných vlasteneckých kréd v moderní historii. Tak trochu opět evokuje i ikonický příběh o českém Honzovi, ale o to je to také krédo uvěřitelnější.